33 Cdo 4070/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Praha 2,
Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovaným 1) M. B. a 2) M. B., zastoupeným JUDr.
Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Balbínova 224/3, o 300.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 24/2014,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 27 Co 543/2014-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 27 Co 543/2014-204,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 300.000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 300.000 Kč od 1. 7. 2012 do
zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před
soudy obou stupňů a státu (výroky II. - IV.). Oproti soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 11. 5. 2012, coby reálný kontrakt
ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb. - dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 odst.
1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.), mezi účastníky nevznikla, neboť nebylo prokázáno,
že žalobce žalovaným na jejím základě předal částku 300.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak. Za takovou,
posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), považuje otázku
aplikovatelnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), na právní vztahy účastníků založené smlouvou o půjčce
uzavřené dne 1. 5. 2012. Přesvědčení žalobce je mylné, neboť obdobnou otázkou
se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo
3612/2014. V něm vyložil, že právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost
pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou
retroaktivitu jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik
právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu
(poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj
vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá
retroaktivita znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní
vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti;
samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto
vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují
dosavadní právní úpravou. Pravá retroaktivita není v českém právním řádu
přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní
jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí
právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity)
právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného
vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro
ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z
ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v
nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS
9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České
republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl.
ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997
Sb.). Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, vyjádřená v jeho ustanoveních § 3028 až 3079, tedy spočívá na
principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních
vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i
v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. Dovolací soud přitom nemá
důvod v posuzované věci nastolenou otázku vyřešit jinak. Veškeré žalobcovy
argumenty doprovázené odkazy na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. se tudíž
nemohou prosadit. Zpochybňuje-li žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o
půjčce ze dne 11. 5. 2012 (coby reálný kontrakt ve smyslu § 657 obč. zák.)
nevznikla, námitkou, že částku 300.000 Kč žalovaným na základě uvedené smlouvy
o půjčce předal, napadá tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů
odvolacího soudu. Formuluje totiž vlastní skutkovou verzi, jejíž
prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Žalobce přehlíží, že
dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho
správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem podle zásad
zakotvených v § 132 o. s. ř., nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. Způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nevystihuje ani výtka,
že jej odvolací soud nepoučil v intencích § 118a o. s. ř.; k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží pouze v případě, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta
první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu