33 Cdo 4080/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
České republiky - Ministerstva kultury se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí
471/1, proti žalované L. H., zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se
sídlem Česká Lípa, Arbesova 400, o zaplacení částky 366.464,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C
180/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky v Liberci ze dne 19. března 2008, č. j. 35 Co 307/2007-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 15 C
180/2004-42, zamítl žalobu o zaplacení 366.464,90 Kč s 26 % úroky z prodlení od
1. 2. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaná nesplnila svůj závazek ze dne 8. 10. 1991 uhradit do 30 dnů částku
495.964,90 Kč za předané zboží, předměty postupné spotřeby a základní
prostředky ve vydražené prodejně a že věřitelem této pohledávky se stala
žalobkyně, která ji smlouvou o postoupení ze dne 4. 6. 1993 nabyla od
Supraphonu s. p. Dovodil, že závazkový právní vztah účastníků podléhá režimu
hospodářského zákoníku (§ 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů - dále jen „obch. zák.“) a že žalovaná úspěšně
vznesla námitku promlčení, jestliže žaloba byla u soudu podána dne 23. 1. 2004
(§ 131a hospodářského zákoníku a § 407 odst. 4 obch. zák.). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. ledna 2006, č. j. 35 Co 418/2005-79, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal jej právním názorem, že právní vztah
vzniklý mezi účastníky se řídí občanským zákoníkem; současně mu vytkl, že
opomněl zhodnotit pro věc zásadní důkaz - dopis zástupce žalované JUDr. Vladimíra Formánka ze dne 14. 9. 1993, kterým za žalovanou uznal její dluh, a
uložil mu doplnit dokazování za účelem prokázání existence plné moci, kterou mu
měla žalovaná udělit k uznání dluhu. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j. 15 C
180/2004-94, zamítl žalobu o zaplacení 366.464,90 Kč s 26 % úroky z prodlení od
1. 2. 1998 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu (výroky II. a IV.) a přiznal JUDr. Marii Vítkové náhradu nákladů za
právní zastoupení žalované (výrok III.). Na základě provedeného dokazování
zjistil, že žalovaná dne 26. 9. 1991 vydražila prodejnu Supraphonu s. p. č. 7404 ve V. za cenu 851.000,- Kč, kterou zaplatila 25. 10. 1991. V předávacím
protokolu o předání prodejny sepsaném dne 8. 10. 1991 se žalovaná zavázala do
30 dnů uhradit částku 495.964,90 Kč představující hodnotu předaného zboží v
maloobchodní ceně, předmětů postupné spotřeby a základních prostředků. Smlouvou
ze dne 4. 6. 1993 Supraphon s. p. postoupil pohledávku za žalovanou
Ministerstvu kultury ČR. V přípisu ze dne 14. 9. 1993 JUDr. Formánek tehdejšímu
zástupci Ministerstva kultury ČR JUDr. Bláhovi sdělil, že žalovaná, která je
jeho klientkou, uznává svůj závazek k úhradě ceny vydražených zásob ve výši
426.964,90 Kč, nabízí její úhradu v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč a
očekává návrh smlouvy o uznání dluhu a stanovení způsobu úhrady. K tomuto
právnímu úkonu nebyl žalovanou zmocněn. V řízení byla předložena pouze plná
moc, kterou mu žalovaná udělila dne 26. 4. 1994, přičemž dohoda o paušálním
zastupování, kterou s ním uzavřela v souvislosti s podnikáním, zanikla poté, co
ukončila podnikatelskou činnost v přesně neurčenou dobu. V dohodě o splátkách
ze dne 6. 5.
1996 žalovaná uznala svůj dluh vůči Ministerstvu kultury ČR za
převzaté zboží ve vydražené prodejně ve výši 400.964,90 Kč, který se zavázala
splácet v měsíčních splátkách po 4.000,- Kč počínaje měsícem květnem 1996. V té
době nevěděla, že dluh je promlčen. V korespondenci účastníků a jejich zástupců
v letech 1993 až 1996 žalovaná svůj dluh nezpochybnila, ale do 6. 5. 1996 sama
žádné uznávací prohlášení neučinila. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu věci soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že přípis JUDr. Formánka ze dne 14. 9. 1993 není uznáním dluhu žalovanou ve smyslu § 558 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“),
neboť k takovému právnímu úkonu JUDr. Formánka nezmocnila. Protože tříletá
promlčecí doba podle § 101 obč. zák. začala běžet 8. 10. 1991, její konec
připadl na 8. 10. 1994, tedy před podáním žaloby u soudu dne 23. 1. 2004. Uznání závazku žalovanou ze dne 6. 5. 1996 nemohlo mít žádné právní účinky,
neboť žalovaná o promlčení závazku nevěděla (§ 558 věta druhá obč. zák.). Soud
prvního stupně uzavřel, že žalovaná uplatnila úspěšně námitku promlčení
žalovaného nároku a nelze jej proto žalobkyni přiznat. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. března
2008, č. j. 35 Co 307/2007-123, rozsudek okresního soudu ve výroku I. částečně
změnil tak, že žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobkyni 366.464,90 Kč s úroky z prodlení 3 % od 1. 2. 1998 do
zaplacení, a potvrdil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
dalších úroků z prodlení ve výši 23 % z částky 366.464,90 Kč od 1. 2. 1998 do
zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů
a přiznal JUDr. Marii Vítkové hotové náklady a odměnu za právní zastoupení
žalované. Po zopakování dokazování listinnými důkazy (korespondencí mezi
účastníky řízení, příp. jejich právními zástupci) vyšel mimo jiné ze zjištění,
že JUDr. Vladimír Formánek coby komerční právník v přípisu ze dne 14. 9. 1993
adresovaném zástupci Ministerstva kultury ČR JUDr. Bláhovi sdělil, že převzal
zastoupení žalované, která uznává svůj závazek vůči věřiteli k úhradě ceny
zásob vydražené provozní jednotky ve výši 426.964,90 Kč. Jelikož ke dni sepsání
přípisu neobdržela žalovaná návrh splátkového kalendáře, začala dluh splácet po
10.000,- Kč měsíčně. V případě souhlasu věřitele s postupným splácením dluhu
očekává návrh smlouvy o uznání dluhu a stanovení způsobu jeho úhrady. V příloze
k přípisu připojil doklady o částečném splacení dluhu. V navazujícím přípisu ze
dne 23. 11. 1993 zaslaném témuž adresátovi zástupce žalované zopakoval, že jeho
klientka uznává závazek uhradit cenu vydražených zásob, jehož výše činí
aktuálně 396.964,90 Kč, neboť žalovaná uhradila ve splátkách celkem 99.000,-
Kč. I nadále považuje za přiměřené měsíční splátky po 10.000,- Kč a žádá, aby
zástupce žalobkyně s takovým způsobem úhrady vyslovil souhlas. JUDr. Formánek v
přípisu ze dne 2. 10. 1994 adresovaném další zástupkyni žalobkyně JUDr. Martě
Černé v reakci na její dopis ze dne 14. 7.
1994 sdělil, že se žalovanou
projednal urgenci splátek za vydraženou prodejnu s tím, že se žalovaná zavazuje
dluh uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. V dalším přípise ze dne 31. 10. 1994 jí sdělil, že žalovaná uhradila celkem 81.000,- Kč, a tyto platby
doložil připojenými kopiemi výpisů z jejího účtu. Přípisem ze dne 16. 2. 1996
se žalovaná JUDr. Černé omluvila za neuhrazení splátek v měsících prosinci 1995
a lednu 1996 a zavázala se pokračovat v pravidelných splátkách dluhu až do jeho
zaplacení. V dohodě, kterou účastnice uzavřely dne 6. 5. 1996, žalovaná uznala
svůj závazek vůči žalobkyni za převzaté zboží ve vydražené prodejně, který k
29. 2. 1996 činí 400.964,90 Kč, a zavázala se jej uhradit v měsíčních splátkách
po 4.000,- Kč počínaje měsícem květnem 1996, pod ztrátou výhody splátek. Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil, že žalovaná námitku promlčení neuplatnila úspěšně. Vyslovil, že písemné uznání dluhu vymezeného co do důvodu i výše žalovanou s
jejím příslibem dluh uhradit je obsaženo v přípisu jejího zástupce ze dne 14. 9. 1993. Okolnost, že žalovaná v tomto přípisu sdělila, že očekává návrh
smlouvy o uznání dluhu, shledal nepodstatnou s poukazem na to, že uznání dluhu
je jednostranným právním úkonem, který nevyžaduje projev vůle obou smluvních
stran. Následně žalovaná uznala dluh v dalším přípise svého zástupce ze dne 23. 11. 1993. Odvolací soud konstatoval, že zmocnění JUDr. Formánka k uznání dluhu
žalovanou nebylo sice prokázáno přímým důkazem, avšak tuto skutečnost prokázala
řada nepřímých důkazů. Existenci plné moci připustila sama žalovaná s tím, že k
jejímu udělení mělo dojít 1. 9. 1993, a prokazuje ji i korespondence účastníků,
v níž JUDr. Formánek vystupoval vždy jako zástupce žalované na základě plné
moci. Zároveň uzavřel, že i když nebyla existence plné moci k uznání dluhu
prokázána přímým důkazem, je uznávacími prohlášeními JUDr. Formánka ze dne 14. 9. 1993 a ze dne 23. 11. 1993 žalovaná vázána ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák.,
neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by jakýmkoli způsobem před podáním
žaloby namítala, že její zástupce v těchto přípisech překročil udělenou mu
plnou moc. Odvolací soud na základě těchto úvah dovodil, že v důsledku uznání
dluhu žalovanou byla přetržena původní tříletá promlčecí doba a místo ní začala
běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání dluhu došlo (§ 110
odst. 1 obč. zák.). Uznala-li poté žalovaná sama dluh dne 6. 5. 1996, nemohlo
se jednat o uznání promlčeného dluhu; i v případě tohoto uznávacího prohlášení
nastaly účinky ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák.; tj. začala od tohoto okamžiku
běžet nová desetiletá promlčecí doba, a žaloba tak byla podána před uplynutím
promlčecí doby a nárok žalobkyně se nepromlčel. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že
právo žalobkyně není promlčeno. Není srozuměna s tím, že svého zástupce JUDr.
Formánka zmocnila k uznání dluhu. Připouští, že s ním sice měla uzavřenu
smlouvu o právním zastoupení, avšak plnou moc ke konkrétnímu právnímu úkonu
uznání dluhu mu neudělila. Svou verzi skutku podporuje jednotlivě rozvedenými
argumenty. Závěr odvolacího soudu, že i kdyby svého zástupce k uznání dluhu
nezmocnila, je tímto právním úkonem vázána, žalovaná zpochybňuje námitkou, že
nebyla seznámena s korespondencí mezi jejím zástupcem a žalobkyní, a proto ani
nemohla brojit proti překročení oprávnění za ni jednat. Jakmile se v průběhu
tohoto řízení o uznání dluhu dozvěděla, namítla, že JUDr. Formánek překročil
zmocnění, které mu udělila při uzavření dohody o poskytování právní pomoci v
souvislosti s jejím podnikáním. I nadále prosazuje názor, že uznání dluhu jejím
zástupcem dne 14. 9. 1993 nemá právní účinky ve smyslu § 588 (správně § 558)
obč. zák. a nemohlo vyvolat přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák. Z uvedeného plyne, že dne 6. 5. 1996 uznala dluh, který byl promlčen, aniž
si byla promlčení vědoma; proto ani takové uznání nemělo za následek přetržení
promlčecí doby. Jelikož žaloba byla podána po marném uplynutí promlčecí doby,
nárok žalobkyně se promlčel. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek v
dovoláním dotčeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu. Připomněla, že žalovaná znemožnila výslech JUDr. Formánka tím, že jej
nezbavila mlčenlivosti ohledně skutečností, o nichž se dozvěděl v souvislosti s
právní pomocí poskytovanou žalované od 1. 9. 1993. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky
(§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení, zda je též důvodné. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu; byl přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
jeho obsahové konkretizace (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího
důvodu, tj. při úvaze, který dovolací důvod byl uplatněn, není rozhodující, jak
jej dovolatel označil, ale jak jej po obsahové stránce vylíčil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná s odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu (mimo jiné) nesprávnost právního názoru, že je ve
smyslu § 33 odst. 1 obč. zák. vázána právními účinky uznání dluhu, které jejím
jménem učinil její zástupce JUDr.
když sice namítá nesprávné právní posouzení věci, z obsahového vylíčení
dovolací námitky plyne, že její argumentace je založena výlučně na kritice
správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní
posouzení založil. Námitky, že nemohla před podáním žaloby oznámit nesouhlas s
překročením plné moci, protože nebyla seznámena s korespondencí mezi jejím
zástupcem a žalobkyní, a že překročení oprávnění jejím zástupcem v přípisu ze
dne 14. 9. 1993 namítla, jakmile se v průběhu tohoto řízení o uznání dluhu
dozvěděla, vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud se však nemohl těmito výhradami zabývat. Žalovaná totiž pominula,
že podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto
v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj.
takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního
stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy
6/1996). Tak tomu bylo v dané věci, kdy žalovaná až v dovolacím řízení přišla s
(novými) tvrzeními, které mohla uplatnit v průběhu celého řízení před soudy
obou stupňů, a přesto tak neučinila.
I kdyby však bylo prokázáno, že žalovaná se seznámila s přípisem jejího
zástupce ze dne 14. 9. 1993 až v průběhu řízení, nebylo by možno dospět k
závěru, že není vázána právními účinky uznání dluhu ve smyslu § 33 odst. 1 obč.
zák. Uvedené ustanovení upravuje smluvní zastoupení, kdy rozsah oprávnění
zmocněnce je vymezen plnou mocí (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Otázku vázanosti
zmocnitele právními účinky právního úkonu učiněného za okolností, kdy zmocněnec
překročil rozsah svého oprávnění, upravuje § 33 odst. 1 obč. zák. Podle něho
překročí-li zmocněnec své oprávnění plynoucí z plné moci, je zmocnitel vázán
právními účinky tohoto překročení jen tehdy, jestliže překročení dodatečně
schválil (tzv. ratihabice). Toto dodatečné schválení pak znamená, že vznikají
stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem
v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže však zmocnitel neoznámil osobě, se
kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu, poté co se o
překročení oprávnění dozvěděl, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že
překročení schválil. Jinými slovy řečeno, zmocnitel je vázán jednáním
zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z plné moci, nejen tehdy,
jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci výslovně schválil, ale i
tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce neoznámil druhé straně bez
zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění z plné moci dozvěděl.
V posuzovaném případě se z obsahu spisu podává, že důkaz přípisem zástupce
žalované ze dne 14. 9. 1993 byl proveden při jednání soudu prvního stupně dne
9. 12. 2004, při němž byla žalovaná osobně přítomna. Při tomto jednání ani při
dalším, které proběhlo dne 18. 1. 2005, jakož ani ve svých podáních neoznámila
svůj nesouhlas s překročením oprávnění jejího zástupce vyplývajícího z plné
moci. Učinila tak až při jednání u odvolacího soudu dne 18. 1. 2006, jak
vyplývá z obsahu protokolu o tomto jednání. Tyto okolnosti neumožňují přijmout
závěr, že žalovaná není uznáním dluhu vázána; neoznámila totiž svůj nesouhlas
bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění jejím zástupcem
dozvěděla. Nastala tudíž nevyvratitelná právní domněnka, že žalovaná překročení
oprávnění jejím zástupcem schválila (§ 33 odst. 1 obč. zák.).
Jestliže se žalované nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že je ve
smyslu § 33 odst. 1 obč. zák. vázána právními účinky uznání dluhu učiněného
jejím zástupcem, bylo již nadbytečné zabývat se další její námitkou směřující
proti závěru, že svého zástupce k uznání dluhu zmocnila. I kdyby totiž tato
výhrada byla shledána opodstatněnou, nemohla by ovlivnit výsledek sporu ve
prospěch žalované.
Lze uzavřít, že žalované se prostřednictvím jí uplatněného dovolací důvodu a
jeho obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit
a dovolací soud proto její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni,
která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto
řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu