Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Cdo 4139/2019

ze dne 2019-12-19
ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4139.2019.1

33 Cdo 4139/2019-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve

věci žalobce B. V., bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, Praha 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 500 000 Kč, o žalobách

pro zmatečnost a na obnovu řízení, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod

sp. zn. 25 C 6/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 22. 1. 2018, č. j. 28 Co 24/2018-229, takto:

I. Dovolací řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze

dne 11. 12. 2017, č. j. 25 C 6/2010-225, zamítl žalobu pro zmatečnost a žalobu

na obnovu řízení ze dne 23. 4. 2016, jimiž žalobce napadl usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 35 UL 16/2016-5, kterým byl zamítnut

návrh na určení lhůty k jednání ve věci, dále zamítl žalobu pro zmatečnost a

žalobu na obnovu řízení ze dne 28. 8. 2016, jimiž žalobce napadl usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, kterým bylo potvrzeno usnesení

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2016, č. j. 25 C 6/2010-198, o

zamítnutí návrhu žalobce na ustanovení zástupce. Učinil tak na základě závěru,

že uvedenými usneseními nebylo řízení skončeno, ani nejsou rozhodnutími ve věci

samé, což znamená, že podle § 229 odst. 1 a § 228 odst. 1 o. s. ř. nejsou tyto

žaloby proti uvedeným usnesením přípustné. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. 28 Co

24/2018-229, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil správnost závěru,

že z důvodů shora uvedených nejsou žaloby proti označeným usnesením přípustné. Podáním ze dne 21. 2. 2018 žalobce (dále též „dovolatel“) obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, č. j. 28 Co 24/2018-229; zároveň požádal o ustanovení zástupce pro toto

dovolací řízení. Jelikož je dovolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že žalobce na výzvy

soudu reaguje při nezměněných poměrech opakovanými žádostmi o přiznání

osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů (např. věc Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 427/2014, či nyní projednávaná věc

Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 6/2010), bylo zbytečné jej opakovaně

vyzývat, aby předložil plnou moc zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání

proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, č. j. 28 Co

24/2018-229. Za dané situace zhodnotil otázku, zda jsou splněny předpoklady pro

ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti tomuto usnesení Městského soudu

v Praze, přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne

8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupoval přitom podle zákona č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod

1 zák. č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona

č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. V posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady pro to, aby žalobci byl pro

dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, neboť z jeho strany jde o

zřejmě bezúspěšné uplatnění práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu

spisu je bez dalšího nepochybné, že jeho opravné prostředky nemůžou být

úspěšné, jelikož žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení směřující proti

rozhodnutím, proti nimž zákon tento typ žalob nepřipouští.

Je-li již ze samotných tvrzení navrhovatele zřejmé, že jím podané žalobě nemůže

být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v

dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu

odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy

věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak

ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné

právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod

číslem 67/2014). Není tedy důvodu, aby pro dovolací řízení byl navrhovateli ustanoven zástupce,

když je zřejmé, že by se jednalo o zbytečné vynakládání prostředků státu na to,

aby bylo v dovolacím řízení při uplatňování zřejmě bezúspěšného práva zajištěno

povinné zastoupení dovolatele. V situaci, kdy není splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele podle §

241 o. s. ř. a není ani důvod ustanovit dovolateli advokáta pro řízení o

dovolání, Nejvyšší soud podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o

jeho dovolání zastavil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 12. 2019

JUDr. Václav Duda

předseda senátu