USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ZONAS a. s.,
se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17 (identifikační číslo 278 26 309),
zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově,
Pivovarská 58/8, proti účastnici EG.D a. s., se sídlem v Brně, Lidická 1873/36
(identifikační číslo 280 85 400), zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o žalobě podle části páté občanského
soudního řádu o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 42/2021, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2023, č. j. 18 Co 264/2022-336, t
a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení 4.114 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Pavla
Vincíka, advokáta.
Žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu u Městského soudu v Brně 14. 2. 2021 (doplněnou podáními ze dne 8. 11. 2021 a 24. 1. 2022) se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Rady
Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 12. 2020, č. j. 07719-16/2015-ERU,
jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze
dne 12. 12. 2019, č. j. 07719-16/2015-ERU, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán – mimo jiné – z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl
návrh žalobkyně, aby jí společnost E.ON Distribuce, a. s. (právní předchůdkyně
účastnice) byla povinna zaplatit 4.062.183,60 Kč s úroky z prodlení, a
žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 3.900 Kč. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 54 C 42/2021-291,
žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit účastnici 26.202,26 Kč na náhradě
nákladů řízení. V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil a žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit účastnici náklady odvolacího
řízení ve výši 8.228 Kč. Zcela se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným
soudem prvního stupně a stejně jako městský soud uzavřel, že účastnice řízení
není ve sporu pasivně věcně legitimovaná. Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“), na jehož základě účastnice řízení uzavřely
smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku
dodat elektřinu do elektrizační soustavy (dále též „smlouva“), byl ke dni 1. 1. 2013 zrušen a nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích
energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“). Ten v §
54 odst. 13 upravil přechod práv a povinností provozovatele regionální
distribuční soustavy (tj. všechny nároky výrobců na podporu za elektřinu
vyrobenou do 31. 12. 2013 včetně) na operátora trhu, a to ke dni účinnosti
tohoto zákona (1. 1. 2013), došlo-li k odmítnutí (i částečnému) přiznání nároku
na podporu výrobci. Jelikož ani forma ani lhůta tohoto odmítnutí není uvedeným
ustanovením nijak specifikována, bylo zcela na účastnici (provozovatelce
distribuční soustavy) jakou formu, včetně neformálního jednání, si zvolí. Neuhrazení faktury z její strany je tak třeba vykládat jako odmítnutí nároku
žalobkyně na zaplacení výkupní ceny energie. Nabytím účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. tak podle odvolacího soudu přešla práva a povinnosti ze smlouvy na
operátora trhu (společnost OTE a. s.) a účastnice není v daném sporu pasivně
legitimovaná. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž jako právní
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou vznesla problematiku výkladu § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb. Účastnice se k dovolání vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí,
spolu s přiznáním práva na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle výše citovaného § 237 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti obsažená v tomto
ustanovení, ale nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn
tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria
přípustnosti dovolání skutečně splněna jsou. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu
nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který
po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553
8/2010-ERU, byla společnosti FVE 28 s. r. o. (se sídlem v Brně, Vídeňská 55,
identifikační číslo 291 97 597) udělena licence (pod č. 111018292) k výrobě
elektřiny ve fotovoltaické elektrárně Mrlínek II na dobu dvaceti pěti let od
29. 12. 2010 (právní moc rozhodnutí o licenci). Dne 21. 1. 2011 uzavřela společnost FVE 28 s. r. o. jako „výrobce“ se
společností E.ON Distribuce, a. s. (se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo 280 85 400) jako „provozovatelem DS“
smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku
dodat elektřinu do elektrizační soustavy, jejímž předmětem byl povinný výkup
elektřiny vyrobené výrobcem z obnovitelných zdrojů elektřiny v souladu se
zákonem č. 180/2005 Sb. Společnost E.ON Distribuce, a. s. změnila k 1. 1. 2021
svoji obchodní firmu na EG.D, a. s. (účastnice). V článku I odst. 4 smlouvy se
provozovatelka zavázala vykupovat elektřinu „vyrobenou ve zdroji“ a řádně za
ni, na základě vystavené faktury, zaplatit. Splatnost faktury podle článku IV
činila sedmnáct dní. Smlouva nabyla účinnosti 29. 12. 2010 (termín uvedení
výrobny do provozu - článek VI smlouvy). K úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu za červenec 2012 vystavil výrobce
dne 3. 8. 2012 fakturu č. FV/212008 na částku 4.062.183,60 Kč s daní z přidané
hodnoty, splatnou 17. 8. 2012. Faktura, ač účastnici odeslána, nebyla zaplacena
– poslední výzvou k zaplacení je předžalobní výzva z 27. 4. 2015 (účastnici
doručená 28. 4. 2015). Žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti FVE 28 s. r. o., jež zanikla fúzí
sloučením a jejíž jmění přešlo k 1. 4. 2015 na žalobkyni, podala 18. 8. 2015 k
Energetickému regulačnímu úřadu návrh na zahájení sporného řízení. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu a brojí proti
výkladu § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., na jehož základě je postaven
právní závěr ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace osoby zúčastněné.
Tvrdí – stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů i ve správním řízení –,
že odmítnutí nároku na výkupní cenu podle citovaného ustanovení musí být
učiněno výslovně, nebo alespoň tak, aby byl jeho obsah seznatelný, určitý a
srozumitelný. Pouhé nezaplacení faktury právním jednáním splňujícím uvedené
podmínky není. Podle § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb. práva a závazky provozovatele
přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé
do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo
provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo
zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně
elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných
zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu. Pro posouzení věci je klíčová odpověď na otázku, zda oním „odmítnutím přiznat
výrobci nárok na výkupní cenu…“ může být pouhé nezaplacení faktury. K uvedenému
se již vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1264/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2021 (na který je odkazováno také v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu),
kde v bodě 48 uvádí, že slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ je nutné chápat
ve smyslu „odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory“. Jelikož „forma“
odmítnutí není nijak stanovena ani zákonem ani smlouvou mezi stranami, bylo
zcela na osobě zúčastněné, jakým způsobem odmítnutí provede. S tvrzením
dovolatelky, že se tak mělo stát výslovně, nelze souhlasit. Nezaplatila-li
osoba zúčastněná vystavenou fakturu, lze toto její jednání ve světle výše
uvedeného posoudit jako „odmítnutí nároku“. Byly-li splněny také ostatní
podmínky vyžadované citovaným ustanovením, přešel závazek k zaplacení faktury k
1. 1. 2013 na operátora trhu a závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace
osoby zúčastněné je správný. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že uplatnila-li by
předchůdkyně žalobkyně nárok do konce roku 2012 (což mohla, vzhledem k tomu, že
faktura byla vystavena 3. 8. 2012 a osoba zúčastněná se do prodlení dostala v
srpnu 2012), pasivní věcná legitimace by osobě zúčastněné svědčila. Po 1. 1. 2013 však závazek přešel (za splnění podmínek) ex lege na operátora trhu. Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit vyřešení nastolené právní otázky
odvolacím soudem a žádnou další otázku hmotného či procesního práva, jež by
zakládala přípustnost dovolání neuvedla, Nejvyšší soud její dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 7. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu