33 Cdo 4175/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce V. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Geržou, advokátem se sídlem v
Buchlovicích, Masarykova 273, proti žalovanému M. R., zastoupenému Zdeňkem
Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, o 100.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C
21/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve
Zlíně ze dne 5. března 2009, č. j. 60 Co 388/2008-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 14.940,- Kč k rukám Zdeňka Machálka, advokáta se sídlem v Uherském
Hradišti, Růžová 1254.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. června 2008, č. j. 4 C 21/2008-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci 100.000,- Kč s 20% úrokem p.a. od 19. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázané, že si žalovaný od žalobce dne 18. 1. 1998
půjčil částku 100.000,- Kč, zároveň byl dohodnut 20% úrok a splatnost půjčky
tím způsobem, že ji žalovaný vrátí, až ho žalobce k vrácení vyzve. Dopisem
advokátky JUDr. V. R. ze dne 14. 8. 2007 žalobce žalovaného vyzval ke vrácení
půjčené částky ve lhůtě do 31. 8. 2007, což se nestalo. K námitce promlčení
vznesené žalovaným soud prvního stupně s odkazem na § 101 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) uzavřel, že mezi účastníky bylo
dosaženo dohody o splatnosti ve prospěch žalobce (věřitele) a promlčecí doba
začala běžet až dnem následujícím poté, co byl žalovaný o plnění požádán; jiný
výklad počátku běhu promlčecí doby (tj. že začala běžet následující den po
uzavření smlouvy o půjčce) by znamenal, že by začala běžet před splatností
dluhu.
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 60
Co 388/2008-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Při nezměněném skutkovém
základu sporu dovodil, že žalovaný měl půjčku vrátit, „až ho žalobce o vrácení
poskytnuté půjčky požádá“. S odkazem na závěry vyjádřené v R 28/84 v případě
takového ujednání je třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu
promlčecí doby den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na
neurčitou dobu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Žalobce (věřitel)
mohl vyvolat splatnost dluhu dnem následujícím po poskytnutí půjčky a mohl tak
své právo i vykonat podáním žaloby u soudu. Dnem 19. 1. 1998 tak začala běžet
tříletá promlčecí doba, která uplynula 19. 1. 2001. Byla-li žaloba podána až
dne 23. 11. 2007, a žalovaný se dovolal promlčení, nezbylo než žalobu
zamítnout. Jestliže splatnost půjčky byla sjednána ve prospěch věřitele (a
nikoli dlužníka – žalovaného), nepřichází v úvahu aplikace § 564 obč. zák.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce vyvozuje z § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká nesprávný
závěr o splatnosti půjčky. Oproti skutkovým závěrům odvolacího soudu (že půjčka
byla splatná na základě výzvy věřitele) prosazuje názor, že splnění dluhu bylo
ponecháno na vůli dlužníka, jelikož záleželo jen na něm, zda se s žalobcem
dohodne na okamžiku vrácení půjčky. Od chybného skutkového závěru se pak odvíjí
i nesprávné právní posouzení věci v otázce počátku běhu promlčecí doby. S tímto
odůvodněním navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobce
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud
názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle,
jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října
2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů)
zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým
zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky
vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Dovolací důvod uvedený § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna
2001, sp. zn.
21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat –
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že doba splnění dluhu byla účastníky dohodnuta ve prospěch
žalobce (věřitele) a nikoli ve prospěch dlužníka, opřel odvolací soud o písemné
potvrzení o půjčce, o výzvu k vrácení půjčky ze dne 14. 8. 2007, a o výpověď
obou účastníků řízení. Neobstojí tak tvrzení žalobce, že splatnost byla
dohodnuta ve prospěch žalovaného (tj. že byla ponechána na jeho vůli). Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení
důkazů odvolacím soudem odpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobce prosazuje názor, že jeho právo na vrácení půjčky není promlčeno. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci
určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí
dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Pro řešení otázky promlčení byl určující skutkový závěr, že doba splnění
(splatnost) byla vázána na výzvu věřitele (tzn. ponechána na jeho vůli). Na rozdíl od případů, v nichž je doba plnění ponechána na vůli dlužníka (§ 564
obč. zák.), občanský zákoník výslovně neupravuje ujednání o splatnosti
ponechané na vůli věřitele. Není-li doba splnění ve smlouvě dohodnuta či jinak
určena, je podle rozhodovací praxe soudů dlužník oprávněn plnit kdykoli i bez
výzvy věřitele a věřitel je povinen takové plnění přijmout (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 105/2003, též
Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, strana 1000 – komentář k §
563).
Je tomu tak proto, že nedošlo-li k dohodě o době plnění, nemohla být
sjednána ani ve prospěch věřitele. Je-li však podle smlouvy doba plnění
ponechána na vůli věřitele, pak je tím stanovena v jeho prospěch. Obecně platí, že právo může být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák. ), jakmile
vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile
nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu,
tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem
počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Již v dřívější odborné
literatuře (srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v
čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I.,
Panorama 1987, str. 319 a násl.) byl zastáván názor, že může-li věřitel
vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak -
objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Byla-li splatnost dluhu dohodnuta ve prospěch věřitele (ponechána na jeho
vůli), může věřitel dlužníka požádat o jeho splnění kdykoli. Za den rozhodný
pro počátek běhu promlčecí doby je pak třeba považovat den, který následuje po
vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo
z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek běhu promlčecí doby
rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a
nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Akceptování názoru o vázanosti
počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku
právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo
nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem
institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu podle libovůle věřitele. Správně proto odvolací soud vázal při posouzení otázky promlčení práva na
plnění počátek běhu tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. na okamžik,
kdy dluh žalovanému vznikl a nikoli na okamžik, kdy se dluh stal na požádání
věřitele splatným (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, který je veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího je správné (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.) a dovolání žalobce zamítl. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího
řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 4,
§ 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 12.150,- Kč,
paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve výši 300,- Kč, a 20% DPH ve výši 2.490,- Kč. Platební místo a lhůta ke
splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).