33 Cdo 4182/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Karlovo nám. 17, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Milanem Strnadem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, o 200.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 143/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011,
č.j. 20 Co 232/2011-68, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
25.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Šváry,
advokáta.
Rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č.j. 13 C 143/2010-54, Okresní soud v Mělníku
zamítl žalobu o zaplacení 200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel 30. 6.
2003 se žalovaným písemnou smlouvu o půjčce 200.000,- Kč, které žalovaný téhož
dne od žalobce přijal. Předmět půjčky se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12.
2003. Dne 12. 3. 2009 uznal žalovaný (a jeho manželka N. Č.) závazek z titulu
smlouvy o půjčce z 30. 6. 2003 co do 200.000,- Kč a zavázal se tuto částku
vrátit do 30. 10. 2009. V listině je uvedeno, že termín splatnosti byl dohodou
stran prodloužen do 31. 12. 2006, není v ní nic o tom, že se jedná o promlčený
závazek. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že dnem 1. 1. 2007
došlo k promlčení práva žalobce. Smlouva o půjčce byla uzavřena písemně, proto
by i k prodloužení splatnosti dluhu muselo dojít v písemné formě, což žalobce
pro dobu od 31. 12. 2003 až do uznání závazku ani netvrdil. Žalovaný a jeho
manželka dluh platně neuznali, neboť v době uznání nevěděli, že závazek je
promlčený.
Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve
vztahu k žalovanému změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci
200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Odvolací soud – po zopakování
dokazování listinnými důkazy – s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu
zejména dovodil, že uznání promlčeného práva z hlediska účinků uvedených v §
110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že
uznal právo promlčené. Vědomost o promlčení dluhu v době uznání vyžaduje
ustanovení § 558 obč. zák. pro vznik domněnky existence dluhu v době uznání.
Existenci dluhu ve vztahu k žalovanému však žalobce prokázal. Dnem 12. 3 2009,
kdy žalovaný písemně uznal právo co do důvodu a výše, počala běžet nová
desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 obč. zák.). Žaloba byla podána 20. 9.
2010, takže k promlčení uplatněného práva nedošlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž zpochybnil právní
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“) a skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (§
241a odst. 3 o.s.ř.). V rámci druhého dovolacího důvodu namítá, že žalobce
neprokázal, že se účastníci dohodli na nové splatnosti k 31. 12. 2006.
Prostřednictvím prvního dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval
ustanovení § 110 obč. zák., přestože uznání dluhu nebylo „učiněno podle § 110
obč. zák ve spojení s ustanovením § 558 obč. zák.“ Žalovaný nevěděl, že uznává
promlčený závazek. Prohlášení v dohodě o novém termínu splatnosti 31. 12. 2006
uvedené v uznání závazku je absolutně neplatné pro nedostatek písemné formy.
Dovolatel upozorňuje na ustanovení § 583 obč. zák., které upravuje zánik práva
prekluzí, s tím, že v roce 2003 věřiteli nic nezaplatil a věřitel neuplatnil
právo směřující k zaplacení u soudu; prosazuje, že nelze platně uznat
prekludovaný dluh. Konečně dovolatel uvádí, že „ve věci jde i na absenci
základu sporu, který spočívá v tom, že nebyla naplněna hmotně právní stránka
závazkového právního vztahu podle ustanovení § 488 občanského zákoníku
(související předpis § 657 a 658 Obč. zák.) – zásadně nemůže existovat dluh –
závazek bez odpovídající pohledávky, ale ani pohledávka bez odpovídajícího
dluhu“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu i s
jeho odůvodněním; navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.); důvodné však není.
Podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., bylo-li právo dlužníkem
písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k
uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba
od uplynutí této lhůty.
Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U
promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo
dluh uznal, o jeho promlčení.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vysvětlil, že uznání práva podle § 110
odst. 1, věty druhé, obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle §
558 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo
133/2005, na který odkazuje i odvolací soud).
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut
přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné
uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí
doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí
doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo
uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena.
Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke
své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a
násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě
druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40
odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše.
Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož
podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím
se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat
vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na
dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak,
aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na
dlužníka. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných
náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon
dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl
důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše.
Uznání práva podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. a uznání dluhu podle §
558 obč. zák. mají odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného
práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110
odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo
promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v § 558 obč. zák. pro vznik domněnky
trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl.
Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této
domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle § 110
odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného výkladu vyplývá, že otázka, zda žalovaný věděl o tom, že
uznává promlčené právo, je z pohledu ustanovení § 110 odst. 1, věty druhé, obč.
zák. bez významu. I když žalovaný uznal promlčený dluh a o promlčení přitom
nevěděl, došlo v důsledku uznání co do důvodu a výše uplynutím lhůty k plnění
uvedené v uznání (30. 10. 2009) k založení běhu nové desetileté promlčecí doby,
a ke dni podání žaloby (20. 9. 2010) tudíž nebylo právo žalobce promlčeno.
Okolnost, že z důvodu nevědomosti žalovaného o promlčení uznávaného dluhu
nevznikla domněnka existence dluhu podle § 558 obč. zák., znamená, že žalobce
stíhá důkazní břemeno vzniku dluhu a jeho trvání v době uznání, což v souzené
věci bylo prokázáno listinnými důkazy, a sice smlouvou o půjčce a výdajovým
pokladním dokladem, na němž žalovaný přijetí 200.000,- Kč potvrdil svým
podpisem. Na tomto místě je proto třeba jako nedůvodnou označit i ne zcela
srozumitelnou námitku dovolatele stran „absence základu sporu“.
Nezbývá než dodat, že dluh ze smlouvy o půjčce, respektive právo na
vrácení předmětu půjčky, nezaniká v případě nezaplacení ve lhůtě splatnosti
prekluzí podle ustanovení § 583 obč. zák., neboť zákon tento důsledek u
uvedeného práva výslovně nestanoví. Důsledkem nezaplacení ve lhůtě splatnosti
není prekluze práva, jak se domnívá dovolatel, nýbrž počátek běhu promlčecí
doby. Jejím uplynutím pak právo nezaniká, ale trvá dále jako tzv. naturální
právo s tím, že přijetí plnění na promlčený dluh není bezdůvodným obohacením
(srov. § 455 odst. 1 obč. zák.).
Lze shrnout, že právní závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněné
právo nebylo ke dni podání žaloby promlčeno, je (v konečném důsledku) správný.
Je-li pro posouzení otázky promlčení v souzené věci významné, že
žalovaný právo uznal co do důvodu a výše bez ohledu na to, zda se jednalo o
promlčený dluh či bez ohledu na to, zda žalovaný v době uznání o jeho promlčení
věděl, nelze pro posouzení věci považovat za významné skutkové zjištění, zda se
účastníci dohodli na změně splatnosti půjčky k 31. 12. 2006. Ani dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nebyl uplatněn důvodně.
Dovolateli se užitými argumenty nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí. Protože vadami vyjmenovanými v ustanovení § 242 odst. 3, větě
druhé, o.s.ř. řízení postiženo není (ani dovolatel takovou vadu nenamítal),
Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1,
§ 2, § 3 odst. 1 bod 4., odst. 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II vyhlášky
64/2012 Sb.), tj. částkou 20.650,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka
náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§
13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 21 %
daň z přidané hodnoty ve výši 4.400,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Náklady spojené s druhým účtovaným úkonem právní služby (porada s klientem dne
25. 10. 2011) nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání
obsahuje výlučně právní argumentaci a porada s klientem neměla na obsah
vyjádření žádný vliv.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu