33 Cdo 4271/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému P. M., zastoupenému
JUDr. Marií Mackovou, advokátkou se sídlem ve Slavičíně, Mladotická 731, o
zaplacení 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 35 C 339/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 6. 2008, č.j. 59 Co 61/2008-56, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 7.780,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Marie Mackové, advokátky.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 29. 11.
2007, č.j. 35 C 339/2007-35, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl žalobu, kterou
se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 45.000,- Kč s úroky z
prodlení ve výši 26 % z částky 45.000,- Kč od 21. 8. 1997 do zaplacení, a
rozhodl o nákladech řízení; žalobkyni odvolací soud zavázal k náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud v projednávané věci považoval za významné, že byť žalovaný na
krátkou dobu v části předmětné nemovitosti poskytl ubytování třetím osobám, dům
nikdy neztratil charakter nemovitosti určené k bydlení, nebylo rozhodnuto o
změně účelu užívání stavby (přeměně bytových prostor na nebytové), a proto
uzavřel, že podmínky stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku na
individuální výstavbu domu nebyly porušeny. Argumentaci žalobkyně odkazující na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/1999,
nepřijal, neboť v tam projednávané věci byla akcentována otázka přeměny
bytových prostor na nebytové rozhodnutím orgánu veřejné správy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž
zpochybnila právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.).
Nárok na zaplacení 45.000,- Kč s příslušenstvím opírá o závazek žalovaného po
sjednanou dobu užívat rodinný domek, na jehož výstavbu mu byl poskytnut státní
příspěvek, k trvalému bydlení, přičemž v období, kdy byl vázán touto smluvní
podmínkou, provozoval v domě podnikatelskou činnost s předmětem podnikání
„ubytování v soukromí.“ Závěry soudů obou stupňů jsou podle žalobkyně v rozporu
s judikaturou Nejvyššího soudu (viz shora zmíněné rozhodnutí) i v rozporu s
hmotným právem (vyhláškou č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci
družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v
osobním vlastnictví, ve znění účinném do 30. 6. 1989, dále jen „vyhláška č.
136/1985 Sb.“). Závazek užívat rodinný dům po sjednanou dobu k trvalému bydlení
představuje závazek užívat „celý“ objekt a „jen“ k uvedenému účelu. Pokud se
takový závazek týká celého domu, pak – dovozuje dovolatelka – užívání jakékoli
jeho části k jinému účelu (bez ohledu na jeho rozsah), je porušením smluvního
závazku, a to bez zřetele k tomu, že šlo o faktickou (nikoliv správním
rozhodnutím povolenou) změnu užívání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 236 odst. 1, § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Ten je dán tím, že otázku, zda poskytnutí ubytování
třetím osobám v rodinném domě, na jehož výstavbu byl poskytnut státní příspěvek
podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., a to v rozsahu prostorově a časově omezeném, je
porušením závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, Nejvyšší
soud dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Za podmínek vymezených v § 16 a § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb. mohl být
stavebníkovi nebo členu družstva, prostřednictvím kterého zabezpečuje výstavbu
rodinného domku, poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu.
Podle § 17 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb. podmínkou poskytnutí
příspěvku bylo, že se stavebník ve smlouvě zaváže rodinný domek nebo byt v
osobním vlastnictví po dobu deseti let od uzavření smlouvy o poskytnutí
státního příspěvku, nejméně však pět let od kolaudace, nepřevést na jiného a do
uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.
Podle § 17 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb. se stavebník ve smlouvě
dále zavázal státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků,
které při jeho poskytnutí převzal.
V projednávané věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že žalovaný uzavřel
dne 10. 10. 1988 s Okresním národním výborem v Gottwaldově smlouvu o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen „smlouva“), na
základě níž získal podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. příspěvek ve výši 45.000,- Kč
na výstavbu rodinného domku v Luhačovicích prováděnou na základě stavebního
povolení vydaného Městským národním výborem v Luhačovicích dne 10. 8. 1988. V
odstavci 4 smlouvy se žalovaný zavázal provést výstavbu v souladu s platným
stavebním povolením a rodinný domek po dobu deseti let od uzavření smlouvy,
nejméně pět let od kolaudace, nepřevést na jiného a do uplynutí této doby jej
užívat k trvalému bydlení. V odstavci 5 smlouvy se žalovaný zavázal při
nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 smlouvy tuto
skutečnost neprodleně oznámit národnímu výboru a poskytnutý příspěvek poté do
třiceti dnů národnímu výboru vrátit. Stavba byla zkolaudována kolaudačním
rozhodnutím vydaným Městským úřadem v Luhačovicích 5. 8. 1991. Lhůta podle
odstavce 4 smlouvy tak uplynula dne 10. 10. 1998. Rodinný dům s přiděleným
číslem popisným 953 je zapsán na listu vlastnictví č. 1304 pro obec a
katastrální území Luhačovice, vlastníkem je žalovaný a jeho manželka. Na adrese
Stráň 953 v Luhačovicích má žalovaný evidováno trvalé bydliště. Podle výpisu z
veřejné části živnostenského rejstříku je na adrese Stráň 953 v Luhačovicích
evidováno místo podnikání pro žalovaného s předmětem podnikání „ubytování v
soukromí“ a v době od 21. 7. 1997 do 1. 4. 2004 byla pro tuto živnost na
uvedené adrese evidována provozovna. Do roku 1997 žalovaný užíval k bydlení
pouze první nadzemní podlaží domu, poté upravil druhé nadzemního podlaží tak,
že stávající sklad a sušárnu změnil na pokoje, které (dočasně) využil pro
ubytování. V rozhodné době, tj. od 10. 10. 1988 do 10. 10. 1998, to bylo
dvakrát, zhruba třicet dnů v období července a srpna v roce 1997 a 1998.
Podle dovolatelky žalovaný porušil závazek vyplývající z článku 4 smlouvy a
ustanovení § 17 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 136/1985 Sb., když v období let
1997 a 1998 vždy po dobu zhruba jednoho měsíce poskytl ubytování ve dvou
pokojích umístěných ve druhém nadzemním podlaží svého domu třetím osobám.
Argumentuje především závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp.
zn. 30 Cdo 1887/99. Jak správně konstatovaly soudy obou stupňů, skutkový stav
této věci byl odlišný od projednávaného případu, a to zejména v tom, že tehdy
byla na základě žádosti stavebníka rozhodnutím stavebního úřadu provedena změna
v užívání domu, a to na nestátní zdravotnické zařízení. Fakticky se tedy
jednalo o změnu bytových prostorů na prostory nebytové, přičemž šlo o změnu
nikoli přechodného rázu, kdy stavebník poté ke svému bydlení užíval toliko
podkrovní místnost. Je tedy zřejmé, že zatímco ve věci sp. zn. 30 Cdo 1887/99
se původní rodinný dům fakticky i právně změnil (byť bez stavebních úprav) na
zdravotnické zařízení, v němž stavebník nadále obýval jednu místnost, v
posuzovaném případě žalovaným postavený dům si charakter rodinného domu v plném
rozsahu ponechal. Žalovaný pouze umožnil po přechodnou dobu a v omezeném
rozsahu ubytování třetím osobám. Tato skutečnost však sama o sobě není v
rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé
bydlení žalovanému a jeho rodině. „Pronájem“ dvou pokojů nebránil užívání
zbývajících prostor domu, jenž byl nadále domem „rodinným“ (to ostatně vyplývá
i ze samotného označení předmětu podnikání „ubytování v soukromí“). Závěry
obsažené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1887/99 nelze proto bez dalšího aplikovat na
posuzovanou věc.
Pokud dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem,
pak ani tato její výtka neobstojí. Podle § 17 odst. 3 písm. b) vyhlášky č.
136/1985 Sb. byl stavebník povinen po dobu deseti let od uzavření smlouvy,
nejméně však pět let od kolaudace užívat dům k trvalému bydlení. Podmínku
trvalého bydlení žalovaný nepochybně splnil, neboť po stanovenou dobu, a
dokonce i podstatně déle, dům k bydlení užíval (resp. užívá). Samotné ubytování
třetích osob po přechodnou dobu v některých místnostech domu splnění této
podmínky nepřekáží. Ačkoli lze polemizovat s tím, zda zákonodárce v době vzniku
právní normy – kdy jiná forma využití domu byla těžko představitelná –
požadoval po stavebníkovi, aby dům užíval „celý“ a „jen“ k trvalému bydlení,
jak tvrdí dovolatelka, nelze apriori vyloučit jakýkoliv jiný způsob využití
domu. Je třeba zdůraznit, že dům nesloužil jako hotel, penzion či jiný typ
ubytovacího zařízení; žalovaný jen umožnil, aby po přechodnou dobu a v omezeném
rozsahu se na jeho užívání spolupodílely třetí osoby, aniž by užívání
žalovaného a jeho rodiny bylo vyloučeno.
Lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto –
při vyloučení vad řízení vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. –
dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně, která
nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je povinna zaplatit náklady, které žalovaný
vynaložil v dovolacím řízení; náklady představují odměnu za zastupování
advokátkou ve výši 7.480,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. února 2010
JUDr. Pavel
K r b e k , v. r.
předseda senátu