33 Cdo 4319/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně JUDr. Z. A., zastoupené JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Ulrychova 5, proti žalované M. Ž. (dříve B.), zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o zaplacení částky
50.402,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
18 C 103/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. března 2011, č. j. 13 Co 580/2010-188, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 13 Co
580/2010-188, ve výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
27. září 2010, č. j. 18 C 103/2009-124, ve vyhovujícím výroku změněn tak, že se
zamítá žaloba co do částky 50.402,- Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení z
této částky od 4. 2. 2009 do zaplacení“, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. března
2011, č. j. 13 Co 580/2010-188, dovoláním napadeným výrokem změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. září
2010, č. j. 13 C 103/2009-124, v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 116.767,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši repo sazby stanovené ČNB platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v
němž trvá prodlení žalované zvýšené o 7 procentních bodů od 4. 2. 2009 do
zaplacení, tak, že v rozsahu částky 50.402,- Kč spolu se zákonným úrokem z
prodlení z této částky od 4. 2. 2009 do zaplacení žalobu zamítl. Odvolací soud
vyšel ze zjištění, že žalobkyně zastupovala žalovanou na základě plné moci v
řízení o určení výživného manželky vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 13 C 252/2005, v němž žalovaná požadovala po svém tehdejším manželovi
Jaroslavu Bednářovi výživné nerozvedené manželky ve výši 20.000 USD měsíčně a
od 1. 5. 2005 ve výši 12.000,- Kč měsíčně; uplatněný nárok nebyl žalované (v
pozici žalobkyně) přiznán pro rozpor s dobrými mravy s odůvodněním, že v
průběhu manželství navázala vztah s jiným mužem, z něhož se jí narodil syn R. Fakturačním dopisem ze dne 19. 1. 2009 předaným dne 22. 1. 2009 k poštovní
přepravě žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení odměny za poskytnuté právní
služby v celkové výši 116.767,- Kč se splatností dne 3. 2. 2009. Úkony právní
služby, které žalobkyně pro žalovanou vykonala, spočívaly v převzetí a přípravě
zastoupení, v sepisu žaloby, v sepisu písemného vyjádření ze dne 3. 11. 2005, v
účasti na ústních jednáních dne 16. 1. 2006 a 3. 4. 2006, v sepisu odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2006, a v účasti při ústním
jednání před odvolacím soudem dne 17. 1. 2007. Žalobou žalovaná požadovala
určení výživného manželky od podání žaloby do budoucna ve výši 20.000,- USD
měsíčně; dne 3. 4. 2006 svůj žalobní požadavek omezila tak, že požadovala
výživné ve výši 20.000 USD měsíčně od podání žaloby do 30. 4. 2005 a ve výši
12.000 Kč měsíčně od 1. 5. 2005 do budoucna. Na podkladě těchto zjištění
odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že účastnice uzavřely
ústně příkazní smlouvu ve smyslu § 724 a násl. obč. zák., na jejímž základě
žalobkyně jako advokátka (příkazník) poskytovala žalované (příkazci) právní
služby formou zastupování v řízení o určení výživného nerozvedené manželky. V
souladu s § 730 odst. 1 a 2 obč. zák. byla žalovaná povinna poskytnout
žalobkyni odměnu mající charakter úplaty za řádné a včasné provedení zmíněné
činnosti, nikoli za výsledek, jehož mělo být v řízení dosaženo. Odměna by
žalobkyni nepříslušela jen v případě, kdyby bylo možné dovodit příčinnou
souvislost mezi nedosažením výsledku a porušením zákonné či smluvní povinnosti
žalobkyně jako advokátky, tj. postupovat v řízení tak, aby byly oprávněné zájmy
klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány. Takový závěr se ale ze
zjištěného skutkového stavu nepodává.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však
odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně na zaplacení poskytnuté právní služby
je částečně promlčeno. Protože si účastnice nesjednaly splatnost odměny, počala
obecná tříletá promlčecí doba běžet ode dne následujícího po dni, v němž
žalobkyně ve prospěch žalované právní službu vykonávala, tedy ke každému
žalobkyní učiněnému úkonu právní služby zvlášť. Právo žalobkyně na odměnu za
úkony právní služby učiněné před podáním žaloby dne 19. 2. 2006 je tak
promlčeno. Po zjištění tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny za tři
úkony právní služby učiněné po výše uvedeném termínu a výše paušálních náhrad
nákladů dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je po právu jen ohledně částky
66.365,- Kč. Proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku
soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 50.402,- Kč s příslušenstvím
zamítl, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
její právo na zaplacení odměny za právní službu je zčásti promlčeno. Prosazuje
názor, že její činnost podle příkazní smlouvy nespočívala v jednotlivých
úkonech právní služby, ale v poskytnutí právní služby v řízení o výživné pro
nerozvedenou manželku. To, že její činnost nespočívala jen v jednotlivých
úkonech, vyplývá i z textu jí udělené plné moci, z něhož se podává, že
žalovanou je oprávněna zastupovat ve všech úkonech spojených s řízením o
výživné nerozvedené manželky; žalovaná přitom vzala výslovně na vědomí, že je
povinna zaplatit odměnu za poskytnutí právní služby a zavázala se ji uhradit
kdykoli jí bude vyúčtována. Žalobkyně považuje za běžné a logické, že odměnu po
žalované požadovala až po ukončení jejich právního vztahu, resp. po splnění
předmětu smlouvy. Připomíná znění příslušných ustanovení zákona o advokacii, v
nichž se hovoří o poskytování právních služeb v množném čísle, což svědčí o
úmyslu zákonodárce vázat vznik nároku advokáta na odměnu na provedení více než
jen jednoho úkonu. Podle ustanovení § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše
mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. I z
toho je tedy zřejmé, že odměnu je možné stanovit nejdříve v okamžiku, kdy je
znám počet úkonů právní služby, které byly ve věci vykonány. Počet úkonů pak
nemůže být advokátovi znám dříve, než bude zastupování v konkrétní věci
ukončeno, a to buď dohodou účastníků, jednostranným ukončením ze strany
advokáta nebo ze strany klienta či skončením věci vydáním pravomocného
rozhodnutí soudu. Závěrem dovolatelka prosazuje názor, že není-li okamžik
vzniku nároku na odměnu advokáta za právní služby advokátním tarifem výslovně
upraven, je podle pravidla analogie iuris třeba použít pravidla platná v
případě ustanovení obhájce soudem; podle pravidel občanského soudního řízení i
řízení trestního vzniká advokátovi nárok na odměnu za zastupování klienta až po
pravomocném skončení řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na
jednotlivé úkony advokáta v rámci poskytování právních služeb je třeba pohlížet
jako na sled samostatných právních úkonů, z čehož advokátovi vzniká právo na
odměnu za každý jednotlivý úkon právní služby jeho provedením. Účtovaná odměna
nevychází ze zastoupení v řízení, avšak z jednotlivých úkonů poskytnuté právní
služby. To podle žalované vyplývá i ze znění plné moci, kterou žalobkyni
udělila. V ní se totiž zavázala, že odměnu uhradí, kdykoli jí bude vyúčtována. Závěr odvolacího soudu, že část žalovaného nároku je tak již promlčena, je
tudíž správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“),
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem
řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu, že její právo na
zaplacení odměny za poskytnutí právní služby je zčásti promlčeno, neboť
promlčení doba k jeho uplatnění „počala běžet ode dne následujícího po dni, v
němž pro žalovanou činnost vykonala, tedy ke každému učiněnému úkonu právní
služby zvlášť“.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tedy jestliže na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji
vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázku promlčení práva na odměnu za poskytnutí právní služby vyřešil Nejvyšší
soud již v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, a nemá důvod
se od svých závěrů odchylovat ani v posuzované věci.
Podle § 724 obč. zák. se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce
obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Podle § 728 obč. zák. je
příkazce povinen, není-li jinak dohodnuto, poskytnout příkazníkovi předem na
jeho žádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu a nahradit
příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu, a to
i když se výsledek nedostavil. Podle § 730 obč. zák. je příkazce povinen
poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je
obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka (první odstavec). Příkazce je
povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl
způsoben porušením povinnosti příkazníka (druhý odstavec). Podle § 731 obč.
zák. pro zánik příkazní smlouvy se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné
moci (§ 33b).
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokacie se vykonává
zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu. Způsob určení
odměny a náhrad advokáta, případně i jejich výši stanoví advokátní tarif
(vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších, dále
jen „advokátní tarif“).
Podle § 100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto
zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce
dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli
přiznat (první odstavec). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva
vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Promlčecí doba – není-li
uvedeno jinak – je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé
(srov. § 101 obč. zák.).
V posuzované věci uzavřely účastnice ústně smlouvu, na jejímž základě
zastupovala žalobkyně žalovanou v soudním řízení ve věci určení výživného
nerozvedené manželky. Není pochyb o tom, že tato smlouva o poskytování právních
služeb má charakter příkazní smlouvy ve smyslu § 724 a násl. obč. zák.
Odměna advokáta, který poskytuje právní služby za úplatu (srov. § 1 odst. 2, §
22 odst. 1 zákona o advokacii), se řídí smlouvou s klientem, případně
ustanoveními advokátního tarifu. Právo na odměnu i právo na náhradu nákladů
spojených s činností příkazníka jsou majetkovými právy, která se promlčují (§
100 odst. 2 obč. zák.), a to ve tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák.
(nárok na odměnu), resp. v (subjektivních a objektivních) promlčecích dobách
podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. (nárok na náhradu nákladů vynaložených
advokátem za klienta). Se zřetelem k tomu, jak byl obsahově vymezen dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., zůstává spornou otázka, od kdy
běží doba, jejímž uplynutím se promlčí právo na zaplacení odměny advokáta (§
101 obč. zák.).
V závazkovém právním vztahu založeném smlouvou o poskytování právních služeb
jsou – pokud jde o odměnu – advokát věřitelem a klient dlužníkem (srov. § 488
obč. zák.). Okolnost, kdy žalobkyně – při absenci jiného určení doby plnění
(zákon o advokacii, advokátní tarif, ani jiný právní předpis dobu plnění
nestanoví a tato nebyla určena ani rozhodnutím) – vyzvala žalovanou k zaplacení
odměny a učinila ji tak splatnou (§ 563 obč. zák.), není z hlediska promlčení
určující. Promlčecí doba totiž začne běžet již den poté, co právo na odměnu
(objektivně) vzniklo, protože tímto dnem mohla žalobkyně své právo vykonat, tj.
odůvodněně je uplatnit žalobou u soudu. Odvolací soud z tohoto pojetí počátku
běhu promlčecí doby, které ostatně vyplývá z ustálené judikatury (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. R 28/84), sice vycházel, ovšem jeho závěr, že promlčecí doba
počala běžet ke každému žalobkyní učiněnému úkonu právní služby zvlášť, není
správný.
Zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních
služeb se řídí jednak speciálními zákony (zde zákonem o advokacii), jednak –
chybí-li zvláštní úprava – obecným právním předpisem, jímž je občanský zákoník.
V projednávaném případě zanikl právní vztah žalobkyně (advokátky) a žalované
(klientky) splněním, tedy tím, že žalobkyně provedla příkaz. Vykonání činnosti,
k níž se příkazník zavázal (poskytnout právní pomoc při uplatňování nároku na
výživné nerozvedené manželky), je způsobem zániku příkazu, který je upraven
obecným předpisem (§ 731, § 33b odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Uplatňování nároku
žalované nebylo účastnicemi omezeno jen na určité právní úkony; žalobkyně byla
zavázána provádět vše, co bylo pro splnění příkazu nezbytné. Příkaz se tedy
nesplnil postupně (prováděním jednotlivých úkonů právní služby), ale provedením
celé činnosti spočívající v právní službě při uplatňování uvedeného nároku.
Právo na odměnu vzniklo žalobkyni zánikem právního vztahu založeného smlouvou o
poskytování právních služeb, tj. splněním. Příkaz nemohl být splněn dříve, než
nabylo právní moci rozhodnutí v řízení o nároku žalované. Odvolací soud tedy
pochybil, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyni vznikal nárok na odměnu
samostatně za každý jednotlivý úkon právní služby a že tyto jednotlivé nároky
se samostatně promlčují. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
byl tudíž uplatněn po právu a dovolacímu soudu nezbylo než rozhodnutí
odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu