33 Cdo 436/2019-184
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Fakultní
nemocnice Brno, se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, identifikační číslo
65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka
434/23b, proti žalované I. N., bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Chmelou,
advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 271/13, o 538.528,37 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, č.
j. 70 Co 146/2017-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 10.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Daniela Chmely, advokáta.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. 3. 2017, č. j. 112 C 68/2016-82, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 538.528,37 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, v
rozsahu žalobního požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % z
částky 538.528,37 Kč od 2. 3. 2015 do 24. 4. 2015 žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Dospěl k závěru, že AAAAA (pseudonym) (dceři žalované) byla v
době od XY (tj. od jejího narození) do 14. 5. 2012 v souvislosti s jejím
předčasným narozením (porodem) poskytnuta zdravotní péče, která byla vyčíslena
částkou 554.528,37 Kč, a že na tyto náklady bylo dosud uhrazeno 16.000,- Kč.
Nezletilá AAAAA nebyla účastna na systému veřejného zdravotního pojištění,
neboť nezískala právo trvalého pobytu na území České republiky narozením (a s
tím související účast na veřejném zdravotním pojištění). S odkazem na § 31
odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a § 41 odst. 1 písm. c) a §
41 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich
poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), soud prvního stupně
uzavřel, že žalovaná jako rodič nezletilé AAAAA (a tedy její zákonný zástupce)
odpovídá za náklady na zdravotní péči, které nejsou hrazeny z prostředků
veřejného zdravotního pojištění.
Rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 Co 146/2017-149, Krajský soud v
Brně (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud akcentoval, že žalovaná a její dcera AAAAA (jedno
z narozených dvojčat) jsou státními občankami Ukrajiny, přičemž nezletilá na
rozdíl od žalované nebyla v okamžiku narození účastnicí veřejného zdravotního
pojištění. Žalovaná na území České republiky pobývala na základě povolení k
dlouhodobému pobytu od 21. 1. 2008 a dne 9. 4. 2013 jí bylo uděleno povolení k
trvalému pobytu pro cizince. Nezletilá AAAAA se narodila předčasně ve 27. týdnu
těhotenství spolu se svým bratrem (dvojčetem) BBBBB (pseudonym), tj. téměř 2
měsíce před plánovaným termínem porodu. Cituje ustanovení § 23 odst. 4 písm. c), § 24 a § 30 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 28 odst. 1, § 38 odst. 1, § 41 odst. 1 písm. c) a § 45 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, § 489, § 558 a § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, který na poskytnutou zdravotní péči v období od XY do 31. 3. 2012 aplikoval zákon o péči o zdraví lidu, a od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 zákon
o zdravotních službách. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a
žalovanou byla uzavřena jakákoliv smlouva. Podle odvolacího soudu při
poskytování zdravotní péče se rozlišují situace, kdy je péče poskytnuta se
souhlasem pacienta či jeho zákonných zástupců, přičemž souhlas je vždy
vyžadován s výjimkou výkonů nutných k záchraně života (viz zákon o péči o
zdraví lidu) a situace, kdy stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče
(viz zákon o zdravotních službách) a zdravotní péče, která musí být pacientovi
poskytnuta za jakýchkoliv okolností, tedy bez jeho souhlasu. Nezletilé AAAAA
byla po celou dobu hospitalizace poskytována právě tvz. neodkladná péče ve
smyslu § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, neboť šlo výlučně o nezbytné
úkony směřující k záchraně jejího života a zdraví z důvodu jejího předčasného
narození a podle § 38 odst. 4 zákona o zdravotních službách. Právním důvodem
poskytnutí zdravotní péče byla zákonná licence, tj. zákonná povinnost žalobkyně
poskytnout zdravotní péči nezbytnou k záchraně života a zdraví nezletilé a to i
proti vůli rodičů nezletilé, proto nemůže jít o závazek ze smlouvy, z náhrady
škody (rodiče nezletilé neporušili žádnou povinnost) ani o bezdůvodné
obohacení, neboť žalobkyně péči poskytla na základě zákonného důvodu. Žalobkyně byla povinna nezbytnou péči dceři žalované poskytnout v období do 31. 3. 2012 na základě § 23 odst. 4 písm. c) zákona o péči o zdraví lidu a od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 na základě § 38 odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona
o zdravotních službách. K otázce pasivní legitimace k úhradě léčebné péče
odvolací soud uzavřel, že zdravotní péče se cizincům podle § 30 odst. 1 zákona
o péči o zdraví lidu poskytuje bezplatně na základě mezinárodních smluv, bez
přímé úhrady na základě veřejného zdravotního pojištění nebo komerčního
(smluvního) zdravotního pojištění, nebo za přímou úhradu.
Mezi Českou
republikou a Ukrajinou není uzavřena žádná smlouva, která by zakládala právo na
bezplatnou zdravotní péči, náklady na zdravotní péči o nezletilou není možné
uhradit z komerčního zdravotního pojištění, neboť nezletilá AAAAA léčebnou péči
akutně potřebovala, a žádná komerční zdravotní pojišťovna by ji nepojistila. Z
tohoto důvodu zůstává jen možnost přímé úhrady. Podle zákona o péči o zdraví
lidu je pasivně legitimované pouze dítě, povinnost úhrady nelze dovozovat z §
31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Lékařská péče byla poskytnuta bez
souhlasu, neboť vzhledem ke stavu dcery žalované nebylo možné souhlas vyžádat a
šlo o neodkladný výkon nutný k záchraně jejího života [§ 23 odst. 4 písm. c)
zákona o péči o zdraví lidu]. Podle § 41 zákona o zdravotních službách je již
pasivně legitimován i rodič, pod podmínkou souhlasu s poskytnutím péče. Zdravotní péče byla dceři žalované poskytnuta bez jakéhokoli souhlasu a § 41
zákona o zdravotních službách se na daný případ tedy nemůže vztahovat. Rodiče
navíc nebyli předem informováni o ceně poskytovaných služeb. Při nutné a
bezodkladné péči není souhlas třeba. Podle právní úpravy do 31. 3. 2012 (zákon
o péči o zdraví lidu) byl pacient povinen péči uhradit bez ohledu na to, zda s
ní souhlasil. Žalovaná však nebyla pasivně legitimována, neboť sama nebyla
pacientkou. Podle zákona o zdravotních službách (tj. od 1. 4. 2012) je pacient
povinen uhradit péči, se kterou udělil souhlas. Chybí zde však regulace
situace, kdy souhlas není udělen, jako tomu bylo v tomto případě. Podle
odvolacího soudu se jedná o mezeru v právní úpravě, neboť není řešena situace,
kdo, za co a kolik má platit při bezodkladné péči. Analogie v tomto případě
není přípustná, neboť při bezodkladné péči se nejedná o ryze soukromoprávní
vztah, jelikož stát direktivně zdravotnickému zařízení nařizuje v konkrétních
případech zdravotní péči poskytnout a pacientovi zase ukládá se této péči
podrobit i proti své vůli. Tento nedostatek právní úpravy nelze překlenout
rozšiřujícím výkladem nepříznivým pro pacienta. Nárok na zaplacení péče
poskytnuté od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 tak nemá oporu v hmotném právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že
dovoláním napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které
nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Za takovou považuje v prvé řadě otázku, kdo má hradit péči za pacienta, který
nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění, a kterému byla poskytována nutná
zdravotní péče bez jeho souhlasu podle § 38 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb.,
případně, zda je povinnost k úhradě takto poskytnuté zdravotní péče stanovena
obecně závaznými předpisy, a zda je v případě neodkladné péče presumován
souhlas pacienta. Není srozuměna se závěrem, že v období do 31. 3. 2012 bylo
možno v případech tzv. neodkladné péče požadovat úhradu této péče přímo po
nezletilém pacientovi (bez ohledu na to, zda došlo k udělení souhlasu nebo
souhlas nebyl nutný) a to podle § 23 odst. 4 a § 30 zákona č. 20/1966 Sb. Nesouhlasí dále s tím, že po 1. 4. 2012 má sice pacient povinnost uhradit
poskytovateli zdravotních služeb cenu poskytnutých zdravotních služeb
nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo
jiných zdrojů, avšak jen těch, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem, [viz
§ 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb.], a že ani analogií podle § 853
obč. zák. nelze povinnost k úhradě zdravotní péče rozšiřovat i na péči
poskytnutou pacientovi bez jeho souhlasu. Rozhodnutí odvolacího soud je zjevně
nespravedlivé, koliduje s ustanoveními § 2 a 3 obč. zák., neboť poskytovatelé
zdravotních služeb mají zákonnou povinnost poskytnout nezletilému pacientovi
(nezúčastněnému na systému veřejného zdravotního pojištění) bez jeho souhlasu
neodkladnou péči nezbytnou k záchraně jeho života nebo zamezení vážného
poškození zdraví, avšak ten není povinen za tuto péči zaplatit, což podle
jejího přesvědčení odporuje dobrým mravům. Rozhodnutí odvolacího soudu nedává
odpověď na otázku, kdo by tuto péči měl zaplatit. S přihlédnutím k ustanovení §
48 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb. dovolatelka připouští, že nepojištěný pacient
má právo na lékařskou péči, která ovšem nemůže být bezplatná; nelze po ni
spravedlivě požadovat, aby ji hradila ona. Prosazuje názor, že podle § 41 odst. 1 písm. c) a § 41 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb. je žalovaná povinna solidárně
s nezletilou AAAAA uhradit náklady poskytnuté nezbytné zdravotní péče. Podle
dovolatelky poskytnutí zdravotní péče na základě tzv. zákonné licence a bez
souhlasu pacienta je jinou právní skutečností, s níž je spojován vznik
závazkového vztahu (§ 489 obč. zák.), přičemž ustanovení o závazcích, které
vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky, vznikající na základě
jiných skutečností upravených v zákoně, není-li zvláštní úpravy (§ 492 obč. zák.). Dovolatelka předkládá dovolacímu přezkumu (posuzováno podle celého obsahu
dovolání - § 41 odst. 2 o. s.
ř.) zároveň otázku hmotného práva, která podle
jejího přesvědčení nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena,
a to, zda žalovaná v období od XY do 31. 3. 2012 měla jako zákonný zástupce
nezletilé AAAAA povinnost uhradit náklady zdravotní péče. Není srozuměna se
závěrem odvolacího soudu, že v tomto období měl povinnost platit za poskytnutou
zdravotní péči pouze nezletilý pacient (nemocný) a nikoliv jeho rodiče na
základě § 31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Má zato, že tzv. rodičovská
zodpovědnost podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině,
zahrnuje nejen povinnost rodičů zajistit dítěti lékařskou péči, ale také
povinnost za tuto péči zaplatit. Nebylo by totiž spravedlivé, aby náklady na
péči neslo samo nezletilé dítě. Poukazuje na ustanovení § 16a zákona č. 48/1997
Sb. upravující regulační poplatky, kdy povinnost k jejich úhradě zákon ukládá
nezletilému pacientovi nebo jeho zákonnému zástupci. Byl-li by k úhradě
zdravotní péče zavázán nezletilý, možnosti poskytovatele zdravotní péče získat
plnění za takovou péči jsou nulové, neboť je zřejmé, že nezletilci nemají jak
přijít k finančním prostředkům. Zjevná je situace u novorozenců, kteří se ihned
po narození stávají dlužníky. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla zrušit
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Podle jejího přesvědčení
povinnost k platbě za péči poskytnutou nezletilému dítěti nelze dovodit z § 31
odst. 1 písm. a) zákona o rodině, neboť tam uvedená povinnost se nevztahuje k
finančnímu plnění za poskytnutou péči. Absence výslovné povinnosti rodiče k
platbě za poskytnutou péči vedla zřejmě k jejímu zavedení právě zákonem o
zdravotních službách. Podle § 41 odst. 1 zákona o zdravotních službách platí,
že pacient je povinen uhradit cenu poskytnutých zdravotních služeb, které mu
byly poskytnuty s jeho souhlasem. Žádný takový souhlas však žalobkyně v řízení
netvrdila ani neprokázala. Žalovaná naopak uvedla, že při přijetí do nemocnice
se jí nedostalo žádné informace o povinnosti hradit poskytnuté služby, ani o
výši úhrad, ani o rozsahu a druhu poskytnutých služeb. Použití analogie je v
daném případě nemožné, neboť pak by v daném ustanovení postrádala smysl věta „…
které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem“. Po žalované nelze spravedlivě
požadovat rozpoznání případné povinnosti k platbě za situace, kdy ani právní
odborníci nemají jasno o povinnosti platby, a kdy žalovaná není rodilou mluvčí,
řádně přispívá do systému zdravotního pojištění, v České republice pobývala
dlouho před porodem a pobývá na jejím území i nyní. Povinnost k přímé platbě
žalovanou brání princip právní jistoty, podle něhož každé opatření zakládající
práva nebo ukládající povinnost musí být jasné a přesné, aby vztahy řízené
právem byly předvídatelné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání, které je přípustné, není důvodné. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu a
aktualizovanou zprávu Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační
politiky, Oddělení pobytového správního řízení Jihomoravského kraje ze dne 20. 2. 2021, se podává, že žalovaná, státní příslušnice Ukrajiny, pobývá na území
České republiky od 21. 1. 2008 na základě povolení k dlouhodobému pobytu s tím,
že účelem jejího pobytu do 9. 4. 2013 byl výkon zaměstnání (§ 89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Dne 9. 4. 2013 jí bylo uděleno povolení k
trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky, s platností do 9. 4. 2023. Nezletilá AAAAA se narodila
dne XY předčasně ve 27. týdnu těhotenství, tj. téměř 2 měsíce před plánovaným
porodem spolu se svým dvojčetem BBBBB (řízení o úhradu nákladů zdravotní péče
poskytnuté nezletilému BBBBB je vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41
C 69/2016). Účastnice řízení nezpochybnily, že zdravotní péče poskytnutá
nezletilé AAAAA od okamžiku jejího narození do dne propuštění z nemocniční péče
byla nezbytná k záchraně jejího života či zamezení vážného poškození zdraví. Otcem obou nezletilých a současně manželem žalované je V. B. (rovněž státní
občan Ukrajiny), který na území České republiky pobýval legálně od 1. 8. 2011
do 31. 7. 2013 za účelem podnikání jako OSVČ. Povolení k trvalému pobytu mu
bylo uděleno dne 8. 4. 2013. Nezletilé AAAAA bylo uděleno povolení k trvalému
pobytu dne 22. 5. 2013 s tím, že v období od 12. 6. 2012 do 31. 7. 2013 měla
uveden účel pobytu „RODINNÝ“. Rodiče nezletilé z titulu svého druhu pobytu na
území České republiky byli účastni na veřejném zdravotním pojištění. Zpráva
Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového
správního řízení Jihomoravský kraj ze dne 11. 9. 2018, č. j. MV-39990-92/OAM-2018, potvrzuje, že žalovaná (viz podání jejího zástupce Mgr. Chmely ze dne 20. 8. 2018) do tří měsíců od narození dvojčat AAAAA a BBBBB
podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (viz
údaj ve zprávě ministerstva, že nezletilá měla v době od 12. 6. 2012 do 31. 7. 2013 povolen druh pobytu „rodinný“). Z pohledu právního posouzení věci je rozsudek odvolacího soudu založen na dvou
dovoláním zpochybňovaných závěrech:
- že za období od XY do 31. 3. 2012 není žalovaná pasivně legitimovaná k úhradě
poskytnuté zdravotní péče nezletilé AAAAA, neboť osobní odpovědnost žalované za
úhradu těchto nákladů jí nezakládá jako zákonnému zástupci nezletilé (rodiči) §
31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině,
- že za období od 1. 4.
2012 do 14. 5. 2012 jí tuto povinnost nelze uložit,
neboť podle § 41 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zdravotních službách, má
zákonný zástupce (žalovaná) povinnost uhradit poskytovateli cenu poskytnutých
zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního
pojištění nebo jiných zdrojů jen v případě, že zdravotní služby byly poskytnuty
se souhlasem nezletilého pacienta (či jeho zákonného zástupce). K otázce pasivní legitimace žalované v souvislosti s úhradou za zdravotní péči
poskytnutou nezletilé AAAAA od XY do 31. 3. 2012. Podle § 23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu, vyšetřovací a léčebné výkony se
provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující
lékař o tom písemné prohlášení (revers). Podle § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, je-li neodkladné provedení
vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví
dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče
nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení
výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem k své rozumové
vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu. Podle § 31 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 91/1998
Sb., (dále jen „zákon o rodině"), je rodičovská odpovědnost souhrnem práv a
povinností a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví,
jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého
dítěte, a c) při správě jeho jmění. Při výkonu práv a povinností uvedených v
odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho
jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo
užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost
dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní
vývoj (odstavec 2). V nyní souzené věci osobou, které byla poskytována nezbytná zdravotní péče
nutná k záchraně života, byla nezletilá AAAAA jako „nemocná“ v pojetí zákona č. 20/1966 Sb. [srovnej § 23 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 písm. c)]. Právní vztah
založený zákonem vzniká mezi zdravotnickým zařízením a nemocným (tj. povinnost
poskytnout nezletilé léčebnou péči i bez souhlasu). Platí, že závazkový právní
vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v
podobě vyplývající např. z jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.), kterými byl založen. Institut rodičovské zodpovědnosti, byť v sobě zahrnuje práva a povinnosti
rodičů při péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a taktéž
při zastupování a při správě jmění dítěte, neznamená, že do právních vztahů, v
nichž nezletilé dítě vystupuje, na jeho místo jako subjekt práv a povinností
nastupují jeho zákonní zástupci. I když rodičům náleží právo výkonu shora
uvedených práv a plnění povinností, děje se tak z titulu oprávnění jednat za
dítě.
Nelze proto dovozovat, že při poskytování léčebné péče v souvislosti s
porodem nezletilého dítěte je tato péče sice poskytována novorozenci, ale
náklady na ni představují osobní závazek rodičů (stranou závazkového právního
vztahu není nezletilé dítě, ale jeho rodiče). Proto nemůže být žalovaná jako
matka nezletilé AAAAA pasivně legitimována k úhradě nákladů léčebné péče
poskytnuté nezletilé v období od XY do 31. 3. 2012. K otázce, zda lze za období od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 uložit žalované
(zákonné zástupkyni pacienta) povinnost zaplatit cenu poskytnutých zdravotních
služeb představujících neodkladnou péči, nezbytnou k záchraně života nebo
zamezení vážného poškození zdraví nezletilé. Podle § 38 odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách ve znění do 13. 3. 2013, nezletilému pacientovi nebo pacientovi zbavenému způsobilosti k právním
úkonům lze poskytnout neodkladnou péči bez souhlasu zákonného zástupce, jde-li
o zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození
zdraví. Podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách ve znění do 31. 12. 2013, pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit
poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně
hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly
poskytnuty s jeho souhlasem. Podle § 41 odst. 2 zákona o zdravotních službách ve znění do 31. 12. 2013,
povinnosti podle odstavce 1 písm. c) a d) náleží zákonnému zástupci pacienta. Zákonný zástupce pacienta je povinen vytvořit podmínky pro splnění povinností
pacientem podle odstavce 1 písm. a), b) a e). Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a d), je-li pacient hospitalizován, se pro zákonného zástupce pacienta
použijí přiměřeně; povinnost podle odstavce 1 písm. b), c) a e) platí i pro
zákonného zástupce. Podle § 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách ve znění do 31. 12. 2013,
poskytovatel nesmí odmítnout přijetí pacienta do péče podle odstavce 1 nebo
ukončit péči o něj podle odstavce 2 písm. d) nebo e), jde-li o pacienta,
kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči, jde-li o porod nebo jde o
zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo
ochrany zdraví při práci, dále jde-li o krizové situace nebo výkon ochranného
léčení nařízeného soudem, pokud jiný právní předpis nestanoví jinak. V nyní souzené věci nelze přehlédnout konflikt dvou chráněných zájmů: práva na
zaplacení nákladů na nezbytnou (nutnou) zdravotní péči poskytovatele
zdravotních služeb a zprostředkovaně ochrany „zranitelné“ skupiny nezletilých
dětí cizinců, jejichž rodiče jsou účastni na veřejném zdravotním pojištění,
přičemž novorozenci z formálních důvodů účastni na veřejném zdravotním
pojištění nejsou. Komerční zdravotní pojištění pro ně dostupné není, neboť v
situaci, kdy se narodí předčasně, jsou komerčně nepojistitelní (pro zvýšené
náklady na zachování jejich života a zabránění neodčinitelným zdravotním
následkům předčasného porodu). Nejvyššímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS 2/15, jímž těsnou většinou nebyla shledána ústavně nekonformní právní úprava
§ 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb. (návrh na jejich zrušení byl zamítnut). Ústavní soud vyšel z toho,
že „k porušení čl. 32 odst. 1 Listiny napadenými ustanoveními zákona o veřejném
zdravotním pojištění dojít nemohlo. Skutečnost, že navrhovatelky nebyly
zahrnuty do veřejného zdravotního pojištění, se totiž nijak neprojevila v
jejich právu vést rodinný život a v právu na rodičovství, neboť do těchto práv
nikdo žádným způsobem nezasahoval“ (bod 78 nálezu). Dále dodal, že „právo na
ochranu zdraví se dotýká celé řady oblastí fungování společnosti, které ve svém
důsledku podmiňují úroveň zdraví jejího obyvatelstva. Subjektem odpovědným za
zajišťování a naplňování práva na ochranu zdraví je stát, a je proto také na
něm, aby za tímto účelem přijal adekvátní opatření. Činí tak vytvářením
podmínek pro širokou dostupnost lékařské péče a zlepšováním všech stránek
vnějších životních podmínek (bod 81 nálezu) součástí pozitivních povinností
státu vyplývajících z čl. 31 věty prvé Listiny je i zajištění fungujícího
systému ochrany zdraví dostupného každému, jenž v sobě zahrnuje i systém
dostupné zdravotní péče (bod 82 nálezu) Ústavní soud (…) především konstatuje,
že z (…) mezinárodních závazků České republiky neplyne povinnost zajistit
cizincům bezplatnou zdravotní péči, nýbrž je pouze respektováno a garantováno
jejich právo na ochranu zdraví, a to i ve smyslu vytvoření systému dostupné
zdravotní péče. Bližší podmínky jejího poskytování jsou však přenechány
vnitrostátní právní úpravě. (bod 85 nálezu) právo na ochranu zdraví ve smyslu
článku 31 věty prvé Listiny je veřejným subjektivním právem náležejícím
každému. Věta druhá poté - pouze pro občany - stanoví i právo na bezplatnou
zdravotní péči na základě veřejného pojištění. Je tak zřejmé, že ústavodárce
výslovně diferencuje mezi každým (tedy i cizincem či apatridou) na straně jedné
a státními občany na straně druhé, kdy každému je zajištěno právo na ochranu
zdraví, a nezadatelnou povinností státu je proto zajištění dostupné a efektivní
lékařské péče. Proto také platí, že jde-li o porod, potřebu poskytnutí
neodkladné péče či další výjimečné situace, je na úrovni zákona o zdravotních
službách zakotvena povinnost poskytovatele zdravotních služeb přijmout a
ošetřit i nepojištěnou osobu (§ 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách). Zcela jinou otázkou je však její bezplatnost, která je ústavním pořádkem
zaručena výslovně pouze státním občanům České republiky (bod 87 nálezu). Rozdílnost okruhu nositelů obou uvedených základních práv (rozuměj práva na
bezplatnou zdravotní péči a práva na ochranu zdraví) je odrazem legitimního
záměru ústavodárce poskytnout vyšší ochranu osobám, které jsou - z hlediska
přerozdělování omezených finančních prostředků k zajištění zdravotní péče a
zdravotních pomůcek - vůči státu ve zvláštním vztahu z důvodu jejich
státoobčanského statusu.
Z dikce článku 31 Listiny lze podle názoru Ústavního
soudu dovodit, že právo na bezplatnou zdravotní péči podle věty druhé
citovaného ustanovení lze považovat za úpravu speciální ve vztahu k obecně
formulovanému právu na ochranu zdraví podle věty prvé citovaného článku. Záruky
věty prvé totiž představují minimální standard práva na zdraví, jenž musí být
garantován každému a jenž úzce souvisí s ústavně chráněnou hodnotou lidské
důstojnosti (srov. článek 1 větu prvou Listiny) a s právem na život (čl. 6
odst. 1 Listiny). Speciální úprava práva na bezplatnou zdravotní péči tedy
poskytuje vyšší standard základního práva státním občanům, avšak nevylučuje,
aby obdobnou ochranu stát poskytl i některým dalším osobám, pokud to ovšem
zákonodárce bude považovat z různých důvodů za žádoucí. Také proto ostatně
ústavodárce výslovně stanoví, že práva uvedeného v čl. 31 Listiny je možno se
domáhat pouze v mezích zákonů, které ho provádí (viz čl. 41 odst. 1 Listiny)
(bod 89 nálezu)“. Ústavní soud zdůraznil, že „[Z] obsahu napadených ustanovení
§ 2 a 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění plyne, že rozhodující podmínkou
přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění není existence státního občanství,
nýbrž trvalého pobytu na území České republiky, resp. sídlo nebo trvalý pobyt
zaměstnavatele, u kterého jsou tyto osoby zaměstnány. Je tak zřejmé, že
základním dělicím kritériem ve skutečnosti není otázka existence státního
občanství, nýbrž faktického sepětí jedince a státu v podobě pobytu či výkonu
práce na jeho území (bod 97 nálezu). Z disentního stanoviska sedmi ústavních soudců k výroku a k odůvodnění nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/15 se podává argumentace, podle niž „součástí jádra práva na
zdraví je dostupnost zdravotní péče pro pacienty [nález sp. zn. I. ÚS 246/98 ze
dne 17. 3. 1999 (N 43/13 SbNU 313), bod 46; nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne
22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), bod 66]. V nálezu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 3599/15, bodu 31, Ústavní soud uvedl, že předpokladem
reálného naplnění esenciálního obsahu práva na ochranu zdraví v jeho aspektu
všeobecné dostupnosti zdravotní péče je i zajištění její dostupnosti finanční. Také ta proto musí být považována za součást podstaty a smyslu základního práva
ve smyslu článku 31 věty prvé Listiny (bod 14. odlišného stanoviska). Děti
nejsou vůbec schopny si zdravotní péči zajistit samy a nemohou se ani
rozhodnout a odcestovat za zdravotní péčí. Ve srovnání s ostatními skupinami
osob se tedy nacházejí ve zvlášť zranitelném postavení již z důvodu svého věku
a omezené samostatnosti (bod 19 odlišného stanoviska). Zvláštní zranitelnost
těchto dvou skupin osob (rozuměj těhotných cizinek a dětí) explicite deklaruje
sama Listina. Podle jejího ustanovení čl. 32 je zaručena zvláštní ochrana dětí
a mladistvých (odst. 1) a zvláštní péče ženě v těhotenství (odst. 2) (bod 20
odlišného stanoviska).
Ratio zákonného omezení osobního rozsahu systému
veřejného zdravotního pojištění na občany České republiky, kteří splňují
zákonem stanovené podmínky, a na některé další vybrané skupiny osob spočívá v
ochraně finančních prostředků získaných od plátců pojištění tak, aby mohly být
použity k úhradě zdravotní péče pojištěnců aktuálně čerpajících zdravotní péči. Cílem vyloučení některých skupin z tohoto systému je zabezpečit, aby ze systému
nebyly odčerpávány finanční prostředky ve prospěch jiných než zákonem
„preferovaných" skupin osob, a tím tak zajistit jeho ochranu před potenciálním
zneužitím ze strany osob, které do systému nepřispívají, nemají vztah k České
republice a nespadají ani do žádné chráněné skupiny. Ochranu ekonomického
fungování systému veřejného zdravotního pojištění lze považovat z hlediska
ústavněprávního za cíl legitimní, jenž může aprobovat vyloučení některých
skupin z tohoto systému za situace, kdy jde o úpravu i v jiných ohledech
proporcionální. Takto lze systém chránit například před případy tzv. „turismu
za účelem čerpání zdravotní péče" ze strany osob nemajících žádný vztah k České
republice, jež by účelově cestovaly na její území, aby využily místní zdravotní
služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění (bod 23 odlišného stanoviska). Disentní stanovisko si pak pod bodem 26 klade otázku, „zda újma na základním
právu pro jednotlivce (rozuměj finanční dostupnosti zdravotní péče) není
nepřiměřená ve vztahu k protichůdným veřejným zájmům (právu na ochranu
veřejných finančních prostředků), tj. zda u kolize mezi zájmem jednotlivce
spadajícím pod dané základní právo a veřejným zájmem společnosti jako celku je
nastavena spravedlivá rovnováha“ s tím, že „zákonná úprava v zákoně o pobytu
cizinců nezajišťuje finanční dostupnost zdravotních služeb cizinců dostatečným
(přiměřeným) způsobem“ (bod 27 odlišného stanoviska). Nelze přehlédnout
situace, kdy se odpovědná matka sice rozhodne (smluvně - komerčně) pojistit a
našetří si na to potřebné peníze, nicméně dojde k tomu, že porodí předčasně,
než stihne pojištění uzavřít nebo než uplyne čekací doba pojištění. Přitom
právě toto jsou situace, kdy porod i péče o novorozence jsou nejnáročnější. V
takovém případě tedy matka ani rodina dítěte nic nezanedbaly, ale stejně
pojištěny nebudou, což může vést právě ke statisícovým dluhům a být pro rodinu
finančně likvidační a pro matku v době vážných zdravotních komplikací a strachu
o předčasně narozené dítě může přidat další stresující okolnosti vedoucí k řadě
návazných zdravotních a psychických problémů (bod 33 odlišného stanoviska). Z
důvodu blíže rozvedených „není komerční zdravotní pojištění dostatečným
zajištěním finančně dostupné zdravotní péče“ (bod 35 odlišného stanoviska). Disentní stanovisko ústí v závěr, podle něhož „nelze rozumně vysvětlit nutnost
odepření přístupu do systému veřejného zdravotního pojištění ve vztahu k
dítěti, jehož rodič pobývá na území České republiky na základě povolení k
dlouhodobému pobytu a sám je v tomto systému pojištěn.
Tím je totiž zcela
opomíjena vazba mezi rodičem a dítětem, chráněná právem na respektování
soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 evropské Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, a ústavně garantovaná ochrana rodiny a
rodičovství ve smyslu článku 32 Listiny. Máme za to, že je-li rodič účasten na
systému veřejného zdravotního pojištění, musí existovat pro jeho dítě reálná
šance, aby mohlo na tomto systému rovněž participovat či aby mu byla zajištěna
jiná adekvátní alternativa účasti na tomto systému“ (bod 64 odlišného
stanoviska). V rozsudku ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2039/2015, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2018, Nejvyšší soud zdůraznil, že
„každý cizinec pobývající na území České republiky musí být účastníkem systému
veřejného nebo komerčního zdravotního pojištění. Při sjednávání komerčního
zdravotního pojištění pojišťovna nejprve vyhodnocuje zdravotní stav klienta na
základě lékařského vyšetření a následně rozhoduje o tom, zda ho pojistí (tento
proces může trvat 2 - 3 měsíce). V praxi tak dochází k absurdním situacím, kdy
komerční zdravotní pojištění je pro řadu migrantů nedostupné, ačkoliv jsou ze
zákona povinni mít zdravotní pojištění sjednané, případně prokázat, že jsou
schopni hradit výdaje na zdravotní péči. Komerční zdravotní pojišťovny totiž
nejsou povinny pojistnou smlouvu uzavřít a činí tak zvláště v případech, kdy je
zřejmé, že klient potřebuje pravidelnou a nákladnou lékařskou péči, nebo když
se jedná o člověka staršího 70 let. Narodí-li se rodičům, kteří pocházejí ze
zemí mimo Evropskou unii a nemají na území České republiky povolení k trvalému
pobytu, na území České republiky dítě (terminologií zákona „narozený cizinec“),
není v okamžiku narození pojištěné (mají-li rodiče povolení k trvalému pobytu,
stane se dítě účastníkem veřejného zdravotního pojištění postupem zákonného
zástupce podle § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Některé pojišťovny sice
nabízejí jako produkt pojištění matky a nascitura a výdajů na základní
poporodní péči, avšak nastanou-li poporodní komplikace a vyžaduje-li dítě
intenzivní neonatologickou péči, toto pojištění se na pokrytí mimořádných výloh
na péči o dítě nevztahuje. Rodiče jsou tak povinni sjednat narozenému dítěti
komerční zdravotní pojištění. Přitom narážejí na dva problémy: dítě není
pojištěné v relativně dlouhém období od narození do případného kladného
vyřízení pojistné smlouvy (viz postup pojišťovny při sjednávání zdravotního
pojištění výše), a pokud se narodilo se zdravotním postižením či závažným
onemocněním, které vyžadují nákladnou zdravotní péči, pojišťovna je odmítne
pojistit. V praxi jsou takové děti označovány jako tzv. „nepojistitelné
děti“ (do této skupiny spadají např. rovněž děti zákonných zástupců, kteří v
České republice pobývají léta na základě povolení k dlouhodobému pobytu, jsou
zde zaměstnanci a jako takoví jsou účastníky systému veřejného zdravotního
pojištění, do kterého pravidelně odvádějí pojistné, avšak jejich /zdravé/
narozené dítě se účastníkem systému veřejného zdravotního pojištění nestane).“
V nálezu ze dne 8. 12.
2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, Ústavní soud zdůraznil, „že
považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné
vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich
specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a
netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro
spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)] (bod 21 nálezu). Ústavní
soud ve své konstantní judikatuře opakovaně prohlásil, že netoleruje orgánům
veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za
použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Úkolem
soudu v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by
zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to
možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)] (bod 22 nálezu).“
K ideji obecné spravedlnosti Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2766/18, akcentoval, že „[P]ři snaze dobrat se práva v souladu s
ideou spravedlnosti se tak soudy (nejen Ústavní soud) potýkají s nejednoduchým
úkolem. Jak to pregnantně vystihl Gustav Radbruch, obecné blaho, spravedlnost a
právní jistota jsou nejvyšší cíle práva, ale ne v příjemné shodě, nýbrž v
příkrém rozporu vůči sobě navzájem: "Obecné blaho, spravedlnost a právní
jistota vykonávají společnou vládu nad právem - nikoli v harmonii prosté
napětí, nýbrž naopak v žitém vztahu napětí. Přednost některé z těchto hodnot
před ostatními nelze určit z nějaké normy jim všem třem nadřazené - taková
norma neexistuje -, nýbrž pouze prostřednictvím odpovědného
rozhodování" (Radbruch, G. O napětí mezi účely práva, Wolters Kluwer, Praha,
2012, str. 114 - 115).“
Je nutné respektovat v prvé řadě normy obsažené v aktech ústavního pořádku a z
nich vyvěrající základní principy právní, v nichž své místo docela samozřejmě
zaujímají i obecné ideje spravedlnosti, dobré mravy v širším slova smyslu. Ukáže-li se ve světle okolností konkrétního případu, že lpění na doslovné
aplikaci určitého ustanovení by ve skutečnosti vedlo k nevratnému poškození
práv jedné strany, zejména pak na úkor strany druhé, je třeba od něj upustit a
postupovat tak, aby k takové újmě nedošlo. Kterékoli ustanovení právního
předpisu je totiž způsobilé přivodit újmu, je-li použito způsobem, který
nešetří jeho podstaty a smyslu, popř. způsobem, který vede k popření
subjektivních práv jako takových, možnosti jejich řádného výkonu a uplatňování
(srov. nález ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12). Dovolatelka prosazuje názor, že povinnost žalované zaplatit náklady neodkladné
(nutné či nezbytné) péče (tzn. bez výslovného souhlasu) vynaložené ve prospěch
její dcery, by měla být uložena, tak jako kdyby šlo o náklady na zdravotní
péči, k níž byl dán souhlas [§ 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních
službách].
Opačné řešení se dostává do rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.). Dlužno uvést, že jednání odporující dobrým mravům může být důvodem,
pro nějž lze výkon práv (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít, samo o sobě však
nová práva nezakládá. Prostřednictvím argumentu rozporu jednání s dobrými mravy
nelze konstituovat nové právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá,
nýbrž lze toliko stávající právo omezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94). Dovolatelka se domáhá uložení povinnosti k plnění
tam, kde zákon o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla
pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb
poskytnout péči i nepojištěnému cizinci (§ 48 odst. 3 zákona o zdravotních
službách), mlčí. S přihlédnutím ke čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod, podle něhož „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí
být nucen činit, co zákon neukládá“ nelze uložit žalované povinnost k plnění,
kterou nezakládá zákon. Nejvyšší soud souhlasí s argumentací odvolacího soudu,
že není-li zákonem stanovena povinnost, nelze pacienta zavazovat ani za pomocí
analogie ve smyslu § 853 obč. zák. Žalovaná (ani její manžel) neporušila žádnou povinnost, na kterou je vázána
účast v systému zdravotního pojištění, společně s manželem žijí v České
republice dlouhodobě legálně na základě platného povolení k pobytu, byli zde
dlouhodobě zaměstnáni, přispívali do systému zdravotního pojištění, jehož byli
sami účastníky, nemohli vzniklé situaci spojené s předčasným narozením
sourozenců AAAAA, BBBBB zabránit, a fakticky bylo vyloučeno (se zřetelem na
předčasný porod a postoj komerčních zdravotních pojišťoven k pojišťování již
nemocných cizinců), aby nezletilé děti komerčně zdravotně pojistili. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak věcně správné a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn. Řízení před odvolacím soudem
není zatíženo vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.460,-
Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.