33 Cdo 437/2020-311
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou se
sídlem v Podbořanech, Mírová 533, proti žalované H. K., bytem XY, zastoupené
JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení
310.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 13/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2019,
č. j. 19 Co 24/2019-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 24/2019-223, a
rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2018, č. j. 17 C 13/2016-165 ve
znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2018, č. j. 17 C 13/2016-178, se ruší a
věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 310.000 Kč jako obvyklé hodnoty daru
ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY s rodinným domem č. p. XY a pozemku
parc. č. XY v obci a katastrálním území XY. Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 17 C 13/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2018, č. j. 17 C
13/2016-178, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované
zaplatit mu 310.000 Kč, žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 7.357 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Kladně nepřiznal
soudní poplatek. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co
24/2019-223, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o
nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 23.813 Kč; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce v roce 1982
daroval své manželce (žalované) ideální jednu polovinu v žalobě specifikovaných
nemovitostí. Dne 2. 11. 2010 uzavřeli účastníci smlouvu, kterou žalovaná
darovala žalobci zpět nemovitosti, které od něj obdržela darem v roce 1982;
návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této darovací
smlouvy měl podle dohody účastníků podat žalobce, nicméně tak neučinil. V září
2014 žalovaná předmětné nemovitosti darovala K. K., dceři účastníků, v čemž
žalobce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů a úmysl uškodit mu, neboť
žalovaná tím zmařila svůj příslib převést darované nemovitosti zpět na něho. Na
podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že chování žalované, pro které žalobce revokuje dar, nenaplňuje
znaky úmyslného jednání či hrubé nedbalosti a nejsou tak splněny předpoklady
vymezené v ustanovení § 2072 odst. o. z. pro odvolání daru pro nevděk. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce prosazuje názor,
že soudy obou stupňů pochybily, jestliže žalobou uplatněný nárok nesprávně
posuzovaly podle § 2072 o. z. (odvolání daru pro nevděk), zatímco on ve
skutečnosti uplatnil nárok podle § 2890 o. z., neboť v jednání žalované
spatřuje porušení slibu odškodnění. Prosazuje, že otázka, kdy může být a jakým
způsobem řešeno tzv. porušení slibu odškodnění, považuje za otázku v
rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Sluší se předznamenat, že na právní otázce, kterou dovolatel předložil k
dovolacímu přezkumu a kterou zakládá na vlastní, od odvolacího soudu odlišné
skutkové verzi (že zaplacení částky 310.000 Kč požadoval po žalované proto, že
vůči němu porušila slib odškodnění), napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací
soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, že v řízení zjištěné chování
žalované, pro které žalobce požadoval vrácení daru, nenaplňuje znaky zjevného
porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 2072 o. z. Přesto bylo dovolání
shledáno přípustným, neboť odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval
nesprávnou právní normou, resp. při právním posouzení věci se odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena
za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013, a jednání obdarované, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se
událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a
odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je
nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k
„nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až
po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce
spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp.
pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy
vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na
vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy
nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již
při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou
součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být
později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající
dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku
právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo
legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v
budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší
dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému
narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního
poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli
ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení
daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle
ustanovení § 2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva
sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například
obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může
dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci
ustanovením § 2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový
stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho
důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími
námitkami žalobce – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.
s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v
novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu