33 Cdo 449/2022-178
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Š. T., bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1877, proti žalovanému J. G., bytem XY, zastoupenému JUDr. Adamem Bartoškem, LL. M., advokátem se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 221/28, o zaplacení 470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 173/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 60 Co 174/2021-162, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 60 Co 174/2021-162, se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně vrací k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 470.000 Kč (s příslušenstvím) z titulu dohody, kterou uzavřela se svou matkou V. G. a sestrami E. G. a Z. G. (matkou žalovaného). Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 35 C 173/2020-123, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 470.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 26. 6. 2017 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 165.098 Kč; současně mu uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek ve výši 5.875 Kč. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5.
10. 2021, č. j. 60 Co 174/2021-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady za řízení před soudy obou stupňů ve výši 155.976,10 Kč. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že V. G. a její dcery (žalobkyně, Z. G. a E. G.) uzavřely platnou inominátní smlouvu o vypořádání majetku mezi rodinnými příslušníky, která neodporuje obsahu ani účelu zákona (přičemž právní předchůdkyně žalovaného nesplnila svůj závazek z ní plynoucí), odvolací soud hodnotil Dohodu jako právní úkon neplatný pro obcházení zákona, neboť odporuje obsahu a účelu ustanovení § 482 zákona č. 40/1960 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); dovodil, že svou povahou šlo o dohodu o vypořádání dědictví podle § 482 obč. zák., kterou je však možné uzavřít pouze v průběhu řízení o dědictví. Přípustnost dovolání, kterým napadla rozsudek odvolacího soudu, spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti Dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované jeho rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2114/2002, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1293/2017.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepojmenovaná smlouva (Dohoda) je neplatná proto, že povahou se jednalo o dohodu o vypořádání dědictví, ačkoli osoba, jejíž majetek byl vypořádáván, dosud žije. Zdůrazňuje, že nikdy netvrdila - a v řízení nebylo zjištěno – že by Dohoda byla uzavřena pro případ smrti matky osob, jimž byl majetek poukazován. Naopak, Dohoda vědomě směřovala k uspořádání majetkových vztahů za života všech zúčastněných, byla plněna a nastaly jí zamýšlené právní účinky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou formulované právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení platnosti nepojmenované smlouvy, jejímž obsahem je rozdělení majetku matky zletilých dětí mezi tyto děti a jejich vzájemné vypořádání, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že V. G., matka žalobkyně, E. G. a Z. G. (matky žalovaného) uzavřela přibližně před 20 lety se svými dcerami ústní dohodu o rozdělení části svého majetku (dále jen „Dohoda“) mezi ně a o jejich vzájemném vypořádání tak, že E. G. obdrží od V. G. její rodinný domek čp. XY v XY, Z. G. (matka žalovaného) její třípokojový byt XY, přičemž každá z nich vyplatí žalobkyni 500.000 Kč, neboť žalobkyně žádnou nemovitost neobdržela.
E. G. žalobkyni dohodnutou částku 500.000 Kč uhradila, Z. G. jí zaplatila pouze 30.000 Kč a na zbylou část ve výši 470.000 Kč vystavila žalobkyni dne 27. 6. 2017 směnku. Dne 17. 10. 2017 Z. G. zemřela a pozůstalost čisté hodnoty 2.057.464,13 Kč zdědil žalovaný. V řízení o pozůstalosti po matce žalovaného nebyl závazek z Dohody zahrnut. Žalobkyně žalovaného vyzvala marně k zaplacení částky, kterou jí jeho matka dlužila. Protože k uzavření posuzované nepojmenované smlouvy došlo před 1. 1. 2014, je její platnost na místě poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31.
12. 2013; dále znovu jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění). Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že neplatný není pouze právní úkon, který je v přímém rozporu se zákonem, ale i takový právní úkon, který sice v přímém rozporu se zákonem není, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíl a smysl, obchází.
Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Jinak řečeno, zákon je obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejichž nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2009, pod číslem 54, nebo ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a shodně též nález Ústavního soudu ze dne 1.
4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47, svazku 30, str. 9).
Dohoda o vypořádání dědictví je institutem dědického práva sloužícím k vypořádání dědictví za situace, kdy je prokázáno dědické právo více osob, které se dohodnou na vypořádání dědictví, a takové vypořádání neodporuje zákonu ani dobrým mravům. Za takovýchto okolností je dohodu možné uzavřít, avšak pouze před soudním komisařem nebo před soudem v řízení o dědictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1762/2008). Smyslem a účelem dohody o vypořádání dědictví je tedy právě vypořádání dědictví po zůstaviteli při existenci více dědiců, a to způsobem právem předvídaným, který respektuje zásady dědického práva.
V projednávaném případě odvolací soud uzavřel, že nepojmenovaná smlouva (Dohoda) měla povahu dohody o vypořádání dědictví ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák., kterou je však možné uzavřít pouze v průběhu řízení o dědictví. Protože nepojmenované smlouvy jsou platné za předpokladu, že svým obsahem a účelem neodporují zákonu, je podle odvolacího soudu Dohoda neplatná pro obcházení zákona, neboť byla uzavřena za života matky sourozenců, a to za účelem vypořádání majetku, který jí v okamžiku uzavření Dohody náležel. Ačkoli je správná úvaha odvolacího soudu, že i nepojmenované (inominátní) smlouvy podle § 51 obč. zák. musí vyhovět předpokladům obsaženým v § 39 obč. zák., nelze souhlasit s jeho závěrem, že Dohoda svým obsahem a účelem odporuje zákonu a obchází ustanovení § 482 obč. zák. Stěžejní otázkou byl v projednávané věci výklad Dohody uzavřené mezi matkou a jejími dcerami, jejímž obsahem je rozdělení majetku matky mezi své děti, a jejich vzájemné vypořádání.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již vyslovil, že nelze mít za to, že by ustanovení § 482 nebo § 484 obč. zák. bránila tomu, aby se osoby, které by později, v případě úmrtí dárce, podléhaly (jako potom již dědicové) režimu ustanovení § 484 obč. zák., mohly ještě za života dárce v souvislosti s takovýmto darováním majetkově vypořádat a uzavřít o tom inominátní smlouvu podle § 51 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2114/2002). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že by darování mohlo být posouzeno ve smyslu ustanovení § 484 obč. zák., pokud by v příslušném dědickém řízení bylo (v rámci dědické dohody podle § 482 obč. zák. nebo v rozhodnutí soudu podle § 483 obč. zák.) zápočtem přihlédnuto k tomu, co dědic od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel.
Dohoda dcer se nadto týkala majetku nabytého bezplatně ještě za života dárkyně, který by tudíž nepodléhal režimu dědění, ale maximálně by jej bylo možné započíst podle § 484 obč. zák. při zohlednění tohoto vypořádání. Nelze tak uzavřít, že by Dohoda obcházela ustanovení § 482 obč. zák. Dovolatelce lze přisvědčit, že Dohodou nebyl vypořádáván majetek matky pro případ její smrti a užitím Dohody tak nedochází k obcházení ustanovení § 482 obč. zák. upravujícího dohodu o vypořádání dědictví, neboť smysl a účel každého z uvedených právních nástrojů je v podstatných rysech rozdílný.
Zatímco dohoda o vypořádání dědictví, jak bylo uvedeno výše, směřuje zásadně k přechodu majetku po smrti zůstavitele na jeho dědice, předmětná Dohoda jako smlouva nepojmenovaná (§ 51 obč. zák.) fakticky doplňuje převod majetku za života V. G. na její dcery.
Na základě výše vyložených závěrů proto není důvodu takovouto nepojmenovanou (inominátní) smlouvu posuzovat jako dohodu o vypořádání dědictví, ani za smlouvu neplatnou pro obcházení zákona.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu