33 Cdo 4492/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Josefem Štětinou, advokátem se sídlem v
Domažlicích, Boženy Němcové 74, proti žalovanému M. R., zastoupenému Mgr.
Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o zaplacení
105.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.
zn. 4 C 110/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 2. července 2008, č. j. 12 Co 242/2008-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 2008, č. j. 12 Co
242/2008-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhala zaplacení 112.000,-
Kč s tím, že tuto částku postupně žalovanému půjčila a žalovaný jí půjčené
peníze nevrátil, ačkoliv svůj dluh opakovaně uznal a přislíbil zaplatit.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 25. února 2008, č. j. 4 C
110/2007-28, uznal žalovaného povinným do tří dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobkyni 105.000,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení, ve
zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 12 Co
242/2008-50, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že
žalobu o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně žalovanému v období od
roku 1993 do roku 2006 půjčila celkem 105.500,- Kč, které jí žalovaný, přes
ujišťování, že tak učiní, nevrátil. Žalovaný opakovaně ( a to dne 1. 9. 1997,
20. 5. 2005 a 30. 6. 2006 sepsal, případně podepsal listiny, v nichž
potvrzuje, že si od žalobkyně postupně vypůjčil 104.000,- Kč, resp. 105.500,-
Kč (poslední půjčka byla poskytnuta v květnu 2006) a zavázal se vyčíslený dluh
splatit do konce roku 2006. Svůj závazek nesplnil. Soudy obou stupňů na
podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci poměřovaly vztah účastníků
ustanovením § 657 a násl. obč. zák. a uzavřely, že žalovaný žalobkyni dluží z
titulu půjček 105.500,- Kč. Zatímco soud prvního stupně shledal žalobu po
právu, odvolací soud přihlédl k námitce promlčení, kterou žalovaný uplatnil
teprve v odvolacím řízení a dospěl k závěru, že právo na vrácení půjček je
promlčeno. Dovodil, že listiny z 1. 9. 1997, 20. 5. 2005 a 30. 6. 2006 nemají
povahu uznání dluhu podle § 558 obč. zák., neboť v nich nejsou jednotlivé
půjčky, které žalobkyně žalovanému postupně poskytla, vymezeny. Nemohlo tudíž
„dojít ke stavění obecné promlčecí doby a k běhu nové desetileté promlčecí
doby“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že její právo na vrácení půjčených peněz je
promlčeno. Prosazuje názor, že z listiny nazvané „Uznání dluhu“ je zřejmé, že
dluh v celkové výši 105.500,- Kč považují účastníci za jednu půjčku, byť bylo
plnění poskytováno žalovanému postupně. Účastníci si sjednali nově splatnost
dluhu a „narovnali předchozí závazky“. Navíc sjednáním nové splatnosti dluhu do
31. 12. 2006 začala od tohoto okamžiku nepochybně nově běžet tříletá promlčecí
doba. Žalobkyně připomíná, že žalovaný svůj dluh vždy uznával, a to i v době,
kdy již byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Nelze tudíž vyloučit, že jeho
opatrovník vznesl námitku promlčení proti jeho vůli. Ze všech těchto důvodů
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Protože vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je soud povinen přihlížet, i
když nebyly v dovolání namítány, z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se
dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobkyní
obsahově vymezen. Dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně zpochybnila správnost závěru
odvolacího soudu, že její právo na vrácení půjček, resp. částky 105.500,- Kč,
je promlčeno. Tento závěr odvisí od posouzení, zda listiny z 1. 9. 1997, 20.
5. 2005 a 30. 6. 2006 mají povahu uznání dluhu podle § 558 obč. zák.
Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má
takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho
promlčení.
Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který
lze učinit až poté, co dluh vznikl. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka
existence dluhu se váže k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo vyhotoveno),
nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhu promlčecí doby
podle § 110 obč. zák. Pokud je však v písemném vyhotovení projevu uvedena lhůta
k plnění, promlčecí doba počíná jejím uplynutím. Kromě obecných náležitostí
předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti
třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a
jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k
plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své
povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo
v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž
za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá.
Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem
dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla
objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké
výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být
tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez
pochybností vyplývat.
Lze přisvědčit dovolatelce, že písemnost ze dne 30. 6. 2006 splňuje náležitosti
uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák. Jak z označení této listiny,
tak z jejího obsahu nepochybně vyplývá, že žalovaný činí vůči žalobkyni
uznávací projev, v němž se zavazuje k plnění svého dluhu. Zcela určitě je v ní
uvedena výše tohoto dluhu (105.500,- Kč). Nelze souhlasit s odvolacím soudem,
že z listiny nevyplývá důvod dluhu, neboť v ní není uvedeno, jaké jednotlivé
půjčky žalovaný vůči žalobkyni uznává. V listině se výslovně uvádí, že důvodem
dluhu jsou půjčky, resp. žalovaný v ní potvrzuje, že si od žalobkyně postupně
půjčoval finanční prostředky, přičemž je zde specifikováno, že „poslední půjčka
byla v květnu 2006“; současně se zde podává, že žalovaný žalobkyni „dluh dosud
nesplácel“. Údaj, kdy žalobkyně žalovanému poskytla prvou půjčku, vyplývá zcela
určitě z potvrzení sepsaného účastníky dne 19. 5. 1994. Za pomoci logického
výkladu tak lze beze všech pochybností dovodit, že částka 105.500,- Kč uvedená
v „Uznání dluhu“ ze dne 30. 6. 2006 je součtem všech finančních částek, které
si žalovaný od žalobkyně vypůjčil v období od 10. 9. 1993 do května 2006 a
které jí ani zčásti nevrátil. Jinak řečeno, jde o vyčíslení všech půjček
poskytnutých žalobkyní žalovanému v konkrétně vymezeném časovém období, které
jsou navíc specifikovány účelem (žalovaný v listině uvádí, na co byly
jednotlivé půjčky poskytnuty). Protože i důvod dluhu je v listině ze dne 30. 6.
2006 dostatečně určitě a nezaměnitelně uveden, splňuje listina kritéria uznání
dluhu podle § 558 obč. zák.
Účinky uznání dluhu z hlediska běhu a délky promlčecí doby upravuje § 110 odst.
1 obč. zák. tak, že uznání dluhu zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku
jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná
běžet nová, a to desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání došlo, příp.
od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím projevu uvedena.
Protože v posuzovaném případě je lhůta k plnění v uznávacím projevu žalovaného
uvedena (do konce roku 2006) a žaloba byla podána dne 16. 10. 2007, nemůže bez
dalšího obstát závěr, že právo žalobkyně je promlčeno.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně je z pohledu právního posouzení věci
odvolacím soudem důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu