33 Cdo 4495/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Mgr. L. H., zastoupené JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem
v Praze 5, Strážovská 78/5, proti žalované A. P., zastoupené JUDr. Monikou
Zoulovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 126/103, o zaplacení
176.468,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
4 EC 112/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. února 2014, č. j. 13 Co 432/2013-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.261,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Moniky
Zoulové, LL.M., advokátky.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 177.788,- Kč s příslušenstvím z
titulu odměny za poskytnuté právní služby.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č.j. 4 EC
112/2011-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.320,- Kč se 7,75 %
ročním úrokem z prodlení z této částky od 23. 11. 2010 do zaplacení, co do
částky 176.468,- Kč se 7,75 % ročním úrokem z této částky od 23. 11. 2010 do
zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2014, č. j. 13 Co 432/2013-91,
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve
výroku o nákladech řízení jej změnil, jen pokud jde o jejich vyčíslení.
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná jako spoluvlastnice
nemovitostí v katastrálním území P. – N. M. (domu čp. a pozemku č. 1375 – dále
jen „nemovitosti“, popř. „předmětné nemovitosti“) využila svého předkupního
práva a odkoupila od další spoluvlastnice K. L. její spoluvlastnický podíl;
kupní smlouvu sepsala dne 13. 8. 2008 žalobkyně jako advokátka zapsaná v
seznamu advokátů u České advokátní komory pod č. 4203. S oběma účastnicemi
kupní smlouvy žalobkyně uzavřela v roce 2008 ještě smlouvu o úschově listin a
kupní ceny, byla jimi pověřena k podání přiznání daně z převodu nemovitostí, k
její úhradě a k podání návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy
do katastru nemovitostí; pro účely zastupování při jednání na Katastrálním
úřadě pro hl. město Prahu udělila žalovaná žalobkyni dne 13. 8. 2008 plnou moc.
Soudy uvěřily žalované, že se účastnice řízení dohodly, že žalobkyně kupní
smlouvu sepíše, resp. právní služby spojené s převodem vlastnického práva jí
poskytne, bez nároku na odměnu, neboť měla osobní zájem na tom, aby žalovaná
při využití předkupního práva získala předmětné nemovitosti do výlučného
vlastnictví. Nemovitosti totiž měla žalovaná posléze jako celek převést do
vlastnictví obchodní společnosti DOG STAR, s. r. o., kterou vlastnila žalobkyně
spolu s manželem (dne 13. 8. 2008 byla za tím účelem sepsána smlouva o budoucí
kupní smlouvě), a byla to žalobkyně, kdo uhradil spoluvlastníkům nemovitostí
kupní cenu za spoluvlastnické podíly, které v rámci překupního práva získala
žalovaná. Dne 11. 11. 2010 vystavila žalobkyně žalované fakturu č. 28/2010 na
částku 177.788,- Kč; tato částka představovala odměnu za dva úkony právní
služby po 48.620,- Kč spočívající v přípravě, převzetí zastoupení a sepisu
kupní smlouvy (z tarifní hodnoty 10.740.741,- Kč), za jeden úkon ve výši
48.500,- Kč spočívající v sepisu smlouvy o advokátní úschově (z tarifní hodnoty
10.440.741,- Kč), za jeden úkon ve výši 800,- Kč spočívající v podání návrhu na
vklad vlastnického práva a za čtyři režijní paušály po 300,- Kč, s připočtením
20% daně z přidané hodnoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že otázka, zda může být mezi advokátem a jeho klientem platně
dohodnuto, že advokát poskytne právní služby bez nároku na odměnu, nebyla dosud
dovolacím soudem řešena. V prvé řadě nesouhlasí se skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, že se s žalovanou dohodla, že jí právní služby poskytne bez
nároku na odměnu. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil výpověď
žalované z hlediska věrohodnosti a pominul, že nebyla podpořena dalšími důkazy.
Pokud jde o právní posouzení věci, je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně
vyložil ustanovení § 22 odst. 1 zákona o advokacii, jestliže dovodil, že
umožňuje advokátovi platně se s klientem dohodnout na poskytování právních
služeb bez nároku na úplatu. Připomíná, že výkon advokacie je podnikáním podle
obchodního zákoníku. Jde o výdělečnou činnost vykonávanou za účelem dosažení
zisku a advokátovi náleží ve smyslu ustanovení § 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
odměna i tehdy, pakliže nebyla sjednána. Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona o
advokacii nelze než dovodit, že pojem „zpravidla“ je zde užit s přihlédnutím k
zákonem stanoveným případům výjimek (např. § 18 odst. 2 zákona o advokacii).
Neumožňuje však dohodu advokáta s klientem o bezúplatném poskytování právních
služeb. Tomu nasvědčuje i znění § 12 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle
něhož může advokát snížit mimosmluvní odměnu až o polovinu. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí a navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp.
zamítnuto, neboť k dovolacímu přezkumu předložená právní otázka je soudy
nižších stupňů, a potažmo i dovolacím soudem a Ústavním soudem, vykládána
jednotně tak, že právní služby mohou být advokátem poskytnuty i zdarma. Má za
to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že účastnice se dohodly, že
žalobkyně si za poskytnutí právních služeb nebude nic účtovat, neboť měla
právní zájem na věci; spolu s manželem totiž mínila získat předmětné
nemovitosti do vlastnictví jejich obchodní společnosti DOG STAR s.r.o. Protože
způsob získání nemovitostí vymyslela sama žalobkyně s ujištěním, že za své
právní služby si nebude nic účtovat (služby vyfakturovala až po několika
letech), lze výkon jejího práva na odměnu za právní služby posoudit jako
nemravný.
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena (§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), tj. otázky, zda je
platné ujednání advokáta s klientem o bezúplatném poskytnutí právní služby.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 214a odst. 1 o. s. ř.). Bez významu jsou
tudíž výhrady dovolatelky vůči skutkovému zjištění, že s žalovanou bylo
dohodnuto, že pro ni bude „svou činnost (související s převodem nemovitostí)
vykonávat bez nároku na odměnu“, z něhož odvolací soud při právním posouzení
věci vycházel. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této výtky
nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat (skutková zjištění nelze v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; skutkový základ sporu je tudíž pro
dovolací soud závazný).
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací
soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s.
ř. (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatelka existenci takových vad nenamítá a ani z obsahu spisu se jejich
výskyt nepodává.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka zpochybnila
správnost závěru odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na odměnu za poskytnutí
právních služeb žalované, jestliže bylo mezi nimi dohodnuto, že svou činnost
vykoná bez nároku na odměnu. Otázka platnosti takové dohody je pro právní
posouzení věci rozhodující. Prosazuje názor, že z ustanovení § 22 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 8. 2008 (dále jen
„zákon o advokacii“), lze dovozovat, že advokátovi je - pod sankcí neplatnosti
- zapovězeno uzavřít s klientem dohodu, že mu poskytne právní službu bez nároku
na odměnu. Připomínajíc, že výkon advokacie je podnikáním, jehož cílem je
dosažení zisku, dovozuje, že výjimku tvoří pouze situace vymezené zákonem (viz
§ 18 odst. 2 zákona o advokacii), mezi něž dohoda mezi advokátem a jeho
klientem nepatří.
Podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování
právních služeb advokáty (výkon advokacie) upravuje zákon o advokacii. Za
poskytování právních služeb přitom v § 1 označuje mimo jiné zastupování v
řízení před soudy a jinými orgány, udělování právních porad a sepisování listin.
Podle § 22 odst. 1. věty před středníkem zákona o advokacii, se advokacie
vykonává zpravidla za odměnu.
Podle § 22 odst. 3 zákona o advokacii způsob určení odměny a náhrad advokáta,
který vykonává advokacii samostatně nebo společně s jinými advokáty (§ 11 odst.
1), případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím
vyjádření Komory vyhláškou.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že výkladem ustanovení § 22 odst. 1
zákona o advokacii v kontextu s § 12 odst. 2 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2010
– dále jen „vyhláška 177/1996 Sb.“, nelze než dovodit, že dohoda advokáta s
klientem o bezúplatném poskytnutí právní služby je vždy neplatná. V zákoně o
advokacii totiž není advokátovi výslovně zapovězeno dohodnout se s klientem, že
mu právní službu poskytne bez nároku na odměnu (a „co není výslovně zakázáno,
je dovoleno“). Lze proto usuzovat, že zákon o advokacii ponechává v tomto směru
prostor pro autonomii vůle smluvních stran. Tomu nasvědčuje znění jeho
ustanovení § 22, v němž je v souvislosti s výkonem advokacie za odměnu užito
pojmu „zpravidla“. Zákon o advokacii tedy předpokládá, že právní službu lze
poskytnout také bezúplatně. Názor dovolatelky, že tomu je tak výhradně v
případech uvedených v § 18 zákona o advokacii, tedy stanoví-li takovou podmínku
při určení advokáta samosprávná stavovská organizace všech advokátů - Komora,
není žádným ustanovením zákona o advokacii podpořen. Pakliže by měl zákonodárce
úmysl takto vůli advokáta omezit, jistě by to v zákoně o advokacii uvedl (slovy
vyjádřil), přinejmenším by v ustanovení § 22 zákona o advokacii nepoužil pojmu
„zpravidla“, nýbrž by specifikoval výjimku (výjimky) z pravidla.
Lze sice přisvědčit dovolatelce, že výkon advokacie je podnikáním, jehož
smyslem je dosažení zisku. Jde však o specifickou podnikatelskou činnost, která
je - na rozdíl od běžných oblastí podnikání - nejen upravena zákonem, ale i
výrazně modifikována stavovskými pravidly (advokát postupuje při výkonu
advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, je povinen
dodržovat pravidla profesionální etiky i pravidla soutěže). Samosprávná
stavovská organizace advokátů je pak dokonce oprávněna rozhodnout, že advokát
je (až na výjimky) povinen klientovi, kterého mu určí, poskytnout právní služby
ve vymezené věci a určuje přitom rozsah těchto služeb i další podmínky jejich
poskytnutí, včetně povinnosti poskytnout právní pomoc bezplatně nebo za
sníženou odměnu.
Přesvědčivou není ani argumentace žalobkyně ustanoveními vyhlášky č. 177/1996
Sb. Ani tento právní předpis výslovně nezapovídá advokátovi poskytnout právní
službu bez nároku na odměnu. Stanoví, že odměna advokáta za poskytování
právních služeb se řídí v prvé řadě jeho smlouvou s klientem; smluvenou
(dohodnutou) odměnu přitom zásadně nekoriguje. Z toho lze usuzovat, že advokát
si s klientem může sjednat odměnu v minimální výši, popř. se může odměny zříct
(tedy může být dohodnuto, že advokát poskytne klientovi právní službu
bezúplatně). Mimosmluvní odměna, jejíž výše je určena právním předpisem
(advokátním tarifem), přichází v úvahu tam, kde absentuje smluvní ujednání o
odměně (tedy i o bezúplatnosti). Protože výše mimosmluvní odměny je určena
právním předpisem (autonomie vůle smluvních stran se zde neuplatní), je
logické, že právní předpis současně vymezuje, v jakém rozsahu ji lze moderovat
(v jakém rozsahu ji smí advokát snížit).
Vzhledem k tomu, že dovolatelce se nepodařilo argumenty snesenými v dovolání
správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud
dovolání zamítl (§ 243b písm. a/ o. s. ř.). Jen pro úplnost přitom dovolací
soud poznamenává, že byla-li by dohoda účastnic o bezúplatnosti poskytnuté
právní služby posouzena jako neplatná, bylo by - s přihlédnutím k okolnostem,
za nichž byla uzavřena - namístě poměřovat věc ustanovením § 3 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §
3028 zákona č. 89/2012 Sb.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č.
484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný
ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu
5, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění
(dále jen „advokátní tarif“), částkou 8.180,- Kč. Součástí nákladů je paušální
částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§
13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.781,- Kč odpovídající 21 % dani z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 5, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v
k o v á
předsedkyně senátu