U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Pharm. Dr. T. V., zastoupeného JUDr. Martinem Láníčkem, advokátem se
sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému MUDr. Z. Č.,
zastoupenému JUDr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
o zaplacení 1,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 8 C 292/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2010, č. j. 56 Co 67/2010-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 19.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Jana Kozáka, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna
2010, č. j. 56 Co 67/2010-308, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Bruntále ze dne 12. října 2009, č. j. 8 C 292/2005-251, není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky dovolatele směřující ke zpochybnění skutkových
závěrů odvolacího soudu, konkrétně výtka, že odvolací soud pochybil, jestliže z
písemné smlouvy ze dne 12. 3. 2001 nevzal za prokázané převzetí půjčky, a
výhrada k hodnocení jeho účastnické výpovědi z hlediska pravdivosti. Skutkový
základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř . úspěšně zpochybnit; je pro dovolací soud závazný.
Dovolatelem namítaná vada řízení (tj. neprovedení jím nabízených důkazů,
kterými hodlal podpořit své tvrzení, že žalovanému částku 1,300.000,- Kč
skutečně půjčil, resp. předal) - i kdyby byla dána - nemůže být pro posouzení
přípustnosti dovolání relevantní, neboť nemá přesah do roviny zásadního
posouzení procesních předpisů, resp. otázka, zda je či není takové vady,
nevychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního
předpisu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV.
ÚS 1464/10).
Způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihuje
pouze dovolací námitka, že odvolací soud pochybil při posouzení otázky
důkazního břemene, jestliže dovodil, že důkazní břemeno ohledně správnosti
listiny (písemné smlouvy o půjčce) leží na žalobci, neboť žalovaný zpochybnil
správnost v ní uvedených údajů. Problematikou důkazní povinnosti a důkazního
břemene ohledně soukromých listin se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již
opakovaně zabýval (srov. např. rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon
1031/96, ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod
označením C 103/2, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 29. 6.
2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004 nebo ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1722/2006) a dovodil, že pokud účastník popře pravost, resp. správnost soukromé
listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá
důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně
nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost
soukromé listiny. Od těchto závěrů není důvodu se odchylovat ani v posuzované
věci. Protože odvolací soud při právním posouzení věci judikaturu dovolacího
soudu plně respektoval, nemůže dovoláním zpochybněná právní otázka činit jeho
rozhodnutí zásadně právně významným.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 15.830,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., v platném znění) a z částky 3.226,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu