33 Cdo 4641/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem
Zlín, Vodní 1972, proti žalovanému Ing. P. K. s místem podnikání Tupesy 427,
identifikační číslo 13701011, zastoupenému JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou,
advokátkou se sídlem Boršice 428, o vydání věcí a o zaplacení 200.000,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 108/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze
dne 9. dubna 2009, č. j. 60 Co 451/2008-184, ve spojení s opravným usnesením ze
dne 22. září 2009, č. j. 60 Co 45/2008-268, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhal vydání renovovaného
osobního automobilu zn. TATRA 603, rok výroby 1961 ve stavu, v jakém se nachází
ke dni podání žaloby, vydání nepoužitého dílu karoserie č. 04052-01, přední a
zadní nápravy, převodovky a řízení. Dále po žalovaném požadoval zaplacení
200.000,- Kč. Uváděl, že žalovaný měl podle smlouvy o dílo provést opravu
(renovaci) jeho automobilu za dohodnutou cenu 360.000,- Kč tak, aby odpovídal
standardu výrobce a roku výroby. Vozidlo nebylo ve sjednané lhůtě opraveno a
žalovaný ho neprávem zadržuje. Protože se smluvní strany dohodly na srážce z
ceny díla pro případ nedodržení termínu provedení opravy, požaduje žalobce
současně vrácení 200.000,- Kč ze zálohy, kterou žalovanému již uhradil. Částka
200.000,- Kč odpovídá 3 % ceny opravy za každý započatý týden prodlení za
období od 1. 5. 2003 do 19. 10. 2004.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 14 C
108/2004-123, opraveném usnesením ze dne 24. července 2009, č. j. 14 C
108/2004-223, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku
„vrátit žalobci osobní automobil TATRA 603, rok výroby 1961, předaný žalovanému
k opravě dne 22. 11. 2002, po opravě provedené v rozsahu podle smlouvy o dílo
č. 221102 ze dne 13. 12. 2002 ve znění doplňku č. 1 ze dne 16. 4. 2003“ a
vrátit žalobci 200.000,- Kč“. V části, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaný
vrátil nepoužité díly, tj. karoserii k automobilu zn. TATRA 603 výrobní číslo
04052-01 a přední a zadní nápravu, převodovku a řízení, žalobu zamítl. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, kdy Krajský soud v Brně -
pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 27. 9. 2007, č. j. 60 Co 391/2006-80, jeho
předchozí rozsudek ze dne 10. 5. 2006, č. j. 14 C 108/2004-60, zrušil a věc mu
vrátil zpět k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 13. 12. 2002 smlouvu, jíž se
žalovaný zavázal opravit žalobcův osobní automobil zn. TATRA 603 tak, aby
technický i vizuální vzhled vozidla odpovídal standartu výrobce a roku výroby,
přičemž neměla být prováděna generální oprava motoru, ani dodávány nové
pneumatiky. Podle ústního ujednání měl žalovaný renovaci provést tak, že vymění
původní karoserii za vlastní, již zrenovovanou; jen tak bylo reálné renovaci
dokončit v požadovaném termínu. Za provedení díla se žalobce zavázal žalovanému
zaplatit 400.000,- Kč; zálohu 200.000,- Kč zaplatil při podpisu smlouvy a
zbývající část ceny měl uhradit při předání vozidla po dokončení díla. Dodatkem
ke smlouvě ze dne 16. 4. 2003 byla cena snížena na 360.000,- Kč a rozsah
předmětu byl omezen. Termín dokončení díla byl účastníky dohodnut do 30. 4. 2003; pro případ jeho nedodržení se smluvní strany dohodly na „srážce ze
smluvní ceny ve výši 3 % za každý započatý týden“. Žalobce se zavázal dodat
žalovanému víko otvoru pro přístup ke světlometům a kompletní motor před
generální opravou; tyto součásti mu k výzvě dodal do 16. 3. 2003. Žalovaný
renovaci automobilu podle smlouvy nedokončil, žádná ze smluvních stran od
smlouvy neodstoupila. Dopisy z 28. 5. 2004, 2. 7. 2004, 28. 7. 2004 a 6. 9. 2004 žalobce žalovaného opakovaně vyzýval k dokončení opravy automobilu. Žalovaný po něm požadoval doplatek sjednané ceny ve výši 160.000,- Kč a práce
provedené na motoru vyčíslil částkou 10.190,- Kč. Na podkladě těchto zjištění
soud prvního stupně posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o
opravě věci podle § 652 odst. 1 obč. zák. Dospěl k závěru, že je povinností
žalovaného jako zhotovitele opravenou věc žalobci vrátit. Skutečnost, že
žalobce nedoplatil zbytek dohodnuté ceny, neopravňuje žalovaného k zadržení
opravené věci. Požadavek žalobce na vydání původní karoserie, která byla z jeho
vozidla při opravě žalovaným odstraněna a v souladu s ústním ujednáním
účastníků nahrazena jinou karosérií, neshledal opodstatněným; při porovnání
sjednané ceny opravy a hodnoty karosérie, kterou žalovaný dodal a do opraveného
automobilu zapracoval, uvěřil žalovanému, že se účastníci dohodli na směně
karosérií. Stejně tak dospěl k závěru, že žalovaný není povinen žalobci vracet
přední a zadní nápravy, převodovky a řízení, jejichž výměna byla provedena v
souladu s článkem II. smlouvy o dílo. Požadavek na zaplacení 200.000,- Kč
naopak shledal opodstatněným. Snížení sjednané ceny díla o 200.000,- Kč
odpovídá smluvnímu ujednání o snížení ceny při prodlení; žalobcem požadovaná
částka představuje srážku za prodlení v délce necelých devatenácti týdnů,
přičemž prodlení ve skutečnosti trvalo podstatně déle. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j.
60
Co 451/2008-184, ve znění opravného usnesení ze dne 22. září 2009, č. j. 60 Co
451/2008-268, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího
výroku, jíž byl žalovaný zavázán vrátit žalobci předmětný osobní automobil; ve
zbývající části vyhovujícího výroku, jíž byl žalovaný zavázán „vrátit“ žalobci
částku 200.000,- Kč, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl. Výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vrácení
karosérie výrobní číslo 04052-01, změnil tak, že uložil žalovanému povinnost
tuto karosérii žalobci vrátit. V části, jíž byla zamítnuta žaloba na „vrácení
nepoužitých dílů – přední a zadní nápravy, převodovky a řízení“, a v nákladovém
výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem účastníků, svědka
L. T. i listinnými důkazy a od skutkových zjištění, z nichž vyšel soud prvního
stupně se v podstatě (s výjimkou zjištění ohledně existence ústní dohody o
směně karosérií) neodchýlil. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního
stupně, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli, odpovídá typu smlouvy o opravě
věci, a protože byla uzavřena mezi podnikatelem (žalovaným) a nepodnikatelem
(žalobcem), řídí se příslušnými ustanovením občanského zákoníku. Nepřisvědčil
námitce, že předmět smlouvy není ve smlouvě specifikován dostatečně určitým
způsobem. Protože si účastníci sjednali (viz článek VII. smlouvy) výhradu
písemné formy případných změn smlouvy, nemůže obstát závěr soudu prvního
stupně, že účastníci se platně dohodli, že si karoserie svých historických
vozidel vymění, resp. že na renovaci žalobcova vozu žalovaný použije vlastní
karoserii a náhradou si ponechá karoserii z opravovaného vozidla. Tvrzení
účastníků v tomto směru zůstala protichůdná a svědek L. T. nebyl osobně
takovému ujednání přítomen (měl pouze zprostředkované informace). Bylo proto
namístě vyjít z obsahu písemné smlouvy, z níž se údaj o sjednané směně
karoserií nepodává. Karoserie je v právním smyslu součástí věci (automobilu). Po demontáži (oddělení od zbytku vozidla) se sice stala věcí samostatnou, avšak
bez dalšího nedošlo ke změně jejího vlastnictví. Protože ji žalovaný při opravě
nevyužil, je povinen ji žalobci vrátit. Co se týče obligačního nároku na
vrácení automobilu, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
žalovaný nemá právo vozidlo zadržovat. Sjednaný termín provedení díla již
uplynul a sám žalovaný připustil, že dílo již bylo dokončeno. Žalovanému
nevzniklo zadržovací právo k zajištění pohledávky na úhradu ceny provedeného
díla, neboť dosud nedisponuje splatnou pohledávkou vůči žalovanému; splatnost
ceny je v daném případě podle zákona i smlouvy spojena s okamžikem předání
dokončeného díla. Žalovaný navíc neučinil jednostranný projev vůle vůči žalobci
automobil zadržet, který je podmínkou vzniku zadržovacího práva (§ 175 obč. zák.). Protože cena díla není dosud splatná, nelze ani vyhovět požadavku
žalobce na vrácení části zaplacené zálohy (200.000,- Kč).
Teprve po splatnosti
ceny díla bude možné v rámci celkového smluvního ujednání účastníků posoudit,
jaké plnění má být žalovanému jako zhotoviteli poskytnuto, a jak se na ceně
díla projeví ujednání o jejím snížení v důsledku prodlení s provedením díla. V
části, jíž bylo rozhodnuto o nároku na vrácení nepoužitých dílů (konkrétně
přední a zadní nápravy, převodovky a řízení), které žalobce žalovanému dodal,
shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Konstatoval, že ohledně tohoto nároku nebylo prováděno dokazování a z
odůvodnění rozsudku nevyplývá, z jakých skutkových zjištění soud prvního stupně
v tomto směru vycházel, ani proč shledal tento nárok důvodným. Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ukládající žalovanému povinnost vydat žalobci automobil TATRA 603 a
proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
je povinen vrátit žalobci karoserii č. 04052-01, podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nevzal v úvahu, že předmět díla
nebyl ve smlouvě řádně specifikován a zpochybňuje rovněž závěr, že neprokázal,
že byla sjednána směna karoserií, resp. že uvěřil žalobci, že o výměně původní
karosérie za jeho karosérii se dozvěděl teprve v okamžiku, kdy byla nastříkána. Opakovaně uvádí, že se s žalobcem dohodl, že si karoserii z opravovaného
vozidla, po výměně za jinou, ponechá, což bylo zohledněno v ceně díla
spočívajícího v celkové renovaci automobilu (včetně motoru), která by jinak
dosáhla částky minimálně 600.000,- Kč bez DPH a bez ceny chybějících a
nerenovovatelných dílů a vyžádala si minimálně rok práce. Kdyby se s žalobcem
nedohodl na směně karoserií a poskytl mu karoserii ze svého historického
automobilu, který vlastní od roku 1999, zlikvidoval by tento svůj automobil. Odvolací soud odůvodnil jeho povinnost vydat žalobci původní karoserii z
renovovaného vozu tím, že i po oddělení zůstala ve vlastnictví žalobce,
neobjasnil však „na základě jakého právního posouzení došlo ke změně
vlastnictví karoserie žalovaného na žalobce při výhradě písemné formy dodatků k
uzavřené smlouvě“. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu se žalobce na jeho
úkor bezdůvodné obohatil o věc výrazné hodnoty (karoserii vozu TATRA 603) a
bylo porušeno jeho vlastnické právo k této věci. V této souvislosti připomíná,
že mu byla uložena povinnost vrátit automobil po opravě provedené v rozsahu
podle smlouvy „tj. se spornou karoserií, kterou chtěl žalobce renovovat (...),
nikoli však s karoserií, kterou mu dodal, když nedošlo ke změně smlouvy
písemnou formou a ke změně vlastnictví“. Z uvedených důvodů navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ (měnící výrok o povinnosti vydat karoserii) a
písm. b/ (výrok, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o
povinnosti vydat automobil, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil) o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zmíněné vady žalovaný v dovolání nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
žalovaný zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu týkající se předmětu
smlouvy o opravě (renovaci) automobilu, tedy zjištění, co bylo předmětem plnění
žalovaného, resp. zda bylo součástí dohody účastníků ujednání, že v rámci
renovace dojde ke směně karoserií. Oproti odvolacímu soudu prosazuje žalovaný
názor, že ve smlouvě nebyl dostatečně specifikován předmět díla, což vedlo k
tomu, že zatímco se s žalobcem dohodli na záměně karoserií, žalobce takovou
dohodu popírá. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v
časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod označením C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V posuzované věci vycházel odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně –
ze zjištění, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že se účastníci dohodli v
tom smyslu, že provedení díla bude spočívat mimo jiné v osazení automobilu již
zrenovovanou karoserií, kterou vlastnil žalovaný, a že ten si na oplátku
ponechá původní karoserii z automobilu, který měl renovovat. Závěr o existenci
takové dohody učinil soud prvního stupně na podkladě výpovědi žalovaného, která
byla podpořena výpovědí svědka L. T., jenž zprostředkoval kontakt mezi
účastníky; vzal přitom v úvahu sjednanou cenu renovace a hodnoty karoserií. Z
opakované výpovědi svědka L. T. vytěžil odvolací soud zjištění, že nebyl osobně
uzavření dohody o směně karosérií přítomen a vědomost o ní získal jen
zprostředkovaně od žalovaného. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků netvrdil,
že by písemná smlouva o dílo z 13. 12. 2002 byla zrušena, resp. nahrazena jinou
(ústní), při protichůdnosti tvrzení účastníků, k čemu směřovala jejich vůle při
uzavření této písemné smlouvy, vycházel odvolací soud správně z jejího textu, z
něhož se ujednání o směně karosérií (resp. o tom, že oplátkou za „použití“
dodané /tj. vlastní/ karosérie si žalovaný smí ponechat původní karosérii z
renovovaného vozidla), nepodává. V této smlouvě je předmět popsán jako
„provedení GO – renovace vozidla TATRA 603 r.v. 1961, č. kar. 04052 – 01, tak,
aby vozidlo odpovídalo standardu výrobce a roku výroby (technická a vizuální
autentičnost), přičemž zhotovitel použije náhradních dílů jak vlastních, tak i
dodaných objednatelem“. Vůle smluvních stran směnit si v rámci provedení díla
karosérie svých historických vozidel, není přitom v písemné smlouvě nikterak
vyjádřena; lze přitom přisvědčit odvolacímu soudu, že předmět díla je ve
smlouvě slovně vyjádřen dostatečně určitě i srozumitelně. Tvrzení žalovaného,
že směna karosérií byla sjednána po uzavření písemné smlouvy ústně, je sice
podpořeno výpovědí svědka T., je však - jak již správně konstatoval odvolací
soud - pro právní posouzení věci nevýznamné. Případná ústní dohoda účastníků
(jejíž existenci navíc žalobce popírá) nemohla modifikovat jejich práva a
povinnosti založené písemnou smlouvou o dílo, neboť to vylučuje jak zákon (§ 40
odst. 2 obč. zák.), tak i dohoda účastníků (článek VII. předmětné smlouvy ve
spojení s § 40 odst. 1 obč. zák.). Závěru odvolacího soudu, že žalovaný v
řízení neprokázal vůli účastníků směnit si v rámci provádění díla karosérie
historických vozidel, nelze nic vytknout, neboť má oporu v provedeném listinném
důkazu (písemné smlouvě o dílo z 13. 12. 2002).
V dovolání nově předloženými důkazy se dovolací soud nemohl zabývat, neboť
provádět dokazování ve věci samé je dovolacímu soudu zákonem zapovězeno (nové
důkazy ohledně skutkového základu věci v dovolacím řízení nelze uplatnit - §
243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Jen na okraj se sluší poznamenat, že důkazy,
které v dovolání žalovaný nabízí (fotodokumentace automobilu TATRA 603,
fotokopie technického průkazu automobilu TATRA 603, který je ve vlastnictví
žalovaného, a dopis společnosti ECORRA spol. s r. o. ze dne 3. 6. 2009
obsahující odhad ceny a doby renovace automobilu TATRA 603) nejsou způsobilé na
závěru, že existence dohody o směně karosérií nebyla v řízení prokázána, cokoli
změnit.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalovaný správnost závěru, že mu
vznikla povinnost vydat nejen zrenovovaný automobil, ale i původní karoserii.
Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že pokud žalobce nepřestal být
vlastníkem původní karoserie ani po jejím oddělení od zbytku vozidla, nepřestal
ani on být vlastníkem karoserie, kterou do renovovaného automobilu zabudoval
namísto karoserie původní. Jestliže by mu bylo uloženo vydat žalobci
zrenovovaný automobil i z něho demontovanou původní karoserii, žalobce by se na
jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2).
V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne
13. 12. 2002 smlouvu o dílo, jíž se žalovaný zavázal zrenovovat žalobcův
historický automobil TATRA 603. Žalovaný provedl renovaci automobilu mimo jiné
tak, že vymontoval původní karoserii a nahradil ji karoserií z vlastního
automobilu stejného typu a stáří, kterou již dříve zrenovoval. Neprokázal, že
se účastníci dohodli, že v rámci renovace dojde ke směně karoserií, resp. že
bylo ujednáno, že je oprávněn ponechat si původní karoserii z renovovaného
vozidla náhradou za tu, kterou do renovovaného automobilu zabudoval. Jestliže
se – jak bylo výše vyloženo – žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost těchto
zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, musí nutně
obstát i jeho právní závěry, že po dokončení díla vznikla žalovanému povinnost
vydat žalobci jak zrenovovaný automobil, tak i původní karoserii tohoto
vozidla. Skutečnost, že žalobce je vlastníkem automobilu zn. TATRA 603, který
žalovaný na základě smlouvy z 13. 12. 2002 renovoval, nebyla v řízení
zpochybněna.
Součástí věci je vše, co k věci jako hlavní podle její povahy fyzicky i zároveň
funkčně náleží (vzájemná sounáležitost mezi věcí považovanou za hlavní a
součástí) a nemůže být od ní odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila
(kladen je přitom důraz na znehodnocení věci hlavní, nikoliv její oddělené
části). Součást hlavní věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tedy ani
způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Hlavní věc i její součást tak
tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému
právnímu režimu. V důsledku toho se právní úkony a jimi založená práva a
vzniklé povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní věc, vztahují i na
všechny její součásti. Součást věci tak přechází na nabyvatele hlavní věci bez
dalšího, tj. i když není výslovně uvedena a identifikována ve smlouvě o převodu
hlavní věci. Vědomí nabyvatele hlavní věci o tom, zda spolu s ní nabývá i její
součást, není právně rozhodné. Z toho důvodu nelze uložit povinnost vydat věc,
která se zabudováním (zapracováním) stala (sou)částí jiné věci. Po oddělení
(separaci) od hlavní věci se součást stává samostatnou věcí, a samostatným
předmětem občanskoprávního vztahu. Způsoby oddělení zákon nestanoví, vždy však
musí jít o faktické oddělení od hlavní věci.
Karoserie je (sou)částí automobilu (věci hlavní). Žalobce jako vlastník
automobilu je zároveň vlastníkem i součástí této hlavní věci. Na jeho
vlastnickém právu nemění nic skutečnost, že součást věci byla od hlavní věci
oddělena a stala se samostatnou věcí v právním smyslu. Nebyla-li prokázána
žádná právní skutečnost, která by byla způsobilá vyvolat změnu vlastnického
vztahu žalobce k původní karoserii automobilu, je nadále jejím vlastníkem. Jako
vlastník má žalobce ve smyslu ustanovení § 123 obč. zák. právo své věci, tj.
automobil i od něho oddělenou karoserii, držet a užívat je, má právo s těmito
věcmi nakládat a svědčí mu podle § 126 odst. 1 obč. zák. rovněž právo na
ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje,
zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Závěr
odvolacího soudu, že žalovanému nesvědčí tzv. zadržovací právo k uvedeným
věcem, nebyl v dovolání zpochybněn.
Nelze přisvědčit žalovanému, že odvolací soud pochybil, jestliže mu uložil
povinnost vydat žalobci automobil včetně karoserie, kterou do automobilu
zabudoval, a nerespektoval tak jeho vlastnické právo. Jak bylo výše vyloženo,
zabudováním věci do jiné věci se tato stane její součástí a tvoří spolu jedinou
věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu
režimu. Žalovaný jako zhotovitel místo opravy a úpravy původní karoserie
automobilu, který měl zrenovovat, zvolil časově úspornější variantu splnění
předmětu díla, kdy původní karoserii z automobilu sejmul a nahradil ji jinou,
již dříve zrenovovanou karoserií. Ve smlouvě o dílo bylo mimo jiné sjednáno, že
„zhotovitel použije náhradních dílů jak vlastních, tak i dodaných
objednatelem“. Jestliže se žalovaný rozhodl splnit svou smluvní povinnost tím,
že do automobilu žalobce zabudoval karoserii, která do té doby byla jeho
vlastnictvím, vyvolal svým jednáním ten právní důsledek, že původně jeho věc
(karoserie) se stala součástí věci (automobilu) žalobce, a ten se stal jejím
vlastníkem. Žalobci již nelze uložit povinnost vydat věc, která se zabudování
do věci jiné stala její součástí (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, nebo Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. 600 s.). Vzhledem ke shora uvedenému
nevzniklo žalobci na úkor žalovaného ani bezdůvodné obohacení, neboť
zabudováním zrenovované karoserie žalovaný jen plnil svou povinnost podle
smlouvy o dílo. Otázka ekonomických konsekvencí takového jednání žalovaného
nemůže mít na právní posouzení věci vliv.
Nelze tedy než uzavřít, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl v daném
případě naplněn. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním
zpochybněných závěrů správný, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. října 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu