30 Cdo 4645/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně B.
S., zastoupené JUDr. Jarmilou Svitáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Šilingrovo nám. 3, proti žalovanému SERVIS PLUS a. s., se sídlem v Želešicích,
Družstevní čp. 348 (IČ 26270307), zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem,
advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o 468.675,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 240/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14
Cmo 50/2008-144, takto :
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo
50/2008-144, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
(3.659,- Kč), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně
(kupující) a žalovaný (prodávající) uzavřeli 29. 1. 2003 kupní smlouvu, jíž se
žalovaný zavázal dodat a na žalobkyni převést vlastnictví motorového vozidla
IVECO Daily 35C 15 za kupní cenu 765.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty ve
výši 22%). Žalobkyně na základě ujednání obsaženého ve smlouvě zaplatila
žalovanému před podpisem smlouvy zálohu ve výši 702.000,- Kč, na kterou
žalovaný vystavil příjmové pokladní doklady (č. 5883 z 28. 1. 2003 a č. 5884 z
29. 1. 2003). Po uzavření kupní smlouvy se strany dohodly na jiné formě
převodu. Leasingovou smlouvou z 17. 2. 2003 pronajímatel CAC LEASING a. s.
přenechal žalobkyni (nájemkyni) motorové vozidlo s tím, že tato najatou věc po
uplynutí doby trvání leasingu za předběžnou cenu 933.300,- Kč (včetně daně z
přidané hodnoty) koupí. Žalovaný převedl na mimořádnou splátku (akontaci) část
zálohy (233.325,- Kč), zbytek měl vrátit žalobkyni, což však neučinil. Soud
prvního stupně po právní stránce uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatil, neboť si ponechal částku 468.675,- Kč představující
majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu (kupní smlouvy), který
odpal (§ 451 odst. 1, 2, § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo 50/2008-147,
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Dospěl k závěru, že „již v řízení před soudem prvního stupně byly dány
důvody k rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání,“ takže dokazování bylo
nadbytečné. K potvrzení výroku o věci samé přistoupil proto, že meritorní
rozhodnutí obsahově odpovídá tomu, jak mělo být o věci rozhodnuto rozsudkem pro
uznání [§ 114b odst. 5, § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č.
7/2009 Sb.), dále též jen „o.s.ř.“].
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. vytýká nesprávnost
právního posouzení předpokladů vydání rozsudku pro uznání. V odporu podaném
proti platebnímu rozkazu vylíčil skutečnosti svědčící o neoprávněnosti žalobou
uplatněného nároku, takže povinnost, která mu byla uložena výzvou z 1. 9. 2006,
splnil. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je založena na rozdílnosti
(nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O
nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci
byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené
účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností
nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv
a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda
odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle
ustanovení § 219a a § 221 o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a
jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě
významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 14 Cmo 50/2008-144, kterým
rozsudek soudu prvního stupně „potvrdil“, posoudil – jak vyplývá z odůvodnění –
rozdílně od soudu prvního stupně splnění předpokladů (uvedených v ustanovení §
153a odst. 3 o.s.ř.), za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání,
když (oproti názoru soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že nastala fikce
uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. Tím, že dovodil, že bylo možné
rozhodnout rozsudkem pro uznání, rozdílně (diformně) vymezil práva a povinnosti
účastníků v jejich právních vztazích; rozhodnutí odvolacího soudu se tu dotýká
práva žalovaného na spravedlivý proces při nesplnění předpokladů uvedených v §
114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání proto
rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé změněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 7-8/2010 pod č. 67).
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva,
ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 114b o.s.ř. může, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit
smír (§ 99 odst. 1, 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy
podle § 114a odst. 2 písm. a/, nebo, nebylo-li takové výzvě řádně a včas
vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v
případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení (odstave 1). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo
doručit po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavců 1 a 2
musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je
vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec
4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1
včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v
tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.
Podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také
tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).
Ze spisu vyplývá, že žalobou ze 17. 7. 2003 doplněnou podáním z 1. 10. 2003 se
žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 468.675,- Kč s úrokem z prodlení od
12. 6. 2003 do 15. 10. 2003. Nárok opřela o tvrzení, že podle smlouvy ze dne
29. 1. 2003 jí měl žalovaný dodat motorové vozidlo IVECO Daily 35C 15 za kupní
cenu 765.000,- Kč (bez daně z přidané hodnoty). Ke dni podpisu smlouvy
žalobkyně zaplatila zálohu ve výši 702.000,- Kč, kterou žalovaný přijal.
Následně se účastníci domluvili tak, že žalobkyně získá motorové vozidlo do
leasingového nájmu, část zálohy ve výši 233.325,- Kč byla použita jako
mimořádná splátka (akontace), zbytek zálohy (468.675,- Kč) si žalovaný
ponechal, přestože ji měl žalobkyni vrátit. Soud prvního stupně rozhodl dne 16.
10. 2003 platebním rozkazem, č.j. 4 Ro 752/2003-19, který byl žalovanému (s
žalobou a podáním z 1. 10. 2003) doručen 20. 10. 2003. Proti platebnímu rozkazu
podal žalovaný včas odpor, ve kterém uvedl, že s žalobkyní kupní smlouvu
neuzavřel, že od ní nepřijal částku, jíž se domáhá žalobou, a že se o údajných
platbách dozvěděl teprve 2. 5. 2003, když zmocněnkyně žalobkyně urgovala
vyúčtování zálohy, kterou však od žalobkyně neobdržel. Zmíněný obchodní případ
byl podle tvrzení žalovaného v odporu „realizován prostřednictvím leasingové
společnosti CAC Leasing a. s.“ Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2006,
č.j. 7 Cm 240/2003-29, uložil žalovanému, aby se ve věci do 30 dnů od doručení
usnesení písemně vyjádřil tak, že – neuzná-li zcela nárok uplatněný žalobou –
vylíčí všechny rozhodující skutečnosti, na nichž staví obranu, a přiloží
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označí důkazy k prokázání svých
tvrzení; žalovaného poučil o následcích neuposlechnutí výzvy. Zmocněnci
žalovaného bylo usnesení doručeno 5. 9. 2006; ve stanovené lhůtě se žalovaný
nevyjádřil, ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. První jednání ve
věci soud prvního stupně nařídil na 15. 11. 2006.
Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2006 pod č. 21, nebo v rozsudku ze
dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor,
že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do
základu, popřípadě jej – jako v posuzované věci – neuzná vůbec), musí jeho
písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví
svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o
skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany
žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost
tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil,
na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu
proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností;
postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li
prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch. Fikce uznání nároku nemůže nastat, jestliže žalovaný, který se včas a
řádně vyjádřil, neoznačí ve svém vyjádření důkazy k prokázání svých tvrzení,
popřípadě nepřipojí listinné důkazy, jichž se dovolává. Ustanovení § 114b odst.
5 o.s.ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k
tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak
kvalitně se ve věci vyjádřil.
Z uvedeného je zřejmé, že z odporu, jímž žalovaný napadl platební rozkaz vydaný
soudem prvního stupně, vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn
žalobou, zcela neuznává, a že odpor obsahuje vylíčení rozhodných skutečností,
na nichž staví svoji obranu, tj. takových skutkových okolností, které by – v
případě jejich prokázání – vedly k zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně, který
téměř po třech letech od podání odporu vyzval žalovaného ve smyslu § 114b odst.
1 o.s.ř. k vyjádření, postupoval správně, jestliže nerozhodl ve věci rozsudkem
pro uznání, neboť podmínky pro jeho vydání nebyly splněny (§ 114b odst. 5 a §
153a odst. 3 o.s.ř.).
Protože odvolací soud nevycházel při posouzení předpokladů vydání rozsudku pro
uznání z toho, co je uvedeno shora, Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta
první, o.s.ř.). Pro (dovolatelem navržený) postup podle ustanovení § 243b odst.
5 ve spojení s § 221 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud neshledal podmínky.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu