33 Cdo 47/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Údolní 48, proti žalované Dr. med. dent. H. Z. – J., zastoupené JUDr. Filipem
Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, o náklady řízení, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 100/2000, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, č.j. 14 Co 406/2012-574,
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, č.j. 14 Co 406/2012-574, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, č.j. 37 C 100/2000-524, ve
výroku III., kterým bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 240.026,40 Kč, a ve výroku IV., kterým bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 68.616,- Kč, se ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud ve výroku uvedeným rozhodnutím mimo jiné uložil žalobci povinnost
nahradit žalované náklady řízení ve výši 240.026,40 Kč (výrok III.) a žalované
uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 68.616,- Kč (výrok
IV.). Soud prvního stupně – vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno –
rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to ve vztahu k (prvnímu) řízení u soudu
prvního stupně zvlášť (samostatným výpočtem) o nákladech části řízení
zastaveného v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (pro zaplacení části jistiny
a úroků z prodlení v průběhu řízení), a nezávisle na tom o nákladech zbývající
části řízení ukončeného vydáním meritorního rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ve výroku uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního
stupně změnil co do výše přiznaných náhrad, a to ve výroku III. tak, že žalobce
je povinen zaplatit žalované 325.951,- Kč, a ve výroku IV. tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci 146.785,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud zejména považoval za správné samostatné rozhodování o
nákladech částečně zastaveného řízení a o nákladech ohledně zbytku (prvního)
řízení u soudu prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že posouzení otázky
náhrady nákladů řízení je nesprávné (§ 241a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1,
7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen
„o.s.ř.“). Nesouhlasí s rozštěpením částky pro výpočet odměny na dvě části a
namítá, že tím došlo v jeho neprospěch ke zkreslení celkového procesního
úspěchu stran. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že mu nepřiznal v rámci
náhrady nákladů odvolacího řízení odměnu za převzetí a přípravu zastoupení a v
rámci opětovného řízení před soudem prvního stupně odměnu za účast u jednání
před soudem dne 11. 1. 2012. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí změnil tak, že ho zaváže k náhradě nákladů řízení žalované
ve výši 167.358,- Kč a žalovanou k náhradě nákladů řízení jemu ve výši 62.629,-
Kč.
Dovolání je přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§
237, § 239 o.s.ř.), a sice otázky vztahu ustanovení § 142 odst. 1 a 2 a § 146
odst. 2, věty druhé, o.s.ř., tj. otázky náhrady nákladů řízení v případě, kdy
soud po částečném zpětvzetí důvodně podané žaloby (žalovaný v průběhu řízení
zčásti uspokojil uplatněný nárok) řízení v tomto rozsahu zastavil.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle ustanovení § 142 odst.
2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů
poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu
nákladů právo.
Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.
Podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že
řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro
chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán
důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení
rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady
nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu
řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce se žalobou domáhal zaplacení
3.266.427,50 Kč a 10 % úroků z prodlení z částky 2.953.527,90 Kč od 16. 12.
1999 do zaplacení a z částky 312.899,60 Kč od 4. 4. 2000 do zaplacení. Žalovaná
po podání žaloby dne 17. 12. 2008 žalobci část žalované pohledávky splnila, a
žalobce proto vzal žalobu ohledně částky 785.769,30 Kč a 10 % úroku z prodlení
z této částky od 16. 12. 1999 do zaplacení (17. 12. 2008) zpět.
Z ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř. se podává, že ve sporném řízení rozhoduje
soud o náhradě nákladů řízení zásadně podle míry úspěchu ve věci. V případě
zastavení řízení pak platí zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů podle jeho výsledku (§ 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Z této zásady však
existuje výjimka pro případ, že některý z účastníků zavinil, že řízení muselo
být zastaveno. Za takové situace je tento účastník povinen náklady řízení
hradit (§ 146 odst. 2, věta první, o.s.ř.). Rozhodování o náhradě nákladů
řízení je zde založeno na principu procesního zavinění. Zjednodušeně řečeno,
vezme-li žalobce žalobu zpět, zavinění za zastavení řízení spočívá zásadně na
jeho straně. S takovým závěrem však nelze souhlasit pro případ, že žalobce
vezme zpět žalobu, kterou podal důvodně, poté, co žalovaný uplatněný nárok v
průběhu řízení uspokojí, tj. pro chování žalovaného. Na tuto situaci proto
pamatuje ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř., podle něhož je v takovém
případě povinen hradit náklady žalovaný, neboť není pochyb o tom, že je to
žalovaný, kdo zavinil zastavení řízení. Splnil-li žalovaný důvodně uplatněný
nárok po zahájení řízení, znamená to, že se žalobce domohl uspokojení svého
požadavku, a tuto okolnost je třeba chápat jako obdobu procesního úspěchu ve
věci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2003, vyložil,
že v usnesení o zastavení řízení jen pro část uplatněného nároku soud
nerozhoduje o náhradě nákladů řízení, jelikož takový postup postrádá logiku; ve
svém důsledku by totiž zkresloval výsledek řízení pro pozdější zhodnocení
celkového procesního úspěchu sporných stran.
Z ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že o náhradě nákladů řízení (až na
výjimky zde uvedené, o které v souzené věci nejde) rozhoduje soud v rozhodnutí,
jímž se řízení u něho končí. Smysl uvedeného ustanovení spočívá v tom, že až v
okamžiku konečného rozhodnutí je zřejmý celkový procesní výsledek řízení. Z §
151 odst. 1 o.s.ř. současně logicky vyplývá, že není důvod oddělovat rozhodnutí
o náhradě nákladů částečně zastaveného řízení (zastaveného pro chování
žalovaného) a zbývajícího řízení ve věci samé. Zvýhodnění či znevýhodnění
jedné nebo druhé strany (vyplývající z proměnné sazby pro stanovení výše odměny
za zastupování) v takové situaci nemá opodstatnění. Opačný výklad by ostatně
popřel smysl ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř.; nemělo-li by se do rozhodnutí o
náhradě nákladů zbývajícího řízení podle výsledku nijak promítnout procesní
zavinění na částečném zastavení řízení, nebyl by zde důvod nerozhodnout
samostatně o nákladech této části řízení již v rozhodnutí o částečném
zastavení.
Lze uzavřít, že byla-li v důsledku chování žalovaného vzata zčásti zpět žaloba,
která byla podána důvodně, soud vyjde z toho, že žalovaný v této části zavinil
zpětvzetí žaloby; žalobci přičte v tomto rozsahu plný procesní úspěch a tento
úspěch zohlední při rozhodování o náhradě nákladů (celého) řízení podle jeho
výsledku (§ 142 odst. 1, 2 o.s.ř.). Stejný názor zastává i právní teorie (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 976).
Odlišné řešení otázky procesního práva odvolacím soudem, které žalobce v
dovolání užitými argumenty napadl, je tedy nesprávné, a proto nemůže obstát ani
rozhodnutí, které na něm spočívá; Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – je zrušil, a protože důvody, pro které bylo
zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve výroku uvedeném
rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 1, 2, věta druhá, o.s.ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se nezabýval námitkou, podle níž
dovolateli nebyla přiznána odměna za označené úkony právní služby, neboť jimi
nebyl uplatněn jediný přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1, 3 o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu