33 Cdo 4702/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Ing. M. M., identifikační číslo osoby 704 19 442, insolvenční
správkyně V. R., zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v
Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalovaným 1) E. P., 2) P. P.,
zastoupeným JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě,
Masná 8, 3) N. K. a 4) P. K., 5) L. B., zastoupeným Zdeňkem Machálkem,
advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, 6) J. P., 7) J. H. a 8)
A. H., zastoupeným JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Moravské
Ostravě, Masná 8, o zaplacení 1.428.397,- Kč, event. o zrušení
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C
76/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky
ve Zlíně ze dne 20. května 2015, č. j. 59 Co 93/2015-377, 59 Co 94/2015, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 4 C
76/2010-318, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. října 2014, č. j. 4
C 76/2010-326, zamítl žalobu, jíž žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení
1.428.397,- Kč (výrok I.); zrušil spoluvlastnictví účastníků V. R., E. P., P.
P., N. K., L. B., J. P., J. H. a A. H. k majetku sdružení s názvem BKP
vyplývající ze Smlouvy o sdružení ze dne 2. 11. 1998, které zaniklo dne 31. 12.
2008 (výrok II.); z majetku sdružení přikázal do vlastnictví P. P., L. B., P.
K., J. H. a J. P. hodnotu technického zhodnocení budovy č. p. v k. ú. U. B. v
ceně 305.000,- Kč, a do vlastnictví P. P. peníze v hotovosti v částce 62,- Kč a
peníze na bankovních účtech v částce 16.372,- Kč (výrok III.); žalovaným P. P.,
L. B., P. K., J. H. a J. P. uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 61.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.);
žalovanému P. P. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.826,- Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku (výrok V.); určil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok VI.); a uložil žalovaným povinnost zaplatit České
republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti společně a nerozdílně náklady
řízení odpovídající částkám 7.200,- Kč (výrok VII.) a 2.000,- Kč (výrok VIII.)
do tří dnů od právní moci doplňujícího usnesení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j.
59 Co 93/2015-377, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV.
ohledně povinnosti uložené žalovaným 2), 4), 5), 6) a 7) společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni částku 33.889,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a ve
výroku V. (výrok I.); ve výrocích II. a III. a v části výroku IV. ohledně
povinnosti žalovaných 2), 4), 5), 6) a 7) společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni částku 27.111,- Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.); ve
výroku VIII. jej změnil tak, že se žalovaným povinnost zaplatit soudní poplatek
České republice zastoupené Okresním soudem v Uherském Hradišti neukládá (výrok
III.). Výrokem IV. rozhodl, že České republice se právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, a výrokem V. uložil žalobkyni
povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů k ruce společné a nerozdílné žalovaným 1), 2), 6), 7) a
8) částku 355.406,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radima Vicherka a žalovaným 3),
4) a 5) částku 203.885,- Kč k rukám advokáta Zdeňka Machálka.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2013, č. j. KSBR 29 INS
9298/2013-A-19, bylo rozhodnuto, že původní žalobkyně, dlužnice V. R., je v
úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správkyní byla
jmenována Ing. M. M., která podáním ze dne 17. 2. 2014 navrhla, aby soud
pokračoval v řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního
práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, konkrétně na
způsobu určení náhrady nákladů řízení za situace, kdy je žalobou uplatněn tzv. eventuální petit, „zejména pak v případě, kdy rozhodnutí o výši plnění
eventuálního nároku závisí na znaleckém posudku nebo úvaze soudu“. Namítá, že
pokud by odvolací soud respektoval zásady rozhodování o nákladech řízení při
uplatnění eventuálního petitu (dovodil, že měla ve věci plný nebo částečný
úspěch), pak napadené rozhodnutí závisí na otázce „hmotného práva“, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22
Cdo 1773/2014. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá výroky I., II., III.,
IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání se však podává, že její
námitky směřují výhradně proti té části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací
soud v důsledcích změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení (soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení). Žalobkyně totiž nesouhlasí s tím, že by měla žalovaným hradit
náklady, které jim vznikly v souvislosti s právním zastoupením v řízení před
soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů jedním výrokem
(výrokem V.), v němž žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě
nákladů řízení zde specifikované částky. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zcela
zřejmé, že tyto částky (přisouzené žalovaným) odpovídají nákladům, které
žalovaní vynaložili v řízení před soudem prvního stupně a které odvolací soud
podrobně popsal. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud jejich
náhradu s připomenutím „charakteru řízení, tj. tzv. řízení iudicium duplex“ de
facto žádnému z účastníků nepřiznal. Skutečnost, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně přiznal žalovaným
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, je založena na úvaze o
„převážné úspěšnosti“ žalovaných v řízení a reflektuje revizi prvostupňového
rozhodnutí odvolacím soudem. Z hlediska úvahy o úspěchu účastníků v řízení je v
dané věci rozhodné posouzení charakteru uplatněných nároků.
Odvolací soud
dovodil, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky; vedle požadavku na
zaplacení „vypořádacího podílu“ (tj. podílu na majetku sdružení pro případ
majetkového vypořádání při skončení účasti člena sdružení) byl uplatněn nárok
na vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti při zániku sdružení
(mezi členy sdružení). Uzavřel, že došlo k objektivní kumulaci žalobních návrhů. Žalobní návrh (petit) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci
rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o
tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního návrhu (petitu). O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy,
jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo
aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ,
že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku
žalobce (eventuálním petitu). Řečeno jinak, žalobce se domáhá, aby žalovaný byl
odsouzen k určitému plnění (např. vydání určité věci), a pro případ nemožnosti
takového plnění, aby byl odsouzen k plnění náhradnímu (např. peněžité náhradě;
srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 506-507, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 510/2014). V případě
objektivní kumulace žalobních návrhů žalobce kromě dosavadního nároku, který
uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok, který sice může skutkově
souviset s dosavadními žalobními tvrzeními (a soud v takovém případě tento
nárok nevyloučí k samostatnému projednání podle § 112 odst. 2 o. s. ř.), avšak
na rozdíl od eventuálního petitu spočívá na samostatném skutkovém základu. Analogicky se lze opřít o závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, publikovaném v Soudních rozhledech č. 6,
ročník 1999, a v usneseních ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, ze dne
13. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1221/2010, a ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2913/2011, totiž že o změnu žaloby nejde v případě, kdy žalobce kromě
dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok a
dojde tak k tzv. objektivní kumulaci nároků. Žalobce tak nadále uplatňuje v
řízení dva samostatné nároky, aniž by původní předmět řízení doznal změny;
uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu. Soud v
takovém případě nemůže rozhodnout o nepřipuštění „změny návrhu na zahájení
řízení“; pokud však dospěje k závěru, že se tyto nároky nehodí ke společnému
projednání, rozhodne o vyloučení věci k samostatnému řízení (§ 112 odst. 2 o. s. ř.). Rozlišujícím znakem je tedy to, zda žalobce uplatnil jeden nárok dvěma
nebo i více eventuálními petity, nebo zda se domáhá dvou odlišných nároků. Žalobou podanou dne 12. 3. 2009 původní žalobkyně V. R.
uplatnila nárok na
zaplacení 1.428.397,- Kč z titulu „vypořádacího podílu“; tento požadavek
zdůvodnila tím, že v roce 2003 byla neplatně vyloučena ze sdružení (k tomu viz
pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 59 Co 138/2008) a uvedená částka jí byla nabídnuta na vypořádání
majetku sdružení. Tento nárok neshledal soud prvního stupně důvodným s tím, že
nemá oporu v zákoně. Proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl
žalobu o zaplacení 1.428.397,- Kč, žalobkyně odvolání nepodala, tento výrok
tudíž nabyl právní moci a nebyl podroben odvolacímu přezkumu. Podáním ze dne 4. 10. 2011 původní žalobkyně V. R. doplnila skutková tvrzení v tom směru, že
bezprostředně před rozpuštěním sdružení, konkrétně dne 16. 8. 2008, byla ze
sdružení opětovně vyloučena. Přestože i toto vyloučení sama považuje za
neplatné, požaduje po žalovaných zaplacení vypořádacího podílu, který odpovídá
majetku sdružení ke dni jejího neplatného vyloučení (tj. k 16. 8. 2008), tzn. domáhá se majetkového vypořádání při skončení účasti, a pro případ, že by soud
dospěl k závěru, že její (opětovně) vyloučení ze sdružení provedené úkonem ze
dne 16. 8. 2008 bylo neplatné, navrhla, aby soud s ohledem na zánik sdružení
dne 31. 12. 2008 rozhodl, že zrušuje podílové spoluvlastnictví členů sdružení a
vypořádává ho v podílech 1/9 (tj. všem bývalým členům sdružení), neboť
účastníci sdružení se na majetkovém vypořádání svého spoluvlastnictví ke
společně získaným věcem nedohodli. Z uvedeného vyplývá, že podání ze dne 4. 10. 2011 obsahovalo eventuální petit. Protože soud prvního stupně dospěl k závěru,
že V. R. byla členkou sdružení až do jeho zániku dne 31. 12. 2008 (její
členství nezaniklo ke dni 16. 8. 2008 v důsledku vyloučení), nerozhodoval o
jejím požadavku na zaplacení vypořádacího podílu ke dni 16. 8. 2008 (tzn. o
majetkovém vypořádání při skončení účasti), nýbrž o eventuálním požadavku a
zrušil spoluvlastnictví bývalých členů sdružení a provedl jeho vypořádání;
výroky o zrušení a vypořádání byly napadeny odvoláním žalovaných a podrobeny
přezkumu v odvolacím řízení. Odvolací soud dovodil, že předmětem vypořádání
byla aktiva sdružení, nikoliv věci v právním slova smyslu, a proto nebylo možno
formálně rozhodnout o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nim; v
tomto směru proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Protože dovodil, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal na vypořádání aktiv o
27.111,- Kč více, než jí náleželo, promítl tuto úvahu do změny odvoláním
napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, tzn. výrok přiznávající
žalobkyni 61.000,- Kč co do 33.889,- Kč potvrdil, co do 27.111,- Kč změnil tak,
že se žaloba zamítá. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že původní žalobkyně V. R. uplatnila vedle
sebe dva samostatné nároky, tj. že se jednalo o tzv. objektivní kumulaci nároků
(každý z nároků je založen na samostatném /vlastním/ skutkovém základu, byť
obecná skutková zjištění ohledně vzniku, trvání a zániku sdružení podle § 829
odst. 1 obč. zák. jsou pro oba nároky shodná).
Na uvedeném nic nemění
skutečnost, že jeden z uplatněných nároků byl uplatněn eventuálním petitem. Obstojí-li závěr, že předmětem řízení před soudem prvního stupně byly dva
samostatné nároky (z nichž jeden byl uplatněn formou eventuálního petitu),
obstojí i úvaha odvolacího soudu o úspěchu a neúspěchu účastníků řízení
(žalobkyně byla zcela neúspěšná s žalobou o zaplacení částky 1.428.397,- Kč a
úspěšná pouze v nepatrné části pokud jde o žalobu na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví účastníků zaniklého sdružení). Odvolací soud proto
nepochybil (nerozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou), jestliže při
zohlednění úspěchu v řízení žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Z uvedeného je patrné, že na otázce určení náhrady nákladů řízení v případě
uplatnění nároku tzv. eventuálním petitem, kterou žalobkyně předložila k
dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1773/2014, je nepřípadný, neboť v něm byla (mimo jiné) řešena problematika
určování nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Výroko nákladech odvolacího řízení, jehož předmětem již bylo
pouze vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebyl (jak vyplývá z obsahu
dovolání) dovoláním zpochybněn. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.