33 Cdo 4713/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců
a) P. B., a b) AUTO GAMES GROUP a.s., se sídlem v Praze 4 - Modřanech, V
potočkách 1020/6 (identifikační číslo 279 45 774), zastoupených Mgr. Michalem
Varmužou, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 21/2, proti žalovanému PhDr.
Ing. Mgr. J. N., Ph.D., zastoupenému JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem
v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, o určení neplatnosti právního
jednání, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 35/2016, o dovolání
žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2016, č.j. 8 Cmo
164/2016-198, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2016, č.j. 8 Cmo
164/2016-198, se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3.
2016, č.j. 19 Cm 35/2016-169, se mění tak, že se řízení nepřerušuje.
V záhlaví označeným rozhodnutím vrchní soud potvrdil usnesení ze dne
10. 3. 2016, č.j. 19 Cm 35/2016-169, kterým Krajský soud v Brně přerušil řízení
„do doby nabytí právní moci rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Policie ČR,
Krajského ředitelství Policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a
vyšetřování, č.j. KRPZ-109837-297/TČ-2014-150071-JPA.“ Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že skutková zjištění orgánů činných v
trestním řízení vedeném proti žalovanému mají zásadní význam pro rozhodnutí v
projednávané věci a „nemohou být rovnocenně nahrazeny dokazováním v tomto
řízení.“ K rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou podle odvolacího soudu
nepostačuje pouze pochybnost o formální pravosti listin, ani zjištění o
machinacích s nimi, ale především jsou potřebná zjištění ohledně tvrzeného
vydírání prvního žalobce a z toho vyplývajícího nedostatku svobodné vůle.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že
výsledek trestního řízení (pravomocný rozsudek o vině) může pouze usnadnit
rozhodování soudu v tom směru, že nemusí provádět dokazování a může se opřít o
závěry uvedené v trestním rozhodnutí. Přerušení řízení však znamená nejistotu
ohledně jejich „ekonomického stavu,“ tedy zda žalovanému dluží či nikoliv, což
má podstatný vliv na jejich podnikatelskou činnost.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.).
Podle § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.).
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobců přípustným, neboť k procesní
otázce týkající se předpokladů přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/
o.s.ř. se dosud neměl možnost vyjádřit (§ 237 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy hmotného nebo procesního práva, jež na zjištěný skutkový
stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. soud – neučiní-li jiná
vhodná opatření – může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud
dal k takovému řízení podnět.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou z 12. 1. 2015 se žalobci domáhají
určení neplatnosti právních jednání, a to dodatku č. 1 smlouvy o postoupení
pohledávky z 2. 1. 2013, „který byl datován 29. 1. 2013 a který podepsali
žalovaný, první a druhý žalobce,“ a dohody o úhradě peněžitého závazku, „která
je datována 7. 10. 2014 a kterou podepsali žalovaný a první žalobce.“ Podle
žalobních tvrzení postoupil žalovaný smlouvou z 27. 10. 2010 druhé žalobkyni
pohledávku vůči AUTO GAMES TRADE s.r.o. (nyní Autogejms TRADE s.r.o.) ve výši
570.753.280 Kč, a to za úplatu ve výši 533.120.000 Kč, kterou se postupník
zavázal zaplatit do 31. 8. 2020. Žalovaný obdržel od druhé žalobkyně
153.620.000 Kč a poté, co dopisem z 10. 9. 2012 odstoupila od smlouvy, dalších
24.000.000 Kč. Dne 2. 1. 2013 uzavřeli žalovaný a druhá žalobkyně smlouvu o
postoupení téže pohledávky za úplatu rovnající se výši postoupené pohledávky,
kterou se druhá žalovaná zavázala zaplatit do 31. 8. 2020; žalovaný obdržel od
druhé žalobkyně 23.900.000 Kč. První žalobce byl 7. 10. 2014 v podvečerních
hodinách ve svém autě přepaden třemi muži v černých kombinézách s nápisem
POLICIE na zádech. Škrtili ho, bili, kopali, spoutali a ohrožovali pistolí.
Přesunuli ho na sedadlo spolujezdce a jeho vlastním autem převezli do domu
žalovaného. Za účasti žalovaného a jeho manželky (PhDr. J. N., PhD.) mu
přiložili k hlavě pistoli, ke krku skleněnou injekční stříkačku s průhledným
obsahem a vyhrožovali mu smrtí jeho a jeho rodiny, pokud nepodepíše předložené
dokumenty. Psychickému, fyzickému nátlaku, vyhrožování smrtí a tím, že ublíží
jeho dětem a těhotné přítelkyni, první žalobce podlehl a pod hrozbou tělesného
a duševního násilí podepsal dodatek č. 1 smlouvy o postoupení pohledávky z 2.
1. 2013 datovaný 29. 1. 2013, kterým přistoupil k závazku druhé žalobkyně na
zaplacení úplaty a jímž byla zkrácena splatnost úplaty do 31. 8. 2014, a dohodu
o úhradě peněžitého závazku datovanou 7. 10. 2014; jí se zavázal (pod ztrátou
výhody splátek) zaplatit žalovanému 376.133.280 Kč z titulu neuhrazené úplaty
za postoupení pohledávky smlouvou z 2. 1. 2013 ve splátkách po 10.000.000 Kč
měsíčně, a přislíbil, že se žalovaný stane společníkem (jednatelem) a jediným
členem představenstva specifikovaných společností. Některé listiny dokonce
následně ověřil JUDr. Jiří Šabršula, advokát. Po podpisu dokumentů žalovaný
prvního žalobce opil alkoholem a následně ho pozdě v noci nechal odvézt domů.
Následující den podal první žalobce trestní oznámení.
Žalovaný ve vyjádření označil tvrzení žalobců o událostech 7. 10. 2014
za lež. První žalobce přijel za ním sám a dobrovolně, a to po předchozí
domluvě, zmíněné listiny podepsal v přítomnosti JUDr. Jiřího Šabršuly,
advokáta, který ověřoval podpisy.
Podle zprávy POLICIE České republiky, Krajského ředitelství Policie
Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné
kriminality z 1. 9. 2016, zahájil 10. 9. 2015 policejní orgán ve smyslu § 160
odst. 1 trestního řádu trestní stíhání žalovaného (včetně dalších čtyř
spoluobviněných) pro zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2
písm. a/, b/, c/, odst. 3 písm. c/ trestního zákoníku spáchaného ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku; usnesení o zahájení trestního
stíhání žalovaného nabylo 24. 11. 2015 právní moci.
Oprávnění namítnout (relativní) neplatnost právního jednání ve smyslu §
587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je spojeno s hrozbou
tělesného nebo duševního násilí, která vzhledem k významu a pravděpodobnosti
hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem osoby, jíž bylo vyhrožováno,
vyvolala její důvodnou obavu. Skutkovou podstatou trestného činu vydírání podle
§ 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „trestní zákoník“), jsou násilí, pohrůžka násilí nebo
pohrůžka jiné těžké újmy, jimiž se vynucuje konání, opomenutí nebo trpění. Je
tak zřejmé, že pokud by soud uznal žalovaného vinným ze spáchání trestného činu
(přečinu, zločinu či zvlášť závažného zločinu) vydírání, byl by soud v řízení o
neplatnost právních jednání vázán výrokem trestního rozsudku, a to jeho právní
i skutkovou částí (§ 135 odst. 1 o.s.ř.). Protože rozsah vázanosti rozhodnutím
o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry
jsou znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání zároveň okolnostmi
významnými pro posouzení kvalifikované hrozby tělesného nebo duševního násilí,
je předpoklad vyjádřený v § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. slovy „…v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu …“ splněn.
Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. je fakultativním
opatřením soudu; opodstatnění má v situacích, kdy se to jeví být hospodárné a
kdy tím neutrpí oprávněné zájmy účastníků. Je třeba mít na zřeteli ustanovení §
6 o.s.ř., podle něhož soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s
účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti,
které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě
zjištěny. Žalobci vylíčili rozhodující skutečnosti a označili konkrétní důkazy
k verifikaci svých tvrzení, žalovaný tvrzení žalobců popřel, prezentoval
vlastní verzi skutku a navrhl důkazy k jeho prokázání, nehledě na to, že soudu
není zapovězeno provést i jiné než účastníky navržené důkazy, je-li to potřebné
ke zjištění skutkového stavu věci (srov. § 120 odst. 2, větu první, o.s.ř.).
Dovolací soud má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného
případu není přerušení řízení do pravomocného skončení trestního řízení vhodným
(hospodárným) opatřením. Není najisto postaveno, jak (a kdy) řízení v trestní
věci skončí, v případě zproštění obžaloby (§ 226 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů /trestní řád/) by se soud
dokazování znaků skutkové podstaty kvalifikované hrozby tělesného nebo
duševního násilí nevyhnul a řešitelná je i situace spočívající v rozdílnosti
výroků soudu v občanském soudním řízení a v trestním řízení [důvodem žaloby na
obnovu řízení jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl
bez své viny použít v původním řízení (srov. § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)].
Z řečeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci; protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné
o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b/ o.s.ř. změnil rozhodnutí
odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i
o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu