33 Cdo 4731/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
M. Č., zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII., 28.
října 184, proti žalovanému Ing. P. F., zastoupenému Mgr. Renatou Tunklovou,
advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o zaplacení částky 1,096.915,- Kč,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 262/2007, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2008, č. j.
13 Co 178/2008-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši
1,096.915,- Kč s odůvodněním, že se jedná o rozdíl mezi výší jejího dluhu vůči
žalovanému a kupní cenou, kterou žalovaný obdržel za nemovitosti, které byly
předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 21. února 2008, č. j. 36 C
262/2007-22, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. června 2008, č.
j. 13 Co 178/2008-40, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení
řízení potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů na základě včasné námitky žalovaného dospěly k závěru o
nedostatku pravomoci soudu ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř. Vyšly ze zjištění,
že dne 13. 12. 2005 žalobkyně a její zemřelý manžel uzavřeli se žalovaným
smlouvu o půjčce, na základě níž jim žalovaný půjčil do 10. 3. 2006 částku
500.000,- Kč. K zajištění pohledávky z této smlouvy byla jejími účastníky téhož
dne uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva. Podle této smlouvy bylo na
žalovaného převedeno vlastnické právo k nemovitostem dlužníků. V obou smlouvách
si strany sjednaly rozhodčí doložku, která obsahovala ujednání, podle něhož
veškeré spory, neshody nebo nároky vznikající ze smlouvy nebo v souvislosti s
ní, jakož i z jejího porušení, ukončení platnosti či účinnosti nebo z její
neplatnosti, či neúčinnosti budou řešeny a s konečnou platností rozhodovány v
rozhodčím řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů. K dohodě smluvních stran došlo i co se týče místa a osoby
rozhodce. Jelikož žalobkyně ve sjednané lhůtě dluh ze smlouvy o půjčce
neuhradila, uplatnil žalovaný svoji pohledávku u rozhodce a na základě
rozhodčího nálezu mu byla přiznána částka 500.000,- Kč spolu s náklady řízení.
Následně žalovaný podal návrh na exekuci a své nároky uspokojil i prodejem
nemovitostí, jež byly předmětem zajišťovacího vztahu mezi účastníky, a za něž
utržil 1,740.000,- Kč. Rozdíl mezi kupní cenou a celkovým dluhem žalobkyně ve
výši 643.085,44 Kč jí dosud nevyplatil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem
prvního stupně, že v posuzovaném případě si smluvní strany sjednaly platně
rozhodčí doložku, která obsahuje jednoznačný shodný projev vůle účastníků
svěřit veškeré spory, neshody nebo nároky ze smlouvy o půjčce a ze smlouvy o
zajišťovacím převodu práva nebo v souvislosti s nimi rozhodci. Protože se
rozhodčí doložka vztahuje i na danou věc, která souvisí s úhradou dluhu ze
smlouvy o půjčce a s realizací smlouvy o zajišťovacím převodu práva žalovaným,
brání její existence projednání věci soudem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odůvodňuje odkazem na § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla,
že rozhodčí doložku interpretoval příliš extenzivně a že ji nesprávně vztáhl i
na tento spor. Připomíná, že její žaloba je postavena na tom, že žalovaný se
„dopustil duplicity“ tím, že svůj nárok vymáhá i v exekučním řízení, přestože
se uspokojení své pohledávky domohl již prodejem nemovitostí, které byly
předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Protože se žalovanému dostalo
plnění dvakrát, bezdůvodně se na její úkor obohatil. Je přesvědčena, že na tuto
situaci se rozhodčí doložka nevztahuje a že v posuzované věci je dána pravomoc
soudů. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §
239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky (§ 10a
o. s. ř.) proto napadené usnesení přezkoumal ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s.
ř.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně
jako vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.),
žalobkyně nenamítala a ze spisu se nepodávají; dovolací soud se proto zabýval
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce
vylíčila.
Žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v dané
věci není dána pravomoc soudů ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř. Správnost tohoto
závěru závisí na předběžném vyřešení otázky, zda se sjednaná rozhodčí doložka
vztahuje i na spor o vydání bezdůvodného obohacení.
Podle § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné
nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle
smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního
úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými,
logickými či systematickými. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného
dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž
podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím,
co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu
soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné
projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby
obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné
dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost
projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
V posuzovaném případě rozhodčí doložky (stejného znění jak ve smlouvě o půjčce,
tak ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva uzavřených dne 13. 12. 2005)
obsahovaly ujednání smluvních stran, že „...veškeré spory, neshody nebo nároky
vznikající ze smlouvy o půjčce/smlouvy o zajišťovacím převodu práva, uvedené a
popsané v tomto notářském zápisu, nebo v souvislosti s ní, jakož i z jejího
porušení, ukončení její platnosti či účinnosti nebo z její neplatnosti či
neúčinnosti, budou řešeny a s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení
ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů.“
Výkladem rozhodčí doložky lze dospět k jedinému závěru, a to, že smluvní strany
projevily svou vůli podřídit rozhodčímu řízení veškeré spory, ke kterým mezi
nimi mohlo dojít v souvislosti s uzavřenými smlouvami. Jinak vyjádřeno,
rozhodčí doložka se vztahovala jak na spory ze smluv, tak i na spory, které byť
jen souvisely se závazkovými vztahy založenými těmito smlouvami. Nemůže být
proto pochyb o tom, že i spor týkající se vydání bezdůvodného obohacení ve výši
rozdílu mezi kupní cenou utrženou žalovaným při realizaci zajišťovacího převodu
práva a částkou, kterou žalobkyně žalovanému celkově dluží, souvisí právě se
smlouvou o půjčce a se smlouvou o zajišťovacím převodu práva. Námitka
žalobkyně, že žalovaný „se dopustil duplicity“ a že se na její úkor bezdůvodně
obohatil tím, že svou pohledávku uspokojil dvakrát, není opodstatněná. Z
vylíčení skutkového děje, jímž žalobkyně odůvodnila žalobu, totiž vyplývá, že
žalovaná částka 1,096.915,- Kč představuje rozdíl mezi žalovaným vyinkasovanou
kupní cenou 1,740.000,- Kč a částkou 643.085,44 Kč (tj. dluh z půjčky 500.000,-
Kč, náklady předchozího řízení 41.250,- Kč a náklady exekuce 101.835,44 Kč). Za
situace, kdy projev vůle smluvních stran ve sjednané rozhodčí doložce
nepřipouští jiný výklad než výše uvedený, nelze dospět k závěru, že na
předmětnou věc rozhodčí doložka nedopadá. Odvolací soud tudíž ke včasné námitce
žalovaného správně dovodil, že projednání a rozhodnutí věci soudem brání platná
rozhodčí doložka a že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení
před rozhodcem ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů. Nepochybil proto, jestliže řízení zastavil podle § 106 odst.
1 o. s. ř.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného usnesení, Nejvyšší
soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy úspěšnému
žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu