33 Cdo 4770/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování: územní
pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti žalovaným 1) M. V. a 2) D. V.,
zastoupeným JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova
12, o zaplacení úroků z prodlení z částky 140.000,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1641/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2009. č. j. 38 Co 202/2008-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2009. č. j. 38 Co
202/2008-73, se v části výroku, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 6 C 1641/2007-36, tak, že se zamítá
žaloba o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 140.000,- Kč od 18. 4. 2000 do
23. 2. 2006 ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
listopadu 2007, č. j. 6 C 1641/2007-36, uložil žalovaným povinnost společně a
nerozdílně zaplatit částku 140.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 4. 2000
do zaplacení, odpovídající státnímu příspěvku na individuální bytovou výstavbu
poskytnutému podle smlouvy ze dne 16. 3. 1990, který jsou žalovaní povinni
vrátit, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 38 Co 202/2008-73,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 140.000,- Kč s 10%
úrokem z prodlení od 24. 2. 2006 do zaplacení včetně výroku o nákladech řízení
(výrok I.), ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 10%
úroku z prodlení z částky 140.000,- Kč od 18. 4. 2000 do 23. 2. 2006 zamítl
(výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Měnící výrok
odůvodnil závěrem, že požadavek na zaplacení úroků z prodlení za období od 18. 4. 2000 do 23. 2. 2006 je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), neboť příslušný orgán
státu (žalobkyně) nesledoval v souladu s § 18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb. plnění podmínek smlouvy o státním příspěvku na individuální bytovou výstavby, a
žalobkyně proto přistoupila k vymáhání pohledávky za žalovanými, jejíž
splatnost nastala 17. 4. 2000, až 2. 2. 2006; délka tohoto „prodlení“ tudíž
nemůže jít k tíži žalovaných. V dovolání směřujícímu proti měnícímu výroku žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Není srozuměna se skutkovým
závěrem o nečinnosti orgánu státu oprávněného sledovat plnění podmínek smlouvy
o státním příspěvku a prosazuje názor, že sama tato okolnost ani nemůže být
důvodem pro odepření práva na soudní ochranu podle § 3 odst. 1 obč. zák. Podle
smlouvy to byli naopak žalovaní, kteří měli porušení podmínek smlouvy oznámit a
příspěvek vrátit. Závěr odvolacího soudu vede k absurdnímu úsudku, že žalovaní
se do situace, kdy mají platit úroky z prodlení, dostali nečinností žalobkyně. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně
jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 3 odst. 1 obč. zák.
výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva žalobkyně
na zaplacení (části) úroků z prodlení z nevráceného příspěvku na individuální
bytovou výstavbu žalovanými odporuje dobrým mravům. Smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva,
který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat
jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není
vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu
s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé
straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném
dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů
nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat
subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §
3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu
práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských
cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací
je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva),
případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům
projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich
navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Institut
úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele, slouží k
zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na
dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení
povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci
(paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je
mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu
by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by
uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně
by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům
účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval
likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč.
zák.,
je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou
hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými
mravy. V souzené věci vyšel odvolací soud z toho, že žalovaní měli splnit podmínku
smlouvy ze dne 16. 3. 1990, tj. provést přístavbu rodinného domku tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy, do 16. 3. 2000. Tuto podmínku nesplnili, neboť rozhodnutí Městského úřadu v Bzenci –
stavebního úřadu, č. j. 1612/2000-Žůr-322, nabylo právní moci teprve dne 21. 6. 2000. Výzvu k vrácení příspěvku žalobkyně žalovaným zaslala dne 6. 2. 2006 a ti
na ni reagovali odmítavým stanoviskem. Žalobu na vrácení částky 140.000,- Kč
včetně úroku z prodlení žalobkyně podala dne 18. 7. 2006. Závěr o rozporu požadavku žalobkyně na zaplacení (části) úroků z prodlení
založil odvolací soud na tom, že po splatnosti pohledávky na vrácení příspěvku
na individuální bytovou výstavbu dne 16. 4. 2000, ji žalobkyně v období od 17. 4. 2000 do 2. 2. 2006 nevymáhala; s přihlédnutím ke shora podanému výkladu,
odepření práva žalobkyně jen na základě této skutečnosti odporuje principu
výjimečnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v občanskoprávních vztazích. Respektovaná odborná literatura již dávno dospěla k závěru, že použití „dobrých
mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti
(aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými
občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo
zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že
v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje
zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako
takové nutno dodržovat. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovené
normy, stanovená pravidla a stanovené postupy (vzpomeňme jen na nikoliv příliš
vzdálenou dobu zdůrazňující nejednou tzv. vyšší zájmy) by totiž mohl vést k
právní nejistotě a chaosu, zkrátka k nebezpečným společenským důsledkům a tím
koneckonců k oslabování demokracie. Proto lze usuzovat, že použití § 3 odst. 1
jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve
výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se
hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě
vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností
individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a
příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů
(resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci
(ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu.
Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v
každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně
předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s
dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové
rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat
občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak
zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do
budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský
zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.). Za výjimečné okolnosti, na nichž odvolací soud založil úvahu o odepření práva
na soudní ochranu žalobkyně na zaplacení (části) příslušenství její pohledávky
za žalovanými, nelze považovat skutečnost, že věřitel bezprostředně po
splatnosti své pohledávky nevyzve dlužníka k její úhradě, popř. ji nezačne
soudně uplatňovat. Se zřetelem k obsahu smlouvy o příspěvku na individuální
bytovou výstavbu ze dne 16. 3. 1990 si žalovaní museli být vědomi, že svůj
smluvní závazek nesplnili (porušení smlouvy ani neoznámili, ačkoli jim smlouva
takovou povinnost ukládá), a jsou povinni příspěvek vrátit. Za této situace
požadavek na zaplacení úroků z prodlení z nevrácené jistiny státního příspěvku
od okamžiku splatnosti pohledávky až do doručení výzvy žalovaným není výrazem
zneužití tohoto subjektivního práva. Právu žalobkyně na vrácení příspěvku totiž
odpovídá povinnost žalovaných (pro porušení smluvních podmínek) vrátit
příspěvek včetně jeho příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení, které
představují jak motivační (co do včasnosti) tak i sankční prostředek pro případ
pozdního vrácení příspěvku. Motivací žalobkyně vymáhat svou pohledávku
představuje institut promlčení, jenž naopak chrání dlužníky před nečinností
věřitele tím, že jej nutí pod pohrůžkou vznesení námitky promlčení uplatňovat
své práva před soudem v obecné nebo zvláštní promlčecí době. Jelikož odvolací soud chybně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,
spočívá jeho rozhodnutí ve shora vymezeném rozsahu na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou užit
opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta
první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta prvá a druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.