U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré
a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce B. S., zastoupeného JUDr. Zdenkou
Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16, proti žalované V. S.,
zastoupené JUDr. Jiřím Jíchou, advokátem se sídlem v Praze 9, Učňovská 100/1,
o zaplacení 1,415.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 18 C 116/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 24. dubna 2008, č. j. 53 Co 572/2007-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. července
2007, č. j. 18 C 116/2006-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal
zaplacení 1,415.160,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 13. 2. 2002 do zaplacení
z dědictví vyplaceného k rukám žalované po A. H. H. zemřelém dne 12. 2. 2002 v
A., a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je závětní
dědičkou po zůstaviteli A. H. H. (H.), který žalobci v minulosti při jeho
návštěvě v A. ústně přislíbil, že se s ním žalovaná rozdělí o své dědictví,
neboť na něho při sepisu závěti zapomněl, resp. že mu žalovaná po jeho smrti
vyplatí 20 procent ze svého dědického podílu, který jí v závěti odkázal a který
činil cca 360.000 australských dolarů (tj. cca 7,000.000,- Kč). Žalobce se
zaplacení částky 1,415.160,- Kč představující hodnotu 20 procent z dědického
podílu připadajícího žalované domáhal již v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C
507/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 10, který žalobu rozsudkem ze dne 18. 4.
2005 zamítl; odvolání žalobce proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze
usnesením ze dne 29. 9. 2006, č. j. 22 Co 358/2006-60, odmítl s odůvodněním, že
se žalobce jako účastník řízení vzdal práva podat odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního
stupně dovodil, že projev vůle zůstavitele A. H. H. je neplatný, neboť darování
bylo učiněno pro případ jeho smrti, respektive podle darovací smlouvy mělo být
plněno až po dárcově smrti.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. dubna 2008, č. j.
53 Co 572/2007-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se již žalobou podanou u soudu dne
17. 12. 2003 domáhal po žalované zaplacení 1,415.160,- Kč s tvrzením, že tato
částka představuje 20 procent z dědického podílu, který žalovaná podle závěti
získala po zůstaviteli A. H. H. (H.), a je podle jeho vůle a ústního příslibu
povinna žalobci vyplatit. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud
uzavřel, že projednání žaloby v daném řízení brání tzv. překážka věci
pravomocně rozhodnuté, neboť je zde dána totožnost skutku, z něhož žalobce
nárok na zaplacení částky 1.415,160,- Kč odvozoval jak v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 507/2003, které již bylo
pravomocně skončeno, tak i v daném řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že žaloba vedená u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 507/2003 nebyla žalobou na plnění, nýbrž
určovací žalobou. Soud tehdy nesprávně žalobu „označil za žalobu o vyplacení
dědického podílu“, aniž by vysvětlil, jak k takovému závěru dospěl, a nechal
přitom bez povšimnutí, že se nedomáhal vyplacení dědického podílu, neboť měl
zato, že „k naplnění inominátní smlouvy uzavřené s dárcem A. H. H. došlo za
jeho života a za jeho života také přešlo vlastnictví k určené částce v jeho
prospěch“. Rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 507/2003 tudíž „nemá žádnou
oporu v realitě“. Žalobce nadále prosazuje názor, že „se stal vlastníkem částky
1,415.160,- Kč, aniž došlo k jejímu předání, neboť se nejednalo o klasickou
darovací smlouvu vzhledem k mimořádným okolnostem, za nichž byla uzavřena“. Zdůrazňuje, že jeho přátelství s A. H. H. trvalo 60 let a vyjadřuje
přesvědčení, že rozhodnutí soudů A. H. H. poškozují, k čemuž nemůže zůstat
lhostejný. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem žalované, přestože „každý
občan je podle Listiny základních práv a svobod povinen v soudním řízení
vypovídat“. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je podle §
239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné
osoby věc projednávána znovu. O stejnou věc ve smyslu citovaného ustanovení jde
tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v
jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a
týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom
spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není
významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud
skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek
byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za
bezdůvodné obohacení).
Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li
stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li
v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z
důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky
dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo
není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené
pro žalobu na plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného
skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k
nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění
vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení
o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z
téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný
rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné
nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by
měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém
základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (shodně v právní teorii
srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář,
Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5). Skutkový základ daného sporu tvoří především tvrzení žalobce, že jeho
dlouholetý přítel A. H. H. (dříve H.) projevil počátkem roku 2002 v nemocnici v
S. vůli darovat mu 20 procent z celkové výše dědického podílu připadajícího na
žalovanou jakožto dědičku ze závěti s odůvodněním, že na něho ve své závěti
nepamatoval, ale přeje si, aby se s ním žalovaná o svůj dědický podíl
rozdělila. Žalovaná zdědila cca 630.000 australských dolarů, takže na žalobce
připadá částka 1,415.160,- Kč. Shodně žalobce vylíčil skutkový děj i v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, který rozsudkem ze dne 18. dubna 2005,
č. j. 5 C 507/2003-26, žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 1,415.160,- Kč, zamítl. Tehdy soud uvěřil tvrzení žalobce, že zůstavitel
mu slíbil část dědického podílu, jímž v písemné závěti ze dne 7. 1. 2002
obmyslel žalovanou, avšak dovodil, že tímto postupem žalobci nevznikl nárok na
dědictví, neboť „závěť musí být vždy písemná, a to pod sankcí absolutní
neplatnosti“. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že předmětem současného řízení je věc, o
níž bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení předchozím. Není sporu o tom, že
obě řízení se konají mezi týmiž účastníky se stejným procesním postavením. Lze
však přisvědčit i názoru odvolacího soudu, že v obou řízeních byl žalobou
uplatněn rovněž shodný nárok, tj.
nárok na zaplacení částky 1,415.160,- Kč
vzcházející ze stejného skutkového děje, jak jej žalobce obsahově vylíčil. Dovolání ostatně ani konkrétní výhrady proti tomuto závěru odvolacího soudu
neobsahuje. Dovolatel se omezuje pouze na konstatování, že žaloba o zaplacení
částky 1,415.160,- Kč projednaná u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C
507/2003 byla míněna jako žaloba určovací (míněno patrně na určení, že žalobce
je vlastníkem dvaceti procent dědického podílu žalované představujících částku
1,415.160,- Kč), avšak soud ji nesprávně a bez uvedení důvodů označil za žalobu
na plnění (konkrétně na vyplacení dědického podílu ve výši 1,415.160,- Kč). V
této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že právní kvalifikací žalobce není soud
vázán a rozdílná kvalifikace skutku (skutkového děje) po stránce právní nemění
nic na tom, že jde o stále tentýž skutek (skutkový děj). Námitky dovolatele
směřující proti správnosti rozhodnutí soudu v předchozím řízení, včetně té, že
v řízení nebylo ve skutečnosti ani rozhodnuto o nároku, jenž byl jako předmět
řízení vymezen v žalobě, a že rozsudek vydaný soudem v předchozím řízení tudíž
„nemá žádnou oporu v realitě“, jsou nevýznamné. K jejich uplatnění slouží
účastníku opravné prostředky proti původnímu rozhodnutí; v rámci řízení o nové
žalobě není soud oprávněn zkoumat správnost rozhodnutí soudu o žalobě podané
dříve. Irelevantní je rovněž námitka dovolatele, že právní úkon mezi ním a A. H. H. měl být poměřován ustanovením § 51 obč. zák., neboť se jednalo o darovací
smlouvu uzavřenou za specifických podmínek, resp. o inominátní smlouvu. Odvolací soud se existencí právního úkonu, jehož účastníky měli být žalobce a
A. H. H., příp. jeho kvalifikací, nezabýval, neboť dovodil, že projednání věci
brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně
nevyslechl žalovanou jako účastníka řízení, přestože na provedení tohoto důkazu
výslovně trval, a odvolací soud toto pochybení nenapravil. V tomto ohledu
dovolací soud připomíná, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud,
že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit
všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Soud
zejména nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení
nerozhodné a právně nevýznamné. Okolnost, že soud neprovedl důkaz výslechem
účastníka, není ani porušením zásad ústnosti a přímosti občanského soudního
řízení; o vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nejde
(srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 75/98). Jestliže
odvolací soud dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci
pravomocně rozhodnuté, neměl důvod zkoumat, zda si soud prvního stupně opatřil
pro své meritorní rozhodnutí ve věci všechny potřebné důkazy, resp.
zda byl
důkaz výslechem žalované pro zjištění skutkového stavu věci nezbytný. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn právem. Jiné vady řízení, případně vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/
a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebyly v dovolání vytýkány, ani se z obsahu spisu
nepodávají. Protože dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, že
projednání žaloby brání překážka věci rozsouzené, je správný, Nejvyšší soud
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně
senátu