33 Cdo 4869/2017-114
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve
věci žalobce F. P., zastoupeného Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou se sídlem v
Chrudimi, Havlíčkova 147, proti žalovaným 1) K. M. C., zastoupenému JUDr. Janem
Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, a 2) P. C.,
zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí
Republiky 53, o určení doby splatnosti dluhu a o procesním nástupnictví na
straně žalobce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C
87/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-
pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2017, č. j. 27 Co 75/2017-75, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 27. 1. 2017, č. j. 15 C 87/2015-66, zamítl návrh žalobce, aby do řízení
na jeho místo vstoupila společnost Capitalia s. r. o. se sídlem v Praze 9,
Martinická, IČ: 27941701.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením ze dne
31. 3. 2017, č. j. 27 Co 75/2017-75, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v
tom znění, že se zamítá návrh žalobce, aby soud připustil vstup společnosti
CAPITALIA s. r. o. se sídlem v Praze 9, Martinická 987/3, IČ: 27941701, do
řízení na místo žalobce F. P.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje
za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň má zato, že
posuzovaná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jak je tomu v
této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Dovolatel sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje
v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a zároveň posuzovaná právní otázka nebyla dovolacím soudem
dosud vyřešena, avšak žádnou takovou právní otázku neformuluje; tento povinný
údaj se nepodává z celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). V případě
přípustnosti dovolání založeném na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je nezbytné specifikovat, od které ustálené
rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky) se
odvolací soud odchýlil, a v situaci přípustnosti dovolání pro dosud nevyřešenou
právní otázku, je nezbytné takovou právní otázku vymezit (popsat). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů
přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání;
splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo
naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou)
několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu
právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26
Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.