U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce J. P., zastoupenému advokátem, proti žalované M. K.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1C 81/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 6.
dubna 2007, č. j. 15 Co 145/2007-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky
v Táboře ze dne 6. dubna 2007, č. j. 15 Co 145/2007-125, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne
22. prosince 2006, č. j. 1 C 81/2006-103, jímž byla zamítnuta žaloba o určení,
že žalobce je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
(dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1]. Jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
nezakládají.
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatele vůči závěru, že jeho zdravotní stav
nevyžadoval poskytnutí potřebné pomoci ze strany žalované a že pro jeho chování
bylo fakticky nemožné mu takovou pomoc poskytnout. Nevýznamné jsou rovněž
námitky, jimiž žalobce brojí proti hodnocení svědeckých výpovědí a jimiž viní
odvolací soud,
že nevzal v úvahu, že podle smlouvy mohla žalovaná péči o něho zajistit
i prostřednictvím třetích osob. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení
věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který
míří
na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích
námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného
skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž
soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně
může opřít svá skutková zjištění
(tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
případně
v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad
nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu
v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Proti právnímu posouzení věci, tedy
proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak
byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry z něj byly vyvozeny,
dovolatel žádné výhrady nevznáší.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud
proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – je jako nepřípustné odmítl [§ 243a
odst. 1 věta první,
§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované
náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k
dovolání sepsané advokátem (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.),
stanovená podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů
podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené
povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Václav D u
d a , v. r.
předseda
senátu