33 Cdo 498/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci
žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem v Novém
Malíně 240, proti žalované H. Š., o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 16/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008, č.j. 31 Co
308/2008-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č.j. 11 C 16/2007-77,
uložil žalované zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku 50.000,- Kč
se specifikovanými úroky z prodlení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zprostředkovatel a
žalovaná jako zájemce uzavřeli dne 28. 8. 2006 zprostředkovatelskou smlouvu,
jíž se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k zajištění možnosti zájemce
uzavřít „smlouvu o prodeji“ označeného bytu. Žalovaná se v článku II.1. zprostředkovatelské smlouvy zavázala zaplatit žalobci pro případ, že bude
příslušná smlouva jeho přičiněním uzavřena, provizi 50.000,- Kč. V článku II.4. se smluvní strany dohodly, že v případě, že zájemce nevyužije bez vážného
důvodu příležitost uzavřít příslušnou smlouvu s třetí osobou, kterou vyhledal
zprostředkovatel, a za podmínek stanovených zájemcem v této smlouvě, náleží
zprostředkovateli provize ve výši dle článku II.1. smlouvy. Žalovaná uzavřela
smlouvu o budoucí kupní smlouvě s budoucím kupujícím O. B., kterého vyhledal
žalobce. Následně připravenou kupní smlouvu s kupujícími O. a B. B. žalovaná
nepodepsala. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k
závěru, že účastníci uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). Článek II.4. posoudil jako platné ujednání o smluvní pokutě
(§ 544 obč. zák.). Jelikož žalobce vyhledal zájemce o koupi a připravil kupní
smlouvu, je žalovaná, která tuto smlouvu odmítla podepsat, povinna smluvní
pokutu zaplatit. Právo na úroky z prodlení opřel soud prvního stupně o § 517
odst. 2 obč. zák. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně. Oproti němu však ujednání článku II.4. smlouvy vyhodnotil
jako absolutně neplatné (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Dospěl jednak k závěru, že
toto ujednání obchází ustanovení § 774 obč. zák., je-li jím sjednán nárok na
provizi i pro případ, že zprostředkovávaná smlouva nebude uzavřena, a dále
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 uzavřel, že
zájemce není povinen uzavřít kupní smlouvu s osobou vyhledanou
zprostředkovatelem, a proto jej k tomu nelze nutit pod sankcí smluvní pokuty. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Má za to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též
jen „o.s.ř.“). Prosazuje, že žalobkyně neuzavřením kupní smlouvy porušila svůj
závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě a tím porušila i závazek podle
článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy. Zdůrazňuje, že on všechny povinnosti
zprostředkovatele splnil. Ačkoliv to není v článku II.4.
zprostředkovatelské
smlouvy výslovně uvedeno, z jeho obsahu je podle dovolatele nepochybné, že
úmyslem stran bylo sankcionovat porušení závazku zájemce uzavřít kupní smlouvu,
nikoli pro tento případ sjednat provizi. Připomíná přitom, že právní úkony je
třeba „vykládat dle jejich obsahu“. Závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 33 Cdo 3053/2007 na daný případ podle dovolatele nedopadají,
neboť v tam souzené věci nebyla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě a kupní
smlouva byla uzavřena s jiným subjektem. Z uvedených důvodů navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“). Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není
důvodné. Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se
nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobce
nemá podle článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy nárok na zaplacení 50.000,-
Kč.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud posuzoval článek
II.4. zprostředkovatelské smlouvy jednak jako sjednání provize, jednak jako
ujednání o smluvní pokutě.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ
porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost
poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením
povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní
pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven
způsob jejího určení.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků.
Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků.
Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému
splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší
smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti
zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je
zásadně věcí vzájemné dohody stran. Zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez
existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat, což je
výrazem akcesorické povahy zajištění.
Je-li článek II.4. zprostředkovatelské smlouvy posuzován jako ujednání o
smluvní pokutě, pak majetkovou sankci představuje povinnost zaplatit částku ve
výši sjednané provize pro případ, že zájemce bez vážného důvodu nevyužije
příležitost – za podmínek jím ve smlouvě stanovených – uzavřít kupní smlouvu s
třetí osobou vyhledanou zprostředkovatelem. Žalované však uvedená (zajišťovaná)
povinnost nevznikla, neboť z ustanovení § 774 a násl. obč. zák. upravujících
zprostředkovatelskou smlouvu taková povinnost zájemce nevyplývá a uvedený
závazek žalované není formulován ani ve zprostředkovatelské smlouvě. Smluvní
pokuta v článku II.4. zprostředkovatelské smlouvy pak nebyla sjednána k
zajištění závazku žalované uzavřít kupní smlouvu založenému smlouvou o budoucí
kupní smlouvě. Jak se podává z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., smluvní
pokutu si mohou sjednat pouze smluvní strany pro případ porušení povinnosti
vyplývající z jimi uzavřené smlouvy. Jinými slovy, smluvní pokutu mohou sjednat
pouze osoby v postavení věřitel – dlužník hlavního (smluvní pokutou
zajišťovaného) závazku. Není pochyb o tom, že žalobce smluvní stranou smlouvy o
budoucí smlouvě nebyl, a již proto ani nemohl sjednat smluvní pokutu pro případ
nesplnění závazku touto smlouvou založeného. Věřitelem tohoto závazku byl
budoucí kupující a pouze on mohl s žalovanou jako budoucí prodávající uzavřít
dohodu o smluvní pokutě.
Lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti článku II.4.
zprostředkovatelské smlouvy jako ujednání o smluvní pokutě je správný. Závěr o
neplatnosti uvedené části smlouvy, je-li posuzována jako dohoda o sjednání
odměny (provize) i pro případ neuzavření zprostředkovávané smlouvy, zůstal
dovoláním nedotčen, a proto nemohl být podroben přezkumu v dovolacím řízení.
Dovolateli se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí
zpochybnit; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.) – dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobce nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované v této fázi řízení žádné
náklady nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2010
JUDr.
Pavel K r b e k
předseda senátu