33 Cdo 4988/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně
městské části Praha 2 se sídlem úřadu městské části v Praze 2, náměstí Míru 20,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502,
proti žalované FX Radost, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Bělehradská 120,
identifikační číslo 45805857, zastoupené JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem se
sídlem v Praze 5, Radlická 28, o zaplacení 30.182,125 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn 14 C 114/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. 14 C 114/2003-113, tak, že se
zamítá žaloba o zaplacení částky 25.462,125 Kč, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
ledna 2008, č. j. 39 Co 292/2007-131, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007 č. j. 14 C 114/2003-113, tak, že se zamítá
žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
ve věci vydaným rozsudkem ze dne 16. března 2007, č. j. 14 C 114/2003-113,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.182,125 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne
11. ledna. 2006, č. j. 14 C 114/2003-74, byl ve vyhovujícím výroku o částce
30.182,125 Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušen usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 39 Co 523/2006-96, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Vzal za prokázané, že účastníci
uzavřeli dne 10. 7. 2002 dvě smlouvy o nájmu nebytových prostor v domu čp. 234
v B. ulici v P. žalobkyně; na základě těchto smluv žalovaná užívala nebytové
prostory o rozlohách 539 m 2 a 335 m2 za měsíční nájemné ve výši 42.554,- Kč a
35.791,- Kč. Žalované vznikl ke dni 1. 7. 2002 dluh vůči žalobkyni ve výši
942.229,- Kč v důsledku jejího zaviněného jednání, který uznala písemně a
zavázala se jej žalobkyni splácet formou měsíčních splátek po 29.500,- Kč spolu
s běžným nájemným. Původně žalovaná částka 215.690,- Kč tak představovala
dlužné nájemné a splátky dluhu, vše za období měsíců červenec a srpen 2003. Po
částečných zpětvzetích žaloby předmětem řízení zůstal požadavek na zaplacení
0,1% za každý den prodlení z částky 78.345,- Kč od 26. 8. 2003 do 16. 7. 2004
(tj. 25.462,125 Kč) a na zaplacení 0,05% za každý den prodlení z částky
29.500,- Kč od 1. 9. 2003 do 16. 7. 2004 (tj. 4.720,- Kč). Při konfrontaci
ustanovení § 517 odst. 2 a § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že si smluvní strany dohodly pro případ
prodlení s placením nájemného či splátky uznaného dluhu sankci ve formě smluvní
pokuty. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 39 Co
292/2007-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl o nákladech řízení. Akcentoval, že vztah mezi účastnicemi
řízení je vztahem občanskoprávním a nikoli obchodněprávním (tento závěr ostatně
přijal i soud prvního stupně), neboť v obou smlouvách si dohodly, že práva a
povinnosti se budou mimo smlouvu řídit dále zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, a občanským zákoníkem, přičemž neuzavřely dohodu
podle § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). O obchodně závazkový vztah nemůže jít z toho důvodu, že se podle
§ 261 odst. 2 obch. zák. netýkal zabezpečování veřejných potřeb, nýbrž pronájmu
majetku obce. S odvoláním na § 121 odst. 3 a § 517 odst. 2 obč. zák. odvolací
soud vyloučil, že by sankce za pozdní úhradu sjednaných částek byla smluvní
pokutou podle § 544 obč. zák., nýbrž za použití jazykového výkladu slovního
spojení „úrok z prodlení“ použitého smluvními stranami dovodil, že jednoznačně
úmyslem účastnic bylo pro případ prodlení dohodnout výši úroků z prodlení. S
ohledem na kogentní charakter ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. takovou dohodu
shledal neplatnou pro rozpor se zákonem.
V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003-83,
publikované pod R 26/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Na rozdíl
od obchodních závazkových vztahů totiž nelze v občanskoprávních vztazích
dohodnout výši úroků z prodlení.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., ohlašujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 a §
241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že právní vztah
mezi účastnicemi není vztahem obchodněprávním, nýbrž občanskoprávním, a proto
je neplatná dohoda o výši úroků z prodlení. Prosazuje názor, že při pronájmu
nebytových prostor v nemovitosti žalobkyně šlo o vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti, a není proto vyloučeno, aby se účastnice podle §
369 obch. zák. dohodly na výši úroků z prodlení. Má zato, že pronájem vlastních
nemovitostí je způsob podnikání a nejde jen o oprávnění vyplývající z
vlastnického práva. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, se nejprve zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění se
samostatným skutkovým základem (požadavek na zaplacení úroků z prodlení z
dlužného nájemného a z dlužné částky 942.229,- Kč odpovídající slevě z
nájemného), je zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč,
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost
dovolání je proto vyloučena podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; na použití
tohoto ustanovení neměla vliv okolnost, že součet výše plnění z jednotlivých
částí nároku přesahuje částku 20.000,- Kč. Na těchto závěrech nemůže ničeho
změnit nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku je dovolání
bez dalšího přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z těchto důvodů Nejvyšší
soud dovolání proti výroku rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4.720,- Kč,
odmítl. Žalobkyně dovoláním brojí současně proti nákladovým výrokům, proti nimž
dovolání není rovněž přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 25.462,125 Kč, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I když žalobkyně avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti obsahově (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) pouze vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném
do 31. 8. 2003 (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje postavení
podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s
podnikáním související. Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními
tohoto zákona. Podle § 2 odst. 1 obch. zák. podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná
samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku. Podnikatelem podle tohoto zákona je a) osoba zapsaná v
obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského
oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského
oprávnění podle zvláštních předpisů, d) fyzická osoba, která provozuje
zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (odstavec
2). Podle § 261 odst. 1 obch. zák.
upravuje třetí část obchodního zákoníku
závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo
samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti,
jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát
považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z
jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb
(odstavec 2). Podle § 720 obč. zák. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním
zákonem. Podle § 3 věty prvé zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajimatel
přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Přestože je žalovaná obchodní společností a nebytové prostory sloužily
k provozování její podnikatelské činnosti, žalobkyně postavení podnikatele při
pronájmu vlastní nemovitosti (nebytových prostor) v tomto právním vztahu nemá. Podmínkou toho, aby určitá činnost byla považována za podnikání, je
především to, že je prováděna podnikatelem. Legální definici pojmu „podnikatel“
obsahuje § 2 odst. 1 písm. a) až d) obch. zák., přičemž obec nelze podřadit pod
žádnou ze zde uvedených zákonných definic podnikatele. Obec jako územní samosprávný celek je společenstvím občanů -pospolitostí osob
(občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své
záležitosti [§ 1 zákona č. 128/2000 Sb., zákona o obcích (obecní zřízení)]. Je
veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 zákona o obcích), tzn. veřejnoprávním
subjektem, právnickou osobou veřejného práva, která je zřízena zákonem a které
je svěřeno zajišťování části veřejných úkolů (výkonu veřejné správy). Jako
veřejnoprávní korporace vystupuje ve dvojím postavení – jako subjekt veřejné
moci vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně
závazných vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají
povinnosti, či v činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem
stanovených pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a
současně jako subjekt práva, vstupující do soukromoprávních vztahů, v nichž má
s jinými právnickými či fyzickými osobami rovné postavení [Vedral, J., Váňa,
L., Břeň, J., Pšenička, S., Zákon o obcích (obecní zřízení), Komentář, 1. vydání, C.H.BECK, Praha, 2008, str. 14]. Vstupuje-li obec do právních vztahů
soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně stejně
jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a
vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv
jiný vlastník. To, co platí o obcích, platí i o hlavním městu Praze a jeho
městských částech (srovnej § 1 odst. 1, 2 a odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze). Smyslem existence obce jako veřejnoprávní korporace není podnikatelská činnost
ve smyslu obchodního zákoníku, ale správa věcí veřejných (srovnej čl. 99 a čl. 100 odst. 1 Ústavy, § 2 odst.
1 obch. zák., § 261 odst. 2 obch. zák., § 2
zákona č. 131/2000 Sb., § 1 a § 7 zákona č. 128/2000 Sb.). Proto jen na
závazkové právní vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti, týkají-li se zabezpečování veřejných potřeb,
dopadá obchodní zákoník. Ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. nemění přitom nic
na tom, že obce nejsou podnikateli, jen deklaruje, že okruh právních vztahů
vznikajících při zabezpečování veřejných potřeb se řídí částí třetí obchodního
zákoníku. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastnic řízení
podléhá občanskoprávní (nikoli obchodněprávní) regulaci s tím omezením, že si
nemohly smluvně dohodnout výši úroků z prodlení odlišně od § 517 odst. 2 obč. zák., a takové jejich ujednání je neplatné podle § 39 obč. zák. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu o částce 25.462,125 Kč podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované
v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.