33 Cdo 5003/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
S. M., zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě,
Arbesova 409, proti žalovanému Z. M., zastoupenému JUDr. Františkem Divišem,
advokátem se sídlem v Litoměřicích, Okružní 15, o 400.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C
305/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci ze dne 15. 4. 2009, č.j. 35 Co 162/2008-109, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví citovaným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek ze dne 21. 12. 2007, č.j. 11 C 305/2006-64 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 11 C 305/2006-67), jímž Okresní soud v České Lípě uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč s 9% úroky z prodlení od 11. 6. 2006
do zaplacení, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Na základě zjištění, že žalobkyně získala od V. R. částku
400.000,- Kč, která jí – podle dohody obou – byla poukázána na bankovní účet
žalovaného, uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil,
neboť neměl žádný právní důvod mít uvedenou částku u sebe, tj. na svém účtu (§
451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obč. zák.“); vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni však
brání promlčení práva. Subjektivní promlčecí doba začala podle odvolacího soudu
běžet 20. 11. 2002, přičemž „od 20. 11. 2002 do okamžiku podání žaloby
uplynulo, po odečtení doby trvání manželství, téměř 26 měsíců“ (§ 107 odst. 1,
§ 114 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž uplatnila všechny
v úvahu přicházející dovolací důvody [§ 241a odst. 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen „o.s.ř.“]. Výtkou, že odvolací soud nemohl
v odvolacím řízení přihlížet k námitce promlčení, vystihla důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci). Důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. odpovídá námitka nesprávného posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby
ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.; dovolatelka prosazuje názor, podle něhož
promlčecí doba běžela až od právní moci rozsudku, kterým bylo manželství
účastníků rozvedeno (3. 5. 2006), ne-li až poté, co žalovaný po rozvodu
manželství „prodal družstevní byt.“ V rámci důvodu uvedeného v § 241a odst. 3
o.s.ř. prosazuje, že účelem složení peněžních prostředků na účet žalovaného
bylo pořízení družstevního bytu žalovaným. Následně se měli účastníci vypořádat
tak, že žalovaný převede členský podíl v družstvu na žalobkyni (tzv. vypořádání
jiné než peněžní, tj. adekvátní majetkovou náhradou), anebo jí vrátí peníze
(vypořádání finanční). Jestliže žalovanému 400.000,- Kč nedarovala (takový
závěr ani odvolací soud neučinil), pak – argumentuje dovolatelka – musí jít o
půjčku. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Dovolání – přípustné podle § 236 odst. 1, § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. –
důvodné není. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Je-li dovolání – jako v
projednávaném případě – přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 (tj. vadám způsobujícím zmatečnost),
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst.
3, věta druhá,
o.s.ř.). Protože zmatečnostními vadami řízení před soudy obou stupňů netrpí a
„jiné vady“ – vyjma námitky níže uvedené – žalobkyně nevytkla a z obsahu spisu
nevyplývají, zabýval se dovolací soud v první řadě tím, zda odvolací soud při
posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným až v odvolacím
řízení nepřihlížel k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§
205a, § 211a o.s.ř.). K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení
podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li
závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, anebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 2/2005 pod č. 13, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2004 pod č. 45, a ze
dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 10/2008 pod č. 101). V projednávané věci skutečnosti
rozhodné pro posouzení promlčení žalobou uplatněného práva, které odvolací soud
kvalifikoval jako vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.), vyplynuly z dokazování provedeného před soudem prvního stupně a z toho,
co v tomto řízení vyšlo jinak najevo, zejména ze shodných tvrzení účastníků. Namítanou vadou tedy řízení postiženo není. Opodstatněná není ani skutková námitka žalobkyně (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u
soudu odvolacího.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z
hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované
zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí (srov. § 125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§ 126 o.s.ř.), musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností. Obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§ 131
o.s.ř.). Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V projednávané věci vyšel odvolací soud po opakování důkazů výslechem žalobkyně
a svědkyně S. N. (její matky) ze zjištění, že V. R. 19. 11.
2002 – na základě
dohody s žalobkyní, jíž byly peníze určeny, – poukázala na účet žalovaného (č. 205146273 u ČSOB a. s.) částku 400.000,- Kč. Skutečnost, že žalovaný peníze
použil na koupi členského podílu k družstevnímu bytu, a že se stal výlučným
členem bytového družstva Česká Lípa, nebyla mezi stranami sporná (dohodu o
převodu členských práv a povinností k bytu č. 15, v VIII. podlaží, uzavřel 10. 1. 2003). Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v tom, že
částka 400.000,- Kč nebyla cenou členských práv a povinností k družstevní
garsoniéře, které převedl V. R. smlouvou z 29. 1. 2003 (za garsoniéru obdržel
žalovaný od V. R. 25. 12. 2002 částku 200.000,- Kč v hotovosti). Žalobkyně
neprokázala, že částku 400.000,- Kč, kterou „získala“ od V. R., žalovanému
půjčila (z toho, že peníze byly vloženy na účet žalovaného, nelze dovozovat
existenci smlouvy o půjčce mezi účastníky); stejně tak neprokázala existenci
jiné dohody „jasného a především určitého obsahu,“ která by vymezovala práva a
povinnosti účastníků týkající se vypořádání uvedené částky. Její výpověď
odvolací soud hodnotil jako „nesouladnou,“ z níž je patrná snaha „přizpůsobovat
skutkové okolnosti nyní v řízení tvrzeným skutečnostem“ (že se s žalovaným
dohodli na vrácení peněz po narození dcery, že od něj získá majetkový podíl na
družstevním bytě pořízeném z uvedených peněz). Účastníci uzavřeli 10. 9. 2004
manželství, které bylo rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 9. 2. 2006, sp. zn. 6 C 377/2005, rozvedeno (výrok o rozvodu nabyl právní moci 3. 5. 2006). Skutkový závěr o neexistenci smlouvy o půjčce, případně jiné dohody týkající se
částky 400.000,- Kč mezi žalobkyní a žalovaným, odvolací soud učinil – jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výpovědí žalobkyně, aniž pominul
(převzatá) zjištění, k nimž – s přihlédnutím k tomu, co vyšlo za řízení najevo,
případně co nebylo sporné – dospěl soud prvního stupně hodnocením ostatních
důkazů (§ 120 odst. 4, § 132 o.s.ř.). O tom, co mělo být obsahem ujednání
účastníků týkajícího se vypořádání částky 400.000,- Kč, svědkyně S. N. (stejně
jako svědci vyslechnutí v řízení před soudem prvního stupně /V. R., B. M., B. V./) nic nevěděla; okolnost, že žalobkyně souhlasila s tím, aby žalovaný peníze
použil k nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu, o obsahu dohody
nic nevypovídá. Odvolací soud tedy k žalobkyní zpochybněnému skutkovému závěru
dospěl způsobem procesně regulérním; jestliže shledal výpověď žalobkyně
nevěrohodnou a v důsledku toho její tvrzení o obsahu ústní dohody s žalovaným
považoval za nepravdivé, učinil tak v mezích hodnocení všech v řízení
provedených důkazů.
Právní posouzení, které odvolací soud vystavěl na shora uvedených
skutečnostech, se opírá o to, že právní důvod vztahu mezi V. R. a žalobkyní,
tj. zda šlo o půjčku nebo darování s místem plnění vymezeným účtem žalovaného,
není pro rozhodnutí sporu určující. Protože žalovaný neměl žádný právní důvod
mít peníze u sebe, tj. na svém účtu, získal majetkový prospěch; ten musí vydat
žalobkyni (§ 451, odst. 1, 2, § 456 obč. zák.), nebrání-li tomu zákonné důvody.
Závěru, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo,
žalobkyně oponuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 100 až § 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději
se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a
jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo
(odstavec 2).
Podle ustanovení § 114 obč. zák., jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na
jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně,
promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To
platí i o právech mezi manžely.
Objektivní a subjektivní doby jsou – co do svého počátku i konce – stanoveny
odlišně. Obě doby jsou na sobě nezávislé, takže skončí-li běh jedné z nich,
právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí bez ohledu na druhou
promlčecí dobu. Počátek subjektivní promlčecí doby, o jejíž běh v souzené věci
jde, se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se bezdůvodně obohatil. O vzniku
bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které
mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li
skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení a osoby, jež se
obohatila. Nezáleží na tom, jak oprávněný známé skutečnosti posoudí z právního
hlediska.
Dovolací soud se ztotožňuje s (právním) závěrem odvolacího soudu, podle něhož
nelze právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobkyni přiznat,
protože se promlčelo marným uplynutím subjektivní promlčecí doby. Žalobkyně
věděla, že V. R. částku 400.000,- Kč poukázala na účet žalovaného a že peníze
byly ve prospěch jeho účtu připsány 19. 11. 2002; již následující den mohla
žalobkyně právo vykonat, tj. uplatnit ho žalobou u soudu, pokud by žalovaný
povinnost vydat plnění z bezdůvodného obohacení nesplnil dobrovolně. Okolnost,
že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nevykonala a – naopak
souhlasila s tím, že žalovaný peníze použije na převod členských práv a
povinností v bytovém družstvu – neposunuje počátek běhu subjektivní promlčecí
doby k okamžiku, kdy nabyl právní moci výrok o rozvodu manželství účastníků,
popřípadě kdy žalovaný členský podíl v bytovém družstvu (po rozvodu) převedl na
jiného, anebo – obecně řečeno – k okamžiku, kdy souhlas s použitím peněžních
prostředků žalovaným odvolala. Protože po dobu trvání manželství (od 10. 9.
2004 do 3. 5. 2006) se již započaté promlčení stavělo, doběhla subjektivní
promlčecí doba uplynutím dvou měsíců a devíti dnů od 4. 5. 2006, tj. 13. 7.
2006; žalobu o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím žalobkyně podala až 11.
9. 2006.
Lze uzavřít, že se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, jenž by měl právo na
jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady /podle obsahu spisu/
nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu