33 Cdo
5078/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
L. S., zastoupeného Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích,
Mrštíkova 15, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Ladislavem Hráčkem,
advokátem se sídlem v Brně, Cejl 72, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1770/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007, č.j. 14 Co
183/2007-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č.j. 8 C 1770/2004-106,
(mimo jiné) uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku 100.000,- Kč s 0,0273 % úroky z prodlení denně od 24. 6. 2000 do
zaplacení s tím, že plněním jednoho ze tří žalovaných zaniká v rozsahu
poskytnutého plnění povinnost dalších žalovaných, a rozhodl o nákladech řízení
mezi žalobcem a žalovaným. Soud prvního stupně dovodil, že je-li na smlouvě o
půjčce podepsané věřitelem i dlužníkem uveden podpis žalovaného s údajem o tom,
že je ručitelem, lze mít za to, že ručitelský závazek vznikl dohodou, kterou
akceptoval i věřitel. Údaj o tom, že žalovaný je ručitel, splňuje požadavek
písemné formy a vyplývá z něj úmysl, pokud se žalovaný sám jako ručitel
označil, ručit za dlužníka, jehož závazek vůči žalobci byl ve smlouvě vymezen.
Předpoklad pro vznik povinnosti ručitele plnit dluh za dlužníka uvedený v § 548
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, byl splněn.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku věci samé ve vztahu k žalovanému J. K. změnil tak, že žalobu
v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi žalobcem a žalovaným. Odvolací soud uzavřel, že žalobce ve vztahu k
žalovanému J. K. (v řízení před soudy nižších stupňů druhému žalovanému)
neunesl povinnost tvrzení, neboť se po žalovaném domáhal zaplacení žalované
částky s příslušenstvím pouze na základě tvrzení, že žalovaný je vůči němu v
postavení ručitele, které není dostačující, protože neobsahuje právně významnou
skutečnost, a to kdy a jakým způsobem žalovaný převzal ručení za závazek
dlužníka ze smlouvy o půjčce ze dne 2. 6. 2000 (jehož splnění se po dlužníkovi
jako po prvním žalovaném žalobce rovněž domáhal). Na výzvu odvolacího soudu k
doplnění tvrzení a navržení důkazů k jeho prokázání (§ 101 odst. 1 písm. a/, §
120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“) žalobce nereagoval. Vedle toho
odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce písemné
prohlášení ručitele neobsahuje, je-li pod textem smlouvy o půjčce uzavřené mezi
žalobcem a dlužníkem pouze uvedeno jméno žalovaného, který je označen jako
ručitel. Dohoda o ručení tak nebyla uzavřena.Rozhodnutí odvolacího soudu napadl
žalobce v měnícím výroku ve věci samé (hodnoceno tak podle obsahu) dovoláním, v
němž ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel
prosazuje, že žalovaný tím, že podepsal listinu označenou jako smlouva o
půjčce, z níž vyplývá závazek dlužníka, a označil se na ní jako ručitel, na
sebe převzal ručitelský závazek. Při jednání a podpisu si byl žalovaný vědom,
že přebírá povinnost k úhradě dlužné částky „a s převzetím ručení jako
přistupitel k závazku“ byl seznámen. Jiný důkaz k prokázání tvrzení, že
žalovaný převzal ručení, než smlouvu o půjčce s podpisem žalovaného žalobce
nemá. Přijetí názoru odvolacího soudu by podle dovolatele znamenalo, že bez
písemného prohlášení, že přebírá ručení, by k převzetí ručení nebyl dostatečný
ani samotný podpis ručitele na směnce. Navíc žalobce prosazuje, že žalovaný se
s ním jako s věřitelem svým podpisem dohodl, že uspokojí jeho nárok a splní za
dlužníka jeho závazek, a tudíž se jedná o přistoupení k závazku podle § 533
obč. zák. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není
důvodné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, jinak je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil obsah právního úkonu
žalovaného uvedeného ve smlouvě o půjčce, uplatňuje tím dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již v rozsudku
ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, vysvětlil, že zjišťuje-li soud obsah
smlouvy (jiného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č.
46, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů)
zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým
zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky
vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Není sporu o tom, že výslovné prohlášení žalovaného, že přebírá ručitelský
závazek, smlouva o půjčce neobsahuje. Samotný podpis žalovaného u jeho jména a
příjmení s označením ručitel, nelze považovat za prohlášení, kterým žalovaný
jako ručitel na sebe vzal vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí,
neuspokojí-li ji dlužník. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. sice předpokládá,
že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost a pro ten případ formuluje
výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil
výkladem, a to zejména gramatickým, logickým či systematickým, ale též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k tvrzené
vůli je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. však
nemůže projev vůle měnit či nahrazovat. Je-li pro prohlášení, kterým vzniká
ručení, stanovena v ustanovení § 546, větě druhé, obč. zák. pod sankcí
absolutní neplatnosti (§ 40 obč. zák.) písemná forma, je třeba, aby toto
prohlášení bylo v listině určitě zaznamenáno. Nestačí, že účastník ke svému
jménu pouze připojí označení ručitel a svůj podpis.
Vznik ručení podle ustanovení § 546 obč. zák. nelze ztotožňovat se vznikem
závazku směnečného rukojmí podle ustanovení čl. I., § 30 až 32 zákona č.
191/1950 Sb., směnečného a šekového. Úvahy dovolatele v tomto směru jsou proto
nepřípadné.
Tvrzením, že žalovaný se podpisem smlouvy o půjčce s ním dohodl o přistoupení k
závazku dlužníka, uplatňuje dovolatel v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4
o.s.ř. novou skutečnost, a proto k ní dovolací soud nepřihlížel.
Závěr, že žalobce neunesl povinnost tvrzení stran skutečnosti, kdy a jakým
způsobem žalovaný převzal ručitelský závazek, nebyl dovoláním zpochybněn.
Lze uzavřít, že dovolateli se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného
rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému náklady v tomto stadiu řízení /podle
obsahu spisu/ nevznikly a žalobce /dovolatel/ na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr.
Pavel K r b e k
předseda senátu