USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad,
identifikační číslo 29193818, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou
se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované Tokad, s.r.o., se sídlem v
Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo 28549121, zastoupené JUDr.
Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení
380.083,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 7 C 47/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.294,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Tomáše Sokola, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po
žalované zaplacení částky 380.083,30 Kč včetně blíže specifikovaného úroku z
prodlení z titulu nesprávného vyúčtování dodávky tepla za rok 2011. Sporná
částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala na jeho úkor.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co
544/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s jeho
závěrem o neplatnosti ustanovení čl. III. přílohy č. 1 smlouvy o dodávce
tepelné energie („Cenová doložka“). Na rozdíl od něj dovodil, že se účastníci
platně dohodli, že sjednaná cena tepelné energie je cenou předběžnou a může být
měněna v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což odpovídá postupům
Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích.
Odvolací soud nepřehlédl, že dohodnutá cena měla platit jen pro rok 2009.
Zdůraznil, že neplatnost smluvního ujednání umožňujícího dodavateli
jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny, s odkazem na § 56 odst. 3 písm. i)
zákona č. 40/1964 Sb. (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen
„obč. zák.“, dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21
Cdo 5205/2007, jen ve vztahu ke spotřebitelům, což však nedopadá do poměrů nyní
souzené věci. Jelikož žalobce splnil svou smluvní povinnost a zaplatil fakturu
č. 7/2012, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení, a
žalobci nevzniklo právo na jeho vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání, neboť „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil … Rozpory v
právním posouzení věci se objevují mezi soudem prvního a druhého stupně i v
rozhodnutích soudu druhého stupně v předmětné věci a ve skutkově shodné věci
rozhodované soudem druhého stupně dříve … Právní posouzení odvolacího soudu je
v rozporu nejen s právním posouzením soudu prvního stupně, ale i s dřívějším
rozhodnutím Městského soudu v Praze ve skutkově zcela shodné věci, ve které
bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 20/2015, v níž
podala žalovaná dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.“ Po rozsáhlé
rekapitulaci skutkového stavu věci dovolatel – posuzováno podle celého obsahu
dovolání (§ 42 odst. 1 o. s. ř.) – v otázce vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům judikatury
představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo
5205/2007, neboť vztah ze smlouvy o dodávce tepelné energie č. 1/2009 mezi
žalobcem, který je co do právní formy společenstvím vlastníků jednotek (dále
jen „SVJ“), a žalovanou, je vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Žalobce je sice
právnickou osobou, avšak při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Společenství vlastníků je specifickým právním subjektem, jehož existence není
spojena s tvorbou zisku. V době uzavírání smlouvy (16. 6. 2009) byly za
spotřebitele považovány jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. I přesto, že
změnou zákona s účinností od 1. 8. 2010 došlo k omezení okruhu osob
považovaných za spotřebitele v tom směru, že do budoucna jím může být pouze
osoba fyzická, je SVJ natolik specifickým subjektem práva, že je na něj nutno
nadále pohlížet jako na spotřebitele. Je proto vyloučeno jednostranné zvyšování
cen tepla dodavatelem (žalovanou) vůči žalobci jako spotřebiteli. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatelka
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části). Přípustnost dovolání vystihl žalobce argumentem, podle kterého se odvolací soud
při posuzování otázky možnosti jednostranného zvýšení ceny tepelné energie,
je-li odběratelem spotřebitel, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo
5205/2007. Rozhodnutí odvolacího soudu však s tímto rozhodnutím dovolacího
soudu není v rozporu, neboť jeho závěry na nyní souzenou věc nedopadají. Ve
shora citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož podle § 56
odst. 3 písm. i) obč. zák.
„je nepřípustné ujednání, které dodavatele opravňuje
ke zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy
odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně
překročena.“ V situaci, kdy podle smlouvy bylo odběrateli znemožněno smlouvu
vypovědět v době, kdy mu byly dodávky poskytovány a kdy došlo k jednostrannému
zvýšení ceny, shledal Nejvyšší soud ujednání o možnosti jednostranného
zvyšování ceny neplatným pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák., podmiňujícím platnost možností spotřebitele (odběratele) od smlouvy
odstoupit. Pro závěr, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.)
bylo určující, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nosným důvodem
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, tzn.,
zda měl žalobce ve vztahu s žalovanou postavení spotřebitele. Podle § 52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010 spotřebitelem je osoba,
která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné
podnikatelské činnosti. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve
znění do 31. 7. 2010, pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelem fyzická
nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem
než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Podle § 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., pro účely tohoto zákona
se rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy
nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž
prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván. Spotřebitel je účastníkem trhu vstupující do soukromoprávních vztahů s
podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, přičemž nenakupuje zboží a
nevyužívá služeb podnikatelů (dodavatelů) pro svou obchodní nebo jinou
podnikatelskou činnost, ale ze zásady v těchto vztazích jedná za účelem osobní
potřeby ve smyslu spotřeby. Jako tzv. slabší (zranitelnější) straně je mu
poskytována zvýšená právní ochrana. Její nezbytnost je dána nerovným postavením
spotřebitele ve vztahu s dodavatelem (obchodníkem profesionálem), vyplývajícím
z nerovnováhy vyjednávací síly, nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší
zkušenost s prodejem jeho vlastního nabízeného výrobku, produktu či služeb,
doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů
smluvních stran (srovnej závěry R 93/2013). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují
ustanovení § 51a a následující obč. zák., která jsou recepcí šesti směrnic
Evropských společenství do právního řádu České republiky. Čl. 2 směrnice Rady
93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských
smlouvách definuje spotřebitele jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na
které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její
obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Čl. 1 bod 2. písm. a) směrnice
Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25.
května 1999 o některých
aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, považuje za
spotřebitele „každou fyzickou osobu,“ která ve smlouvách spadajících do oblasti
působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za její
profesní nebo obchodní činnost. Podle čl. 2 písm. a) směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000, o některých právních
aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na
vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), je spotřebitel definován
jako „každá fyzická osoba, která jedná za účelem nespadajícím do její profesní
či obchodní činnosti. Obdobně za spotřebitele označuje i směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002, o uvádění finančních služeb
pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic
97/7/ES a 98/27/ES [čl. 2 písm. d)]. Shora uvedené rozdílné definice „spotřebitele“ pro účely jeho soukromoprávní
ochrany [§ 52 odst. 3 obč. zák. a § 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb.] a
ochrany veřejnoprávní [§ 2 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb.], které platily v
okamžiku, kdy žalobce uzavíral spornou smlouvu o dodávce tepelné energie č. 1/2009, mohou vzbuzovat pochybnosti, o tom, zda lze či nelze za spotřebitele
považovat rovněž i právnickou osobu. Se zřetelem k charakteru dříve přijatých
směrnic na ochranu spotřebitele, založených na zásadě tzv. minimální
harmonizace (na rozdíl od nyní platné Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/83/RE ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, která stojí na zásadě
maximální harmonizace – viz čl. 4 „Úroveň harmonizace“), je potřeba v zájmu
zajištění dodržení cílů sledovaných evropským zákonodárcem v oblasti
spotřebitelských smluv, jakož i soudržnosti unijního práva, zohlednit pojem
„spotřebitel“ obsažený v unijních právních předpisech při výkladu téhož pojmu
obsaženého v § 52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010. Autonomní
charakter práva Evropské unie znamená, že výklad směrnic i provádějící národní
úpravy musí být vždy prováděn v kontextu unijního práva, a nikoliv národního
práva a jeho pojmosloví (srovnej ESD, C-29/76, ve věci LTU
Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol). Z uvedených důvodů
je proto pojem „osoby, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své
obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ nutno vykládat restriktivním
způsobem, což znamená, že spotřebitelem v tomto pojetí může být jen osoba
fyzická. Pochybnosti o tom, zda lze právnickou osobu považovat za spotřebitele se
zřetelem k interpretaci Soudního dvora Evropské unie [dříve Evropského soudního
dvora – srovnej např. rozsudek ze dne 22. 11. 2001 ve spojených věcech C-541/99
a C-542/99 Cape Snc proti Idealservice Srl (C-541/99) a Idealservice MN RE Sas
proti OMAI Srl (C-542/99)] odstranil zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění
některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní
zátěže podnikatelů, jenž novelizoval ustanovení § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964
Sb., a § 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb. tak, že od 1. 8.
2010 je za
spotřebitele jak v oblasti soukromého práva, tak i práva veřejného považována
pouze fyzická osoba. Jelikož žalobce při uzavírání smlouvy s žalovanou nebyl v postavení
spotřebitele, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007. Tento předpoklad
přípustnosti dovolání není tedy dán, a dovolání z této příčiny nemůže být
přípustné. Přípustnost dovolání není způsobilý založit tvrzený rozpor rozhodnutí
odvolacího soudu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze
dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, kterým byl rozhodnut spor mezi týmiž
účastníky týkající se dodávky tepla žalovanou za období roku 2010. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je zjednodušeně řečeno založena na
rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (popř. tím, že jde o právní otázku v jeho rozhodovací činnosti doposud nevyřešenou), a
nikoli na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem jiného odvolacího
soudu. Sluší se poznamenat, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, a částečně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, zrušeny a věc byla vrácena
Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky, ať již hmotného či procesního práva, na které napadené
rozhodnutí záviselo, a kterou odvolací soud posoudil odlišně od jejího řešení
dovolacím soudem (jeho ustálené rozhodovací praxe), která dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena, která je senáty Nejvyššího soudu posuzovány
odlišně, nebo která, již dříve vyřešená, má být dovolacím soudem posouzena
opětovně, ale jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
neboť není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného
rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu