33 Cdo 516/2025-103
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Rychnov nad Kněžnou, s.r.o., se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Havlíčkova 136, identifikační číslo 09034773, zastoupené JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Palackého 108, proti žalované ÚDRŽBĚ SILNIC Královehradeckého kraje a.s., se sídlem v Hradci Králové, Kutnohorská 59/23, identifikační číslo 27502988, zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148/11, o zaplacení 350.568,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 103/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2024, č. j. 47 Co 144/2024-84,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2024, č. j. 47 Co 144/2024-84, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 7. 2024, č. j. 3 C 103/2024-60, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
žalobkyni 350.568,54 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 47 Co 144/2024-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vzaly za prokázané, že účastnice uzavřely dne 26. 10. 2021 smlouvu o dodávkách pitné vody a o odvádění a čistění nebo jiné likvidaci odpadních vod. Žalovaná se zavázala platit tzv. vodné a stočné na základě faktury vystavené žalobkyní. Žalovaná částka představuje stočné za srážkovou vodu odváděnou z areálu žalované. Areál žalované je označen jako „Závod Rychnov nad Kněžnou“ a „cestmistrovství Rychnov nad Kn.“ Jeho vlastníkem je Královehradecký kraj. Areál tvoří manipulační plochy, garáže, sklady a administrativní budova; je oplocen a není veřejně přístupný.
Sídlí v něm jak zaměstnanci žalované, tak zaměstnanci Správy silnic Královehradeckého kraje. Žalovaná byla zřízena Královehradeckým krajem zejména k údržbě, opravám a zajišťování výstavby silnic II. a III. třídy, jejich součástí a příslušenství. Podle soudů areál žalované není cestmistrovstvím a nevztahuje se na něj výjimka podle § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), neboť osvobození od poplatku za odvod srážkových vod je spojeno výlučně s plochou komunikace.
Sporný areál včetně administrativní budovy nemá s plochou komunikace nic úzce společného (jedná se o prostory s kancelářemi, archivy, garážemi a opravnami techniky). Celá provozovna neslouží bezprostředně k údržbě určité komunikace, jako je např. odstavná plocha navazující na komunikaci nebo prostor k otáčení vozidel; neexistuje tak bezprostřední vztah areálu ke konkrétní komunikaci. Cestmistrovství je zákonem definováno jako příslušenství určité komunikace (dálnice, silnice, místní komunikace), nikoliv jako příslušenství celé komunikační sítě či její části.
Odvolací soud uzavřel, že osvobození od placení poplatku za odvod srážkových vod je spojeno výlučně s plochou komunikace a areál žalované není cestmistrovstvím, tedy ani příslušenstvím některé z jí udržovaných komunikací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s řešení otázky, zda je cestmistrovství jako objekt bezprostředně sloužící k výkonu údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace osvobozen od povinnost platit za odvádění srážkových vod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007. Nesouhlasí se závěrem, že objekt cestmistrovství bezprostředně neslouží k údržbě konkrétní komunikace.
Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu změnit, případně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda osvobození od povinnosti platit za odvádění srážkových vod z dálnic, silnic, místních komunikací veřejně přípustných se vztahuje i na příslušenství těchto komunikací, tedy cestmistrovství, neboť jde o právní otázku, která byla sice řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007, jímž bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, jako obiter dictum, a proto nelze dospět k závěru, že již byla závazně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, natož aby její řešení bylo lze považovat za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nebylo-li totiž dovolání ve věci sp. zn. 32 Cdo 4428/2007 přípustné (jako nepřípustné bylo odmítnuto), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.
s. ř ve znění účinném do 17. 7. 2008) pro řešení konfliktu § 13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a § 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném do 14. 3. 2006, nemůže z tohoto rozhodnutí jako obiter dictum plynout (pro budoucí rozhodovací praxi) závazný meritorní právní názor, který by mohl jakkoliv zavazovat dovolací soud při věcném zkoumání v budoucnu dovoláním předestřených právních otázek; z takového usnesení vyplývá pouze závěr, že se Nejvyšší soud nemůže věcí zabývat meritorně.
Právní názor vyslovený pouze v usnesení o odmítnutí dovolání nelze považovat za vyřešení právní otázky Nejvyšším soudem (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1606/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2350/2022, odstavec 37, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II.ÚS 1383/17). Uvedené platí pro závěr dovolacího soudu, že „odvolací soud správně použil definici „příslušenství“ dálnice, silnice a místní komunikace uvedené v paragrafu 13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb. a konkretizované jako objekty a prostranství bezprostředně sloužící výkonu údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace (cestmistrovství) na posouzení povinnosti placení, resp. osvobození od povinnosti placení, za odvádění srážkových vod podle paragrafu 20 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb.“, přičemž proto, že „žalovaná vykonávala převážnou část vlastnických oprávnění jako subjekt, který je osvobozen od placení za odvádění srážkových vod, nerozhodl odvolací soud v rozporu s hmotným právem, pokud v souladu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky, stanovící žalované povinnost platit za odvod srážkových vod z cestmistrovství, je v této části podle § 39 občanského zákoníku neplatná pro rozpor se zákonem“(viz usnesení ze dne 17.
7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007). Jde tudíž o otázku dosud Nejvyšším soudem nevyřešenou. Dovolání je důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud vyšel z toho, že ačkoliv žalovaná zajišťuje údržbu komunikací ve vymezeném regionu, celá její provozovna neslouží bezprostředně k údržbě určité komunikace, jako např. odstavná plocha navazující na komunikaci, nebo prostor k otáčení vozidel. Je-li např. součástí areálu i budova, v níž se vykonávají administrativní práce, nelze o ní již hovořit jako o objektu, který slouží bezprostředně k údržbě určité komunikace. Odvolací soud měl za to, že osvobození od poplatku za odvod srážkových vod je spojeno výlučně s plochou komunikací, a měl-li být osvobozen celý areál žalované (včetně kancelářské budovy, archivu, garáže, opravny techniky apod.), byla by tím nepřiměřeně rozšířena působnost zákona o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu na případy, na něž není rozumného důvodu ji vztahovat. Nelze přehlédnout, že podle § 13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, jsou příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace i objekty a prostranství bezprostředně sloužící výkonu údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace (cestmistrovství) nebo k zabezpečení úkolů složek integrovaného záchranného systému a jejich napojení na příslušnou pozemní komunikaci. Podle respektované odborné literatury se jedná většinou o areály napojené na pozemní komunikaci, ve kterých se nachází objekty sloužící k řádné správě a údržbě komunikací – budovy dispečinku, garáže, sklady posypových materiálů, zázemí složek integrovaných záchranných systému, správce pozemní komunikace atd. [viz KOŠINÁROVÁ, Barbora. § 13 (Příslušenství pozemní komunikace) In: KOŠINÁROVÁ, Barbora. Zákon o pozemních komunikacích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 73, marg. č. 6.]. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že neexistuje bezprostřední vztah areálu žalované (jako příslušenství) ke konkrétní komunikaci (tj. že areál žalované není cestmistrovstvím), a proto nepřichází v úvahu osvobození od placení poplatku za odvod srážkových vod. Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu