33 Cdo
5185/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně A. T., zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v
Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, proti žalovanému Mgr. Otakaru
Kořínkovi, soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 8, Pobřežní 34, zastoupenému
JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o
84.039,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 8/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008,
č.j. 30 Co 157/2008-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č.j. 30 Co
157/2008-77, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 8. 2007, č.j. 31
C 8/2007-52 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2008, č.j. 31 C
8/2007-65), se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 vrací k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 9. 8. 2007, č.j. 31 C 8/2007-52 (ve znění
opravného usnesení ze dne 22. 2. 2008, č.j. 31 C 8/2007-65) Obvodní soud pro
Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení
84.039,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalovaný není ve sporu
věcně legitimován, neboť jeho zaměstnanec při provádění exekuce prodejem
movitých věcí postupoval v souladu se zákony, a zaplatila-li žalobkyně vymáhaný
dluh za D. T. (povinnou), učinila tak dobrovolně s vědomím, že ve smyslu
ustanovení § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), plní za jiného dluh. Právní úkon žalobkyně,
tedy splnění dluhu, netrpí neplatností pro nedostatek svobodné vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.), protože hrozba postižením movitých věcí jejich soupisem v bytě, v
němž měla povinná evidován trvalý pobyt, není bezprávnou výhrůžkou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2008, č.j. 30 Co
157/2008-77, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění
dokazování výslechy žalobkyně a svědků F. T. a B. J. zjistil, že zaměstnanec
žalovaného žalobkyni vyhrožoval, že zajistí movité věci v bytě, „pokud
vymáhanou částku za D. T. na místě nezaplatí.“ Pod tímto psychickým donucením
se utvářela vůle žalobkyně, která jednala (plnila) na základě bezprávné
výhrůžky; označování věcí štítkem, nálepkou, případně jejich zajišťování byly
způsobilé vzbudit „důvodnou bázeň“. Nad rámec uvedeného odvolací soud posoudil
věci, které zaměstnanec žalovaného chtěl sepsat, tj. ledničku, mrazničku,
pračku, televizor, DVD přehrávač, jako ty, které jsou z výkonu rozhodnutí
vyloučeny (§ 322 odst. 1, 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“, ve spojení s § 52
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též
jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Žalovaný se tedy – podle odvolacího soudu – na
úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že (jeho zaměstnanec) přijal při
provádění exekuce od žalobkyně, která nebyla povinnou, plnění (§ 451 odst. 2
obč. zák.). Dovoláním žalovaný prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. oponuje závěru odvolacího soudu, že se při výkonu
veřejné soudní moci, kterým je provádění exekuce, bezdůvodně obohatil, přijal-
li jeho zaměstnanec plnění od jiné osoby než povinného. Žalobkyně si byla
vědoma, že plní dluh D. T., a výhrůžka, že bude zajištěno (odvezeno) vybavení
domácnosti, nebyla způsobilá vyvolat takovou bázeň, která by měla za následek
neplatnost právního úkonu; žalobkyně totiž svůj postup konzultovala s právníkem
JUDr. B., který ji doporučil dluh zaplatit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákon č. 7/2009 Sb.). Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je
důvodné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož uvedené
vady nebyly dovoláním vytýkány a nepodávají se ani z obsahu spisu, a protože je
dovolací soud vázán těmi důvody, prostřednictvím nichž dovolatel správnost
rozhodnutí poměřuje, tedy – v projednávané věci – důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu správnost aplikace ustanovení o bezdůvodném
obohacení.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkové zjištění, z něhož vycházel odvolací soud, dovolatel
nezpochybnil; pro účely daného dovolacího přezkumu je však významné jen
následující. Usnesením ze dne 21. 4. 2004, č.j. Nc 8761/2004-4, nařídil Obvodní
soud pro Prahu 8 exekuci k vymožení peněžité pohledávky věřitele proti D. T.
(povinné) a provedením exekuce pověřil žalovaného. Dne 9. 3. 2005 měly být
sepsány věci povinné v bytě v P., tj. v bytě, v němž měla povinná evidován
trvalý pobyt a který byl takto označen v návrhu na nařízení exekuce a v
usnesení o jejím nařízení. Soupis věcí nebyl proveden, protože žalobkyně dluh
odpovídající vymáhané pohledávce zaplatila a předání peněz zaměstnanci
žalovaného potvrdila v protokolu č.j. EX 1027/04-7 a příjmovým pokladním
dokladem E 3556374.
S názorem odvolacího soudu, že úhrada dluhu žalobkyní
představuje majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu (§
37 odst. 1, § 451 odst. 2 obč. zák.), se dovolací soud neztotožňuje.
Nucené vymáhání splnění povinností uložených rozhodnutími
soudů, orgánů veřejné správy nebo jinými exekučními tituly provádí soudní
exekutor (dále jen „exekutor“) v řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. (pro další
výklad je rozhodující citovaný zákon ve znění účinném k 9. 3. 2005, tj. ve
znění zákonů č. 6/2002 Sb., 360/2003 Sb., 279/2003 Sb., 53/2004 Sb., 257/2004
Sb., 284/2004 Sb. a 499/2004 Sb.). Protože zákonodárce přenesl na exekutory
část státní moci, jejímž nositelem je při soudním výkonu rozhodnutí soud, tedy
pravomoc vykonávat rozhodnutí a jiné tituly, určil, že úkony exekutora se
považují za úkony soudu a že exekutor – není-li stanoveno jinak – je oprávněn
vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy
svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému
zaměstnanci soudu (srov. § 28, větu druhou, § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001
Sb.).
Delegace části mocenských práv státu na exekutory, kteří vykonávají exekuční
činnost jako svobodné povolání a současně mají při nuceném výkonu rozhodnutí a
jiných titulů postavení veřejného činitele (§ 4 zákona č. 120/2001 Sb.), si
vyžádala zpřísněnou úpravu odpovědnosti za škodu, kterou exekutor nebo jeho
zaměstnanec způsobí při výkonu exekuční nebo další činnosti, k níž je oprávněn
(§ 32 zákona č. 120/2001 Sb.). Odpovědnost exekutora je odpovědností
objektivní, jíž se exekutor může zprostit pouze z důvodu, že škodě nemohlo být
zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Tím
se rozumí všechna objektivně posuzováno možná péče, kterou mohl exekutor
vyvinout, aby škodě zabránil nebo ji odvrátil. Protože ustanovení § 32 odst. 3
zákona č. 120/2001 Sb. odkazuje i na úpravu odpovědnosti státu za škodu, kterou
exekutor způsobí při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů
a při činnosti vykonávané z pověření soudu, byla soudní praxe usměrněna i v
otázce vzájemného vztahu odpovědnosti exekutora a odpovědnosti státu podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). V rozsudku ze dne
30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 4/2009 pod č. 44, Nejvyšší soud uzavřel, že za škodu způsobenou
exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá vedle
státu též exekutor sám za podmínek § 32 zákona č. 120/2001 Sb.
Okolnost, že exekutor vykonává na přeneseném úseku mocenská práva státu, tedy
provádí nucený výkon rozhodnutí a jiných titulů, vylučuje, aby v rámci exekuční
činnosti byl subjektem, který plněním dluhu odpovídajícího vymáhané pohledávce
získal bezdůvodně majetkový prospěch ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč.
zák. Jestliže jako úřední osoba vykonávající úřední postup (srov. § 3 písm. b/,
§ 4 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb.) exekutor (jeho zaměstnanec) způsobil
jinému škodu, např. tím, že v rozporu s obecně závaznými právními předpisy
upravujícími způsob provedení exekuce prodejem movitých věcí přijal peněžní
prostředky od jiné osoby než povinného, vyplývá jeho odpovědnost z ustanovení §
32 zákona č. 120/2001 Sb.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil
dovolatel po právu (odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá); Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst.
2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. května 2010
JUDr. Pavel
K r b e k
předseda
senátu