33 Cdo 5336/2016-302
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou
Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem,
advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, proti žalované A. Š., zastoupené
Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14,
o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 29 C 44/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Co 241/2015-260,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího
Jestřába, advokáta.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j.
12 Co 241/2015-260, potvrdil rozsudek ze dne 7. 8. 2014, č. j. 29 C 44/2014-89,
jímž Okresní soud v Olomouci uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří
dnů od právní moci rozsudku 400.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve
výši 8,05 % p. a. od 1. 7. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení;
odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované
odmítl pro nepřípustnost, případně aby jej jako nedůvodné zamítl. Zdůraznil, že
žalovaná v dovolání nevylíčila správně podmínky přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání žalované shora uvedený postulát nesplňuje, neboť jeho přípustnost je v
něm zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení („napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného /a dílem i procesního/ práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“), aniž je
přitom specifikováno, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu a v jakých otázkách
hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud podle názoru žalované
odchýlit, případně které z právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, považuje žalovaná za dovolacím soudem dosud neřešené. Otázky, které v dovolání formuluje, žalovaná nespojuje s některým z důvodů
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), nýbrž s výtkou, že se jimi soudy pro
nadbytečnost nezabývaly, ačkoliv měly. Taková výtka není řádným vymezením
přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze
odstranit. Nad rámec řečeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že žalovaná v
dovolání ani neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že žalobce
neposkytoval finanční prostředky jí jako fyzické osobě, nýbrž společnosti
NutriVitaLonga s. r. o., kterou zakládala, a že v rámci vztahů s žalobcem nikdy
nejednala svým jménem a na svůj účet, ale vystupovala jako představitel této
společnosti. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením
věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně
zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalované), musel by
nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaná
není ve věci pasivně legitimována. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací
soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy
způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. –
nevznesla. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. prosince 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu