U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou
Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně D. J., zastoupené JUDr. Martinem
Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Karola Śliwky 125/20,
proti žalované BYTTEK BOHUMÍN a. s. se sídlem v Bohumíně, Bezručova 300,
identifikační číslo 268 77 091, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o zaplacení 951.976,30 Kč, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 78/2011, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2014, č. j. 15 Co
48/2014-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
15.053,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zbyška
Jaroše, advokáta.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 25 C 78/2011-89,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.016.147,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. června 2014, č. j. 15 Co
48/2014-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně v přísudečném výroku tak, že
co do částky 951.976,30 Kč žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“),
přípustné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť
žalobkyně v něm nevylíčila žádný z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., popř. aby dovolání jako nedůvodné zamítl. Se skutkovými i právními
závěry odvolacího soudu se ztotožnila. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec
specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má žalobkyně za splněné.
Konstatování, že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva“, resp. že „odvolací soud nesprávně vyřešil
otázku hmotného práva v oblasti výkladu vůle účastníků a výkladu platnosti
uvedených dodatků, a v návaznosti na to se nezabýval z moci úřední základními
ustanoveními občanského zákoníku, zejména § 3 a 39, jakož i ustanoveními
týkajícími se spotřebních smluv dle § 52 a násl. občanského zákoníku“ není
řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Žalobkyně
netvrdí, že by se odvolací soud v jí zmiňovaných otázkách (posouzení platnosti
právních úkonů, aplikace § 3 či § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo že by některá z těchto otázek nebyla dosud
dovolacím soudem řešena. Zpochybnila pouze právní posouzení věci odvolacím
soudem bez jakékoliv návaznosti na rozhodovací činnost dovolacího soudu.
Požadavek žalobkyně, aby dovolací soud posoudil relevantní právní otázky „jinak
než krajský soud“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237
o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve)
vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z obsahu
dovolání je navíc zřejmé, že žalobkyně se nedomáhá toho, aby dovolací soud
posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního
práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího
soudu. Absence správného údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o.
s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu