33 Cdo 563/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců
a) E. M., b) M. M., zastoupených JUDr. Agátou Lejnarovou, advokátkou se sídlem
v Praze 6, Václavkova 12/323, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr.
Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově - městě, Dělnická
1a/434, o 62.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 26 C 115/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. 6. 2008, č.j. 56 Co 399/2007-137, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2008, č.j. 56 Co 399/2007-137,
se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 4.
2007, č.j. 26 C 115/2005-95, tak, že se zamítá žaloba o 62.000,- USD s 3% úroky
z prodlení od 18. 5. 2005 do zaplacení, a v nákladových výrocích ruší a v tomto
rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) potvrdil
rozsudek ze dne 20. 4. 2007, č.j. 26 C 115/2005-95, kterým Okresní soud v
Karviné uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 21.000,- USD s 3% úroky z
prodlení od 18. 5. 2005 do zaplacení, co do částky 62.000,- USD s 3% úroky z
prodlení od 18. 5. 2005 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů
řízení státu. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně – uzavřel, že ústní smlouva z počátku roku 2000 je absolutně neplatným
právním úkonem pro neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) a pro rozpor
jejího obsahu s ustanovením § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve
znění účinném do 30. 4. 2004, dále jen „zákon č. 219/1995 Sb.“ (§ 39 obč.
zák.). Příkaz, k němuž se zavázal žalovaný (příkazník), nebyl vymezen co do
velikosti, kvality, ceny apod. nemovitostí, které měl pro žalobce (příkazce)
obstarat, a co do zajištění výstavby domu (způsobu financování, doby obstarání,
nejvyšší ceny stavby, jíž nelze překročit, apod.), dostatečně určitý. Pojem
„převést“ dále nevystihuje podle odvolacího soudu, jaký typ smlouvy měl být v
budoucnu (po provedení příkazu) za účelem převodu vlastnického práva k
nemovitostem uzavřen, a rovněž časový údaj o převodu vlastnictví k nemovitostem
– „až to bude možné“ – je zcela neurčitý. Závazek žalovaného převést v budoucnu
nemovitosti do vlastnictví fyzických osob, které v době uzavření (neplatné)
smlouvy nebyly občany České republiky a vlastnictví k nemovitostem mohli jako
cizozemci nabývat jen způsoby uvedenými v § 17 zákona č. 219/1995 Sb., je v
rozporu s citovaným zákonným ustanovením. Žalovaný, který na základě neplatné
smlouvy přijal od žalobců částku 83.000,- USD, se bezdůvodně obohatil a musí
toto obohacení žalobcům vydat (§ 451 odst. 1, 2, § 456 věta první, § 457, § 458
odst. 1 obč. zák.). Protože žalovaný v řízení před soudem prvního stupně vznesl
námitku promlčení, odvolací soud uzavřel, že právo na vrácení dlužných částek
poskytnutých žalovanému do 17. 7. 2001 (62.000,- USD) je podle § 107 odst. 2
obč. zák. promlčeno (tříletá objektivní promlčecí doba uplynula před 11. 2.
2005, kdy byla podána žaloba). Ve zbytku uplatněného nároku (plnění poskytnutá
od června 2002 do listopadu 2002 ve výši 21.000,- USD) tříletá objektivní
promlčecí doba do podání žaloby neskončila, takže je rozhodující, kdy začala
plynout (u každého z plnění) subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč.
zák.). Počátek jejího běhu odvolací soud spojil s doručením dopisu žalovaného
zmocněnkyni žalobců, jímž informoval, že smlouvou z 6. 10. 2003 nemovitosti
prodal třetím osobám, „aniž peníze z prodeje ... žalobcům vrátil“; dopis byl
doručen zmocněnkyni 23. 11. 2004. Uvedeným dnem se tedy žalobci dozvěděli, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor obohatil, a podali-li
žalobu 11. 2. 2005, učinili tak před uplynutím promlčecí doby. O příslušenství
(nepromlčené) pohledávky rozhodl odvolací soud podle § 517 odst. 1, 2 obč. zák.
a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005.
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku věci samé napadli žalobci
z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), dovoláním;
za nesprávné označují (právní) závěry o neplatnosti příkazní smlouvy a o
promlčení práva. O tom, co má žalovaný v rámci příkazu pro žalobce zajistit a
jakým způsobem se po obstarání sjednané záležitosti bude postupovat, neměly
smluvní strany jakékoliv pochybnosti. Účastníci dohodli typ rodinného domu,
jehož cenu žalobci znali, za „převod“ považovali darování nebo – v případě
smrti žalovaného – dědění, popř. jinou formu, která se bude jevit jako
nejvhodnější, a pokud jde o „dobu převodu,“ měli na mysli dobu, „kdy to
devizový zákon umožní, resp. kdy žalobci splní náležitosti stanovené devizovým
zákonem pro převod nemovitostí na cizince.“ Prodejem pozemku s rozestavěným
domem žalovaný podle dovolatelů vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že příkaz
splněn nebude; teprve tímto okamžikem začíná plynout promlčecí doba pro vydání
bezdůvodného obohacení, a to v celé jeho výši poskytnutých peněžních
prostředků. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. –
je i důvodné.
Protože vady uvedené v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. nebyly
dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího
přezkumu posouzení otázky platnosti příkazní smlouvy se zřetelem k její
určitosti a k rozporu jejího obsahu se zákonem; otázka promlčení uplatněného
majetkového práva pak přímo závisí na výsledku posouzení platnosti daného
právního jednání.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům.
Podle ustanovení § 724 obč. zák. se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že
pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.
Odvolací soud vycházel z následujícího – dovolateli nezpochybněného –
skutkového zjištění.
Žalobci a žalovaný se počátkem roku 2000 (podle soudu prvního stupně „v
blíže neurčené době, nejpozději však v lednu 2000“) dohodli, že žalovaný svým
jménem a na účet žalobců koupí v České republice stavební pozemek, dodavatelsky
zajistí stavbu domu a – až to bude možné – převede nemovitosti (stavební
parcelu a dům) na žalobkyni nebo na oba žalobce, jakmile se vrátí z USA, kde se
přechodně zdržují. Podle uvedené dohody žalobci zaplatili žalovanému celkem
83.000,- USD (5.000,- USD 26. 1. 2000, 28.000,- USD 1. 6. 2000, 8.000,- USD 21.
5. 2001, 8.000,- USD 26. 5. 2001, 6.000,- USD 9. 7. 2001, 7.000,- USD 17. 7.
2001, 8.000,- USD 6. 6. 2002, 8.000,- USD 16. 9. 2002 a 5.000,- USD 17. 11.
2002). Žalovaný koupil do svého vlastnictví za 77.500,- Kč pozemek parc. č.
1239/11 v katastrálním území M. u Č. T., na tomto pozemku nechal dodavatelsky
(zhotovitelem na základě smlouvy o dílo) postavit rodinný dům a smlouvou z 6.
10. 2003 převedl rozestavěný dům s pozemky za 1.400.000,- Kč manželům F. V
dopise doručeném 23. 11. 2004 sdělil žalovaný zmocněnkyni žalobců, že dům pro
ně stavěný „prodá“ za účelem vyrovnání hypotečního úvěru, který obdržel na
výstavbu druhého domu na sousedním pozemku (parc. č. 1239/8 v katastrálním
území M. u Č. T.). Nebylo prokázáno, že se žalobci zavázali financovat stavbu
obou domů, že žalovaný měl „vložit“ do staveb jen peníze z prodeje svého bytu a
že se žalobci zavázali splácet hypoteční úvěr žalovaného. Peníze, které získal
prodejem rozestavěného domu s pozemky, si žalovaný ponechal.
Právní úkon je neurčitý (a tedy ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
neplatný), je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný,
avšak nejednoznačný – tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu
ujednání), přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za
použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2, 3 obč. zák.). Určitost se týká
vlastního projevu, jeho vnější manifestace, jíž se vůle jednajícího stává
sdělnou nejen druhé straně, ale i jiným osobám. Aby byl právní úkon určitý,
musí být spolehlivě a přesně zjistitelné, co je jeho obsahem, tedy jak
jednající vymezili práva a povinnosti; to platí nejen o komisivních právních
úkonech učiněných písemně, ale i o těch, které byly učiněny ústní formou.
Se závěry odvolacího soudu, že „formulace příkazu, jde-li o povinnost
koupit pozemek a nechat na něm firmou postavit dům, byla natolik obecná, že
vzbuzuje pochybnosti o obsahu práv a povinností obou smluvních stran,“ a že
neplatnost vychází z toho, že strany nesjednaly konkrétní způsob a dobu
převodu, se dovolací soud neztotožňuje.
Příkazní smlouva je dvoustranným právním úkonem příkazce a příkazníka, kterou
se příkazník zavazuje, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou
činnost. Tato činnost může mít povahu právní (právní úkony příkazník činí jako
přímý nebo nepřímý zástupce příkazce) nebo faktickou. V dané věci vystupoval
žalovaný jako nepřímý zástupce, tedy jednal (uzavřel kupní smlouvu, smlouvu o
dílo, případně další právní úkony včetně úkonů nezbytných podle stavebně
právních předpisů) svým jménem a na účet příkazce. Podstatnou obsahovou
náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro
příkazce obstarat nebo vymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat.
Předmětem příkazu je činnost příkazníka, nikoliv již dosažení výsledku této
činnosti. Postačí, že příkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními
stranami sjednán základními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí
konkrétní individualizace ve smyslu velikosti, kvality nebo ceny pozemku,
způsobu financování stavby, doby dokončení výstavby, nejvyšší ceny stavby,
kterou nelze překročit apod. Vykonání příkazu, k němuž se příkazník zavázal,
nemusí spočívat v jednorázové činnosti, nýbrž v celé řadě právních nebo
faktických úkonů, které vedou k jeho splnění. Tomu odpovídá i ustanovení § 725
obč. zák., které předpokládá, že příkazce po vzniku právního vztahu z příkazní
smlouvy bude upřesňovat svými pokyny činnost příkazníkovu. Během provádění
příkazu totiž mohou nastat nové okolnosti, které nebyli příkazci známy,
příkazník může také zjistit nové (další) informace, které v době uzavření
smlouvy nebyly příkazci známy.
Povinnost převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu (§ 727 obč.
zák.) – jednal-li příkazník vlastním jménem na cizí účet – je pojmovým znakem
příkazu a obecně spočívá v tom, že příkazník musí vydat (přenechat) příkazci
veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal; to, že se tak
stane právním úkonem „o převedení užitků“ je nasnadě. Tato povinnost příkazce
nemusí být sjednána – ani co do formy (způsobu) převodu, ani co do časového
okamžiku – v příkazní smlouvě, protože vyplývá ze zákona.
Nelze souhlasit ani se závěrem, podle něhož obsah příkazu odporuje zákonu č.
219/1995 Sb.
Pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je
charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem,
příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice
expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Vznik a
plnění z takových právních úkonů objektivní právo nepřipouští, jinými slovy,
účinky, které s nimi účastníci spojovali, nemohou nastat.
V době, kdy účastníci uzavřeli příkazní smlouvu, dovoloval zákon č. 219/1995
Sb. cizozemcům, kteří nejsou občany České republiky, nabývat vlastnické právo k
nemovitostem v České republice (nestanovil-li zvláštní zákon jinak) jen v
případech vyjmenovaných v jeho ustanovení § 17 pod písmeny a/ až g/. Není
pochyb o tom, že právní úkon, který měl vést k nabytí vlastnictví nemovitosti
takovou osobou jiným než zákonem dovoleným způsobem, by byl absolutně neplatným
ve smyslu § 39 obč. zák.; takovým právním úkonem však příkazní smlouva nebyla.
Jejím předmětem byl – jak již bylo shora uvedeno – závazek žalovaného
(příkazníka) koupit do svého vlastnictví stavební pozemek a vybudovat na něm
dům, to vše svým jménem a na účet, tedy za prostředky poskytnuté žalobci ke
splnění příkazu (§ 728 obč. zák.). Tím, že smluvní strany konkretizovaly
povinnost vyplývající ze zákona, tj. povinnost převést užitek z provedeného
příkazu, nečiní příkazní smlouvu neplatnou, neboť k nabytí vlastnického práva
příkazců k nemovitostem nesměřovala. Přehlédnout ostatně nelze, že s účinností
od 1. 5. 2004 spojené s přistoupením České republiky do Evropské unie, bylo
ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb. novelizováno tak, že při splnění
stanovených podmínek mohli cizozemci s průkazem o povolení k pobytu pro
státního příslušníka členského státu Evropských společenství nemovitosti v
tuzemsku nabývat.
Posouzení příkazní smlouvy jako platného právního úkonu vede k revizi závěrů o
promlčení žalobci uplatněného práva.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, žalovaný příkaz, k němuž
se zavázal, řádně nesplnil (dům ponechal rozestavěný a v takovém stavu jej i s
pozemky prodal). Okamžikem, kdy žalovaný nemovitosti prodal, se splnění příkazu
stalo nemožným a závazkový právní vztah založený příkazní smlouvou tímto
okamžikem zanikl (§ 575 odst. 1 obč. zák.). Prostředky poskytnuté žalovanému ke
splnění příkazu se staly majetkovým prospěchem získaným plněním z právního
důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2, § 456 obč. zák.). Právo na vydání takového
plnění (v souzené věci jde již jen o částku 62.000,- USD s příslušenstvím) se
ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. promlčí za dva roky ode dne,
kdy se žalobci dozvěděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich
úkor obohatil (subjektivní lhůta), nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (objektivní
lhůta). Protože právní důvod plnění odpadl v okamžiku, kdy se splnění příkazu
stalo nemožným, tj. 6. 10. 2003 (prodej nemovitostí), a žaloba byla podána 11.
2. 2005, nemohla uplynout žádná z uvedených promlčecích dob.
Odlišné právní posouzení, které v dané věci uplatnil odvolací soud, je
tedy nesprávné, a proto nemůže být správné ani rozhodnutí, které na něm
spočívá; v důsledku toho je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2010
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu