U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá
Boleslav, Křížkovy schody 67, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr.
Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení
815.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod
sp. zn. 18 C 300/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Co 543/2007-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. května 2007, č. j. 18 C
300/2006-102, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku 815.392,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 2005 do zaplacení s tím, že
výše úroku z prodlení je od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005 8,75% ročně, od 1. 1.
2006 do 31. 12. 2006 9% ročně, od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, nejpozději však
do zaplacení 9,5 % ročně a od 1. 7. 2007 do zaplacení, je ve výši limitní sazby
pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky, platné
vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí prodlení zvýšené o 7% bodů a rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Co 543/2007-131,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, je dovolací přezkum zásadně
otevřen jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž výlučně důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Použití dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového
stavu věci je v případě takového dovolání zcela vyloučeno (srovnej výslovné
znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Výtky žalovaného, že soud neprovedl důkaz jeho výslechem jako účastníka
řízení a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá náležitosti § 157
odst. 2 o. s. ř., vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. Žalovaný však pomíjí, že k okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího
důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, až na případ (a o ten zde nejde), kdy by
samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu; tedy kdy by
šlo o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních
předpisů.
Způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nejsou ani další námitky žalovaného, neboť podle jejich obsahového vylíčení je
lze podřadit jedině pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Při
podrobném popisu vlastní verze skutku a rozboru namítaného vadného hodnocení
jednotlivých provedených důkazů žalovaný vytkl odvolacímu soudu nesprávně,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ústící v nesprávný závěr, že
žalobce je ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť smlouva o postoupení
pohledávky, kterou žalobce uzavřel s F. Ž., je zastřeným právním úkonem ve
smyslu § 41a odst. 2 obč. zák. Namítá-li žalovaný nesprávné právní posouzení
věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud přihlédl ke skutkovým
tvrzením žalobce, že jeho vůle stejně jako vůle F. Ž. nesměřovaly k uzavření
simulovaného právního úkonu, že sám považoval tento právní úkon za nezastřený a
že žalobci nechyběl „volní akt cedovat“, musel by nutně dospět k odlišným
právním závěrům, a to že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován a že
smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem, který žalobce
zavazuje (případně relativně neplatným právním úkonem pro tzv. právní omyl,
přičemž námitka relativní neplatnosti uplatněna nebyla a ani nemohla být
úspěšně uplatněna - § 49a a § 40a obč. zák.). Obdobně je tomu s výtkou
směřující proti závěru, že žalovaná pohledávka nezanikla, kterou žalovaný
založil na argumentaci, jež má svůj základ ve skutkových námitkách. Tvrzením,
že žalobce bez jakéhokoli omezení zmocnil F. Ž. k vymáhání pohledávky a že mu
svůj nesouhlas s jednáním F. Ž. neoznámil bez zbytečného odkladu poté, co se o
něm dozvěděl, prosazuje svůj lastní právní názor, že žalobce je jednáním F. Ž.
vázán ve smyslu § 22 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 33 odst. 1 obč. zák. a že
žalovaná pohledávka zanikla.
Zásadní právní význam napadenému rozsudku nelze přiznat ani pro řešení otázky,
zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč.
zák., jelikož žalovaný se použití korektivu dobrých mravů dovolává s poukazem
na skutkové okolnosti, jež považuje za právně relevantní. Jinými slovy řečeno,
žalovaný namítá, že kdyby odvolací soud vzal v úvahu jím tvrzené skutečnosti,
musel by dovodit, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Je
zřejmé, že i tato námitka je ve skutečnosti uplatněním nezpůsobilého dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání je vyloučena i pokud jde o námitku, že žalovaný nárok
zanikl v rozsahu 10.000,- Kč, které žalovaný poskytl F. Ž. v dobré víře.
Žalovaný tím totiž napadá část potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterou bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; přípustnost
dovolání je tak ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v
dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti
žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr.
Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu