33 Cdo 696/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně G. I. C., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované M. S.,
zastoupené advokátem, o 840.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 315/2006, o dovoláních žalobkyně a žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007, č.j. 18 Co 254/2007-114,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007, č.j. 18 Co
254/2007-114, se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 19. 3. 2007, č.j. 16 C 315/2006-79, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení
250.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 9. 2007, č.j. 18 Co 254/2007-114, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu
pro Prahu 3 ze dne 19. 3. 2007, č.j. 16 C 315/2006-79, se odmítá.
Rozsudkem ze dne 19. 3. 2007, č.j. 16 C 315/2006-79, Obvodní soud pro Prahu 3
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s ročními
úroky z prodlení ve výši 8,75% od 12. 10. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9% od
1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 (tj. 27.353,53 Kč) a od 1. 1. 2007 ve výši, která v
každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech
součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní REPO operace České národní
banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného
kalendářního pololetí, nejdéle však do zaplacení jistiny pohledávky, to vše do
tří dnů od právní moci rozsudku, a částku 590.000,- Kč s ročními úroky z
prodlení ve výši 9,5% od 10. 11. 2006 do 31. 12. 2006 (tj. 2.732,87 Kč) a od 1.
1. 2007 ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní REPO operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné
vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, nejdéle však do zaplacení
jistiny pohledávky, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu o
zaplacení úroků z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 590.000,- Kč za den 9.
11. 2006 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně má podle soudu
prvního stupně nárok na odměnu ve výši 250.000,- Kč, protože obstarala žalované
uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti specifikované ve
zprostředkovatelské smlouvě, a na úroky z prodlení z uvedené částky (§ 517
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obč. zák.“). Částka 590.000,- Kč představuje smluvní pokutu
za to, že žalovaná neinformovala žalobkyni o uzavření smlouvy, o jejíž
zprostředkování se žalobkyně postarala. I v části týkající se smluvní pokuty
shledal soud prvního stupně zprostředkovatelskou smlouvu určitým právním
úkonem, který se nepříčí dobrým mravům (§ 37 odst. 1, § 39 obč. zák.). Vyjma
dne 9. 11. 2006, kdy byla žalované doručena žaloba, jsou opodstatněny také
úroky z prodlení z uvedené částky (§ 517 odst. 2 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2007, č.j. 18 Co 254/2007-114, v
odvoláním napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že
zamítl žalobu o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, jinak je potvrdil a
rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze
zjištění,
že žalobkyně sice vyvíjela činnost směřující k naplnění zprostředkovatelské
smlouvy, ale zprostředkovávaná smlouva (o převodu vlastnictví bytové jednotky)
přesto nebyla uzavřena v důsledku přičinění žalobkyně, neboť „její počínání ...
zmařila sama žalovaná.“ Není-li splněna podmínka „přičinění,“ nemá žalobkyně
právo na odměnu. Pro případ takového porušení povinnosti žalovanou si účastnice
sjednaly smluvní pokutu ve výši 10% z 5.900.000,- Kč, na niž má žalobkyně podle
odvolacího soudu nárok.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláními obě účastnice.
Žalobkyně – posuzováno podle obsahu – dovoláním vytýká, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Odvolací soud, který podle odůvodnění svého
rozhodnutí převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, vycházel z toho, že
uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky nebylo výsledkem
činnosti, k níž se žalobkyně zavázala ve zprostředkovatelské smlouvě. Tento
skutkový závěr odvolací soud neopřel o žádný z provedených důkazů a nijak jej v
rozsudku ani nezdůvodnil, přestože z důkazů provedených v řízení před soudem
prvního stupně, zejména z výpovědi svědka J. K., učinil soud prvního stupně
zjištění opačné. Důsledkem uvedené vady řízení je pak podle dovolatelky
nesprávné právní posouzení otázky vzniku nároku na odměnu, jež byla
zprostředkovatelskou smlouvou dohodnuta. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu v jí napadené části, tj. v měnícím výroku věci samé, zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná – posuzováno podle obsahu – dovoláním namítá nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Má zato, že s ohledem na
„způsob jednání žalobkyně jako zprostředkovatele, zejména způsob předkládání
návrhů smluv
a způsob komunikace se zmocněncem žalobkyně,“ dále na změny při sjednávání ceny
bytové jednotky a konečně i se zřetelem k výši sjednané smluvní pokuty měl
odvolací soud dospět k závěru, že výkon práva (domáhat se jejího zaplacení) je
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); sjednání smluvní pokuty se
totiž „dostalo
do rozporu s původním záměrem žalované, a to možností koupit bytovou jednotku
prostřednictvím žalobkyně.“ V souvislosti s tím upozorňuje dovolatelka i na to,
že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, což je
„nevýhodnou skutečností pro žalovanou“ odporující ustanovení § 774 obč. zák. a
způsobující neplatnost smlouvy podle „§ 79 ObčZ.“ Navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu v jí napadené části, tj. v potvrzujícím výroku věci
samé, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádřeních k dovoláním se žalobkyně i žalovaná ztotožnily se skutkovými a
právními závěry, které odvolací soud přijal ve vztahu k těm meritorním výrokům,
jež vyzněly v jejich úspěch.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné,
neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně v (části) věci samé, a důvodné, protože řízení před odvolacím
soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 213 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2/).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3/).
Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly
provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to
neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže
ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo
zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4/).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že
by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně,
jež tento soud čerpal z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků,
popřípadě z jiných důkazů. Má-li odvolací soud zato, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil
od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a
získal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Jinak
řečeno, z ustanovení § 213 o.s.ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit
si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování
před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti,
je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit
dokazování. Jestliže uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z následujícího zjištění.
Žalobkyně a žalovaná uzavřely 23. 8. 2005 „smlouvu o zprostředkování koupě
nemovitosti,“ jíž se žalobkyně (zprostředkovatelka) zavázala „vyvíjet činnost
směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost (možnost) uzavřít s třetí osobou
... kupní smlouvu, popř. budoucí kupní smlouvu,“ jejímž předmětem byla
specifikovaná bytová jednotka,
a žalovaná (zájemkyně) se zavázala „uhradit odměnu zprostředkovateli dle této
smlouvy.“ Zájemkyně se zavázala zaplatit zprostředkovatelce za její činnost
odměnu
ve výši 250.000,- Kč (čl. V smlouvy) a odměnu uhradit „v případě, že se dohodne
s vlastníkem předmětné nemovitosti na uzavření kupní smlouvy (popř. budoucí
kupní smlouvy) na předmětnou nemovitost“ (čl. VI smlouvy). Splatnost odměny
účastnice sjednaly „nejpozději v den uzavření kupní smlouvy (popř. budoucí
kupní smlouvy).“ Zprostředkovatelskou smlouvou (viz čl. VII) si účastnice
rovněž sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti zájemkyně
informovat zprostředkovatelku o tom, že kupní smlouva byla podepsána, a to ve
výši 10% z částky 5.900.000,- Kč). Dne
13. 10. 2005 se žalobkyně a žalovaná dohodly „na ukončení koupě“ bytové
jednotky,
a protože zprostředkovávaná smlouva nebyla uzavřena do 30. 9. 2005, vrátila
žalobkyně žalované rezervační poplatek (300.000,- Kč). Smlouvu o převodu
vlastnictví bytové jednotky, tedy kupní smlouvu, kterou měla žalobkyně
zprostředkovat, žalovaná – aniž informovala žalobkyni – uzavřela s manžely K.
(prodávajícími) dne 11. 10. 2005 a návrh na vklad vlastnického práva byl podán
12. 10. 2005 (a příslušným katastrálním úřadem povolen).
Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že žalobkyně vyvíjela činnost směřující k
tomu, aby zájemkyně měla příležitost uzavřít smlouvu, jíž by nabyla do
vlastnictví bytovou jednotku, že v dané záležitosti aktivně jednala ve vztahu
ke třetím osobám (vlastníkům předmětu prodeje) a že její snažení bylo
korunováno úspěchem v podobě smlouvy z 11. 10. 2005, jejíž uzavření hodnotil
jako faktické završení zprostředkovatelské smlouvy. Rozhodující pro tento závěr
byly nejen časové a věcné souvislosti spojené s uzavřením zprostředkovávané
smlouvy poté, co byl žalované vrácen rezervační poplatek, ale zejména hodnocení
výpovědi svědka J. K. Okolnost, že úvahou o dvou nezávislých (na odlišných
skutkových základech založených) nárocích na tutéž odměnu vyplývajících jednak
z článku V smlouvy (nárok na provizi za zprostředkovatelskou činnost), jednak z
článku VI smlouvy (nárok na odměnu spojený s uzavřením zprostředkovávané
smlouvy) soud prvního stupně pochybil, není v tomto směru podstatná. Obecně
platí, že právo na odměnu (provizi) přísluší zprostředkovateli, jestliže
zájemce uzavře se třetí osobou zprostředkovávanou smlouvu a jestliže tato
smlouva byla uzavřena přičiněním zprostředkovatele, tj. v příčinné souvislosti
s jeho činností, k níž se ve vztahu k zájemci zavázal (§ 774 obč. zák.). Není
vyloučeno, aby si smluvní strany sjednaly co do vzniku nároku na odměnu režim
odchylný, např. že povinnost zájemce poskytnout odměnu vznikne již zajištěním
reálné a možné příležitosti k uzavření zprostředkovávané smlouvy (obstaráním
příležitosti) bez ohledu na výsledek; takové ujednání však
ze zprostředkovatelské smlouvy v daném případě nevyplývá. Vědomost
(informovanost) žalobkyně o tom, že žalovaná uzavřela s manžely K. smlouvu o
převodu vlastnictví bytové jednotky, na vznik práva na odměnu – na rozdíl od
vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty – nemá žádný vliv.
Odvolací soud, který při odvolacím jednání dne 21. 9. 2007 neprováděl žádné
dokazování, uzavřel po skutkové stránce, že „počínání žalobkyně k naplnění
zprostředkovatelské smlouvy zmařila žalovaná,“ a po právní strance, že smlouva
z 11. 10. 2005 není výsledkem přičinění žalobkyně, která tak nárok na odměnu
(provizi) nemá. Uvedené závěry nepředstavují odlišné právní posouzení
skutkového stavu věci v podobě, kterou považoval soud prvního stupně za
prokázanou, ale jde o odlišné skutkové zjištění, než jaké procesně regulérním
způsobem učinil soud prvního stupně,
a na jeho základě jiné právní hodnocení vzniku nároku na odměnu. Pokud se
odvolací soud chtěl odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně stran
příčinné souvislosti mezi zprostředkovatelskou činností žalobkyně a uzavřením
smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, byl povinen důkazy, ze kterých
soud prvního stupně vycházel, zopakovat, případně si provedením dalších důkazů
zjednat rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení těchto důkazů. Neučinil-li
tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku věci samé (a v
akcesorických nákladových výrocích) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolání žalované není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/
o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno
(rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka v projednávané věci správnost
rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze
v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní
právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Žalovaná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí (v potvrzujícím
výroku) má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a
ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze. Otázka, kterou nabídla k přezkumu (platnost zprostředkovatelské
smlouvy v části týkající se smluvní pokuty), je spjata s natolik jedinečnými
(konkrétními) skutkovými okolnostmi, že potenciál významového přesahu do
všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe postrádá. K námitce týkající se
doby, na kterou je zprostředkovatelská smlouva sjednána, je třeba zdůraznit, že
každá ze stran může vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou v obecné
výpovědní lhůtě stanovené pro tyto případy ustanovením § 582 odst. 1 obč. zák.,
není-li výpovědní lhůta dohodnuta jinak.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku věci samé
odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu