33 Cdo 7/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Š. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem
Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované Advokátní kancelář Kláry Samkové s.
r. o. se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, zastoupené Mgr. Janou Havigerovou,
advokátkou se sídlem Praha 1, Národní 58/32, o zrušení rozhodčího nálezu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 162/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 39 Co
87/2013-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., advokáta se sídlem
Praha 2, Anny Letenské 34/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
47/2011-07, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce (v té době společník a jednatel
JS-Arrow s. r. o.) a žalovaná uzavřeli dne 17. 12. 2010 mandátní smlouvu o
poskytnutí právní pomoci (dále též jen „smlouva“), jejíž článek 11.5 obsahuje
ujednání, podle něhož si smluvní strany sjednaly, že „všechny spory z této
smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodnuty v rozhodčím řízení jediným
rozhodcem. Stanoveným způsobem určení osoby rozhodce ve smyslu ust. § 7 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb. bude jeho určení předsedou Rozhodčího soudu České
republiky a Slovenské republiky při IAL SE, IČO 44 714 181, se sídlem sudiště
110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49 (dále jen „Rozhodčí soud“), podle Statutu,
Jednacího řádu a Seznamu rozhodců Rozhodčího soudu zveřejněných v Obchodním
věstníku ČR a Obchodním věstníku SR a na www.rozhodcisoud.net. Strany zmocňují
rozhodce, aby v rozhodčím řízení postupoval podle předpisů Rozhodčího soudu.
Rozhodčí řízení bude konáno bez nařízení ústního jednání, odůvodnění rozhodčího
nálezu není třeba. Strany pověřují rozhodce k rozhodnutí podle zásad
spravedlnosti“. V rámci úvodní konzultace byl předmět právní služby vymezen
jako „obchodní podíl v s. r. o.“ Žalovaná, aniž jí žalobce zaplatil zálohu, v
jeho zastoupení zaslala tři dopisy datované dne 20. 12. 2010 a dne 23. 12. 2010
(po jejich odsouhlasení žalobcem) společnosti JS-Arrow s. r. o. a její
jednatelce Jitce Zouharové. Vyúčtovanou odměnu za poskytnutou právní pomoc ve
výši 18.000,- Kč jí žalobce neuhradil. Rozhodce Mgr. Bc. P. F., zapsaný v
seznamu rozhodců Rozhodčího soudu při IAL SE, rozhodčím nálezem ze dne 7. 10.
2011, č. j. Rc 47/2011-07, uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku
18.000,- Kč s příslušenstvím a náklady tohoto řízení. Ke dni 14. 12. 2011 byla
v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu při IAL SE zapsána i JUDr. K. V. S., Ph.D.
(jednatelka žalované). Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně shledal rozhodčí doložku neplatnou (i) z toho
důvodu, že byla uzavřena mezi spotřebitelem (žalobcem, který nejednal v tomto
vztahu v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci
samostatného výkonu svého povolání; šlo o právní pomoc týkající se jeho
obchodního podílu a ukončení jednatelství ve společnosti) a dodavatelkou
(žalovanou poskytující právní služby podle zákona o advokacii), a jako taková
tudíž nesměla obsahovat ve smyslu § 56 obč. zák. ujednání, které v rozporu s
požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech
a povinnostech stran. S odkazem na Směrnici Rady 93/13/EHS za takovou
nepřiměřenou podmínku považoval mimo jiné ujednání v rozhodčí doložce
umožňující rozhodci rozhodovat podle zásad spravedlnosti, tj. mimo vázanost
rozhodce platným právem. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka obsahující
takové ujednání je neplatná podle § 55 odst. 2 obč. zák., neboť neposkytuje
žalobci coby spotřebiteli zvýšenou ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení (mimo jiné) otázky, která - podle jejího mínění - v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda mezi advokátní
kanceláří a jednatelem a společníkem obchodní společnosti uzavřená smlouva,
jejímž předmětem je poskytování právních služeb týkajících se obchodního podílu
ve společnosti a ukončení jednatelství, je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §
52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňuje
právní závěr odvolacího soudu, že žalobce uzavřel uvedenou smlouvu v postavení
spotřebitele; má za to, žalobce není spotřebitelem, tj. slabší smluvní stranou,
na níž se vztahují ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele, neboť
případně vzniklý spor mezi ním a společností v souvislosti s jeho obchodním
podílem a jednatelstvím by byl sporem obchodněprávním. Žalovaná navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje s odvolacím soudem, že účastníky uzavřená smlouva je
smlouvou spotřebitelskou, neboť ji uzavřel jako fyzická osoba - nepodnikatel a
žalovaná jako podnikatelka - dodavatelka služeb v rámci své podnikatelské
činnosti. Zdůrazňuje, že dovolací soud se již dříve vyjádřil k postavení
společníka v obchodní společnosti v tom smyslu, že vlastnictví obchodního
podílu status podnikatele nezakládá, a obdobně je tomu i s funkcí jednatele. Za
správný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je
neplatná, neboť obsahuje ujednání, že rozhodce má rozhodovat podle zásad
spravedlnosti, jež je zneužívající klauzulí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s ř.“ (srov. čl.
II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při
splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1, 4 o. s. ř. a je přípustné, protože
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu v daných
skutkových souvislostech nebyla dosud vyřešena (§ 237, § 239 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná
namítla nesprávnost právního posouzení postavení žalobce při uzavírání mandátní
smlouvy. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobce neuzavřel uvedenou
smlouvu v pozici spotřebitele.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 52 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o
dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně
spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která
při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné
podnikatelské činnosti (odst. 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a
plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti
(odst. 3).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu stejně jako odborná komentářová
literatura vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění
smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy
která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak
opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající
smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§
52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo
1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dále Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 466 a násl.).
Odvolací soud správně - v souladu s tím, jak je v judikatuře dovolacího soudu
vykládán pojem spotřebitel - pro posouzení postavení žalobce při uzavírání
smlouvy považoval za právně významné zjištění, že účelem uzavření smlouvy bylo
poskytování právních služeb týkajících se nakládání s obchodním podílem a
ukončení jednatelství žalobce ve společnosti s ručením omezeným, jejímž byl
společníkem, a že žalovaná se zavázala poskytovat právní služby žalobci coby
profesionál v rámci své podnikatelské činnosti. Právní závěr, že žalobce coby
fyzická osoba uzavřel smlouvu mimo rámec obchodní či podnikatelské činnosti,
popř. samostatného výkonu svého povolání, konvenuje právnímu názoru, jenž
Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97,
publikovaném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, číslo sešitu 12, pod č.
87. V něm mimo jiné dovodil, že společník společnosti s ručením omezeným není z
důvodu účasti v této společnosti podnikatelem. Zdůraznil totiž, že společnost s
ručením omezeným, která je kapitálovou společností, jejíž základní jmění tvoří
vklady společníků, provádí svoji činnost (zpravidla podnikání) vlastním jménem
a na vlastní odpovědnost; činnost směřující k dosažení zisku vyvíjí tudíž
společnost a nikoli její společníci. Obchodní společnost je samostatný subjekt
práva, který nelze ztotožňovat s jejími společníky, a nelze proto dovozovat, že
společníci společnosti s ručením omezeným by se mohli stát z důvodu své účasti
ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Ani výkon práv a
povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývajících z pouhé
kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě výdělečnou činností. Dovolací
soud sdílí právní závěr odvolacího soudu, že žalobce ve vztahu k žalované při
uzavírání smlouvy vystupoval v pozici nepodnikatele - neprofesionála
jednajícího mimo rámec své obchodní nebo podnikatelské činnosti, tj. za účelem
osobní potřeby, a nikoli za účelem dosažení zisku při soustavné činnosti
prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (§ 2
odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění). Okolnost, že případný spor
mezi žalobcem a společností v souvislosti s jeho obchodním podílem a
jednatelstvím ve společnosti by byl sporem obchodněprávním, je právně
irelevantní při posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovanou založeného smlouvou
o poskytování právních služeb.
Jelikož není zpochybňováno, že žalovaná uzavřela smlouvu v pozici dodavatelky,
neboť výkon advokacie je specifickou podnikatelskou činností, jejímž smyslem je
dosažení zisku, a jelikož žalobce uzavřel smlouvu jako spotřebitel (tj.
konzument služby, jež je předmětem podnikání dodavatelky), obstojí závěr
odvolacího soudu, že uvedená smlouva má charakter smlouvy spotřebitelské, jejíž
strany jsou v nerovném postavení (§ 52 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud se
proto důvodně zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky vtělené do mandátní
smlouvy z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jež je upraveno v § 51a a
násl. obč. zák. Neodchýlil se přitom od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 10. 2013, sp. zn.
33 Cdo 1201/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
93/2013, a dále rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011), na niž
lze pro stručnost zcela odkázat, vyřešil-li tuto otázku tak, že ujednání v
rozhodčí doložce, jímž účastníci pověřili rozhodce k rozhodnutí případného
sporu podle zásad spravedlnosti, je nepřípustným ujednáním, které v rozporu s
požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech
a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.), a z toho důvodu je ve smyslu §
55 odst. 2 obč. zák. neplatné. Dovolací soud neshledává žádný rozumný důvod,
aby v dané věci byla uvedená otázka posouzena odlišně (argumenty snesenými
žalovanou v doplňku dovolání, jež bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nemohl dovolací soud zabývat - § 242 odst. 4 o. s.
ř.).
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.),
aniž se pro nadbytečnost zabýval posouzením správnosti dalších právních závěrů,
jež odvolací soud vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl
zrušen rozhodcem vydaný rozhodčí nález. I kdyby se totiž dovolací soud
ztotožnil se zbylými dovolacími námitkami, na výsledku řízení by to nemohlo mít
žádný vliv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu