33 Cdo 704/2024-152
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a
soudkyň Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J.
P., zastoupené JUDr. PhDr. Karolínou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Praze, Národní 416/37, proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem,
advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 6 C 145/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 27. 9. 2023, č. j. 21 Co 99/2023-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 21 Co 99/2023-128, a
rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 1. 2023, č. j. 6 C 145/2022-93,
se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 6 C
145/2022-93, zamítl žalobu o určení, že pozemek parc. č. st. XY – zastavěná
plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. XY – objekt bydlení zapsaný na
LV č. XY v k.ú. XY, obec XY, Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY, patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
4. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje jako
nepřípustné odmítnout.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“).
6. Dovolací soud shledal dovolání přípustným a důvodným, neboť odvolací
soud nesprávně právně posoudil procesní otázku v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešenou, zda může soud žalobu jako nevěrohodnou a účelovou
zamítnout výlučně proto, že žalobce (žalobkyně) v jiném řízení uvádí
diametrálně odlišná skutková tvrzení, aniž by provedl důkazy navržené k
prokázání v žalobě uváděných tvrzení.
7. Žalobkyně podanou žalobu, jíž se domáhá určení, že označené pozemky
patří do společného jmění žalobkyně a žalovaného, opírá o tvrzení, že mezi
účastníky dne 2. 12. 2020 uzavřená dohoda o manželském majetkovém režimu, podle
níž se žalovaný stal výlučným vlastníkem dotyčných nemovitostí, je z důvodu, že
jde o smlouvu lichevní, neplatná. Odvolací soud pouze na základě zjištění, že
se žalobkyně v jiném řízení domáhá v rámci vypořádání zaniklého společného
jmění manželů vypořádání investic do předmětných nemovitostí, za použití
tvrzení, jež jsou diametrálně odlišná od toho, co tvrdí v této projednávané
věci, přitakal závěru soudu prvního stupně, že nesplnila svou povinnost tvrzení
- v žalobě neuvedla rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu
tvrzeného práva, neboť nevysvětlila diametrálně rozdílná tvrzení ohledně
vlastnického práva k dotyčným nemovitostem v tomto řízení a v řízení o
vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
8. Uvedený závěr odvolacího soudu neobstojí. Z obsahu žaloby vyplývá, že
se žalobkyně požadovaného určení domáhá z důvodu, že smlouva, podle níž se
žalovaný stal výlučným vlastníkem dotyčných nemovitostí, je neplatná, neboť se
podle jejího přesvědčení jednalo o smlouvu lichevní. Skutečnost, že se
žalobkyně v jiném řízení domáhá v rámci vypořádání zaniklého společného jmění
manželů vypořádání vnosů – investic do předmětných nemovitostí ve vlastnictví
žalovaného, v němž ohledně vlastnického práva k dotyčným nemovitostem uvádí
odlišná tvrzení, sama o sobě nijak nebrání tomu, aby soud na základě
vyhodnocení v řízení provedených důkazů a přednesených tvrzení i se zřetelem k
tomu, co tvrdila a prokazovala v jiném řízení, oprávněnost uplatněného nároku
posoudil a rozhodl o něm. Skutečnost, že tvrzení žalobkyně v řízeních
týkajících se odlišných nároků, nejsou konzistentní, může logicky vést k výzvě,
aby důvody, které ji k tomu vedou, ozřejmila. Z řečeného však nelze učinit
kategorický závěr o tom, že by žalobkyně v projednávané věci nesplnila svou
povinnost tvrzení. To, že účastník sporu v jiném řízení (s jiným předmětem)
uplatňuje odlišná tvrzení, může souviset s tím, že tak činí pro případ svého
(případného) neúspěchu ve sporu, což nakonec nepřímo vyplývá i z přednesu
právního zástupce žalobkyně v projednávané věci; v soudní praxi přitom nejde o
nic neobvyklého. Uvedené je třeba odlišovat od situace, kdy přímo v řízení
účastníkem přednesená tvrzení jsou natolik vnitřně rozporná, že z nich nelze
dovodit, o jaký skutkový děj účastník svůj nárok (či obranu proti němu) opírá.
Jinak řečeno - z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze žalobu zamítnout jen
proto, že se rozhodná skutková tvrzení tvrzení žalobce liší od toho, co tvrdí v
jiném řízení.
9. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů
nesprávné, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
10. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první
o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu