33 Cdo 723/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve
věci žalobce J. N., zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Mgr. P. H., zastoupenému Mgr. Pavlem
Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o 800.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 EC
252/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.
června 2013, č. j. 19 Co 293/2013-141, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím Krajský soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 12.
listopadu 2012, č. j. 4 EC 252/2011-109, jímž Okresní soud Praha-východ (dále
jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
800.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech
řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Kasační rozhodnutí
založil na zjištěných pochybeních soudu prvního stupně, který se nezabýval
kompenzační námitkou žalovaného, existencí tvrzené kompenzabilní pohledávky,
jejím postoupením, tj. že neučinil tomu odpovídající skutková zjištění. Vliv na
tento závěr nemělo usnesení, jímž soud prvního stupně vyloučil vzájemný návrh
žalovaného k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť takové rozhodnutí se
nemohlo týkat „vyloučení kompenzační námitky do výše žalobou uplatněné
pohledávky“, nýbrž jen vzájemného návrhu nad rámec této kompenzace ve výši
100.265,- Kč s příslušenstvím. Soudu prvního stupně vytkl nepřezkoumatelnost
rozhodnutí, neboť z odůvodnění není zřejmé, které „skutečnosti o závazku
vzniklém mezi účastníky“ vzal za prokázané. Odůvodnění je rozporné, jelikož
vzal za prokázané tvrzení žalobce o uzavřené smlouvě o půjčce a současně
tvrzení žalovaného o jeho závazku vůči žalobci „z jiného právního důvodu“.
Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 33 Cdo
3912/2010, mu dále vytýká nedostatky v poučovací povinnosti. Protože žalobce
neoznačil důkazy k prokázání svého tvrzení, že peníze představující půjčku
žalovanému předal (a že smlouva byla uzavřena), bylo povinností soudu poučit
jej podle § 118a odst. 3 o. s. ř.; předání peněz nemůže prokazovat pouze
písemné vyhotovení smlouvy ze dne 10. 8. 2010.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2013 (bod 1. a 7. článek II. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí
pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby
dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní,
znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního
práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího
soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve
vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Odvolává-li se dovolatel na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
3547/2011“, v rozporu s jehož závěry má být dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu, nutno uvést, že žádné rozhodnutí uvedené spisové značky
Nejvyšší soud nepublikoval.
Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) ve vztahu ke třem
důvodům, které vedly odvolací soud ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně,
žalobce požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál. Nejvyšší soud proto jeho
dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř.,
neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Pouze pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu