33 Cdo 746/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. G., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky 5548, proti žalované L. V., zastoupené JUDr. Lucií Chovancovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, o zaplacení 503.754,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 36 C 57/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 318/2013-293, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 36 C 57/2013-264, poté, co zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 503.754,- Kč za dobu od 1. 1. 2013 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 503.754,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a státu (výroky III., IV. a V.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 318/2013-293, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnil žalobce právní závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi ním a žalovanou nelze podle skutkových zjištění soudu prvního stupně posoudit podle § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) jako přistoupení k závazku. Má za to, že odvolací soud při právním posouzení věci nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/2008), v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že nesplnil-li zavázaný z dohody o převzetí plnění podle § 534 obč. zák. svůj závazek poskytnout za dlužníka jeho věřiteli plnění, a dlužník proto svému věřiteli plnil sám, snížil se tím v důsledku porušení závazku zavázaného majetkový stav dlužníka a dlužníkovi vůči zavázanému vznikl nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat ustanovení § 534 obč. zák. a že mu splněním hypotečního úvěru bance vznikl vůči žalované nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce žalované poskytl (dal k dispozici) částku 400.000,- Kč, kterou získal z úvěru od Hypoteční banky, a.
s. a částku 130.000,- Kč získanou z úvěru od GE Money bank a. s., a že se účastníci dohodli, že žalovaná bude žalobci plnit částky odpovídající jeho měsíčním splátkám hypotečního úvěru u Hypoteční banky, a. s. Na základě tohoto zjištění dospěl odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že závazkový vztah účastníků nelze posoudit jako přistoupení žalované k závazku žalobce ve smyslu § 534 obč. zák., protože obsahem jejich dohody byl závazek žalované plnit žalobci a nikoliv jeho věřiteli (bance) za žalobce (dlužníka).
Podle § 534 obč. zák., kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne. V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, popř. v usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3666/2011, se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 534 obč. zák.; konstatoval, že ustanovení § 534 obč. zák. upravuje tzv. převzetí plnění, které nemá za následek změnu v subjektech závazku (základní závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem se nemění), ale vznik nového závazkového právního vztahu výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění.
Ten, kdo se dlužníkovi zavázal, že splní jeho dluh vůči jeho věřiteli (přejímatel povinnosti k plnění), je v právním vztahu pouze k dlužníkovi; jejich dohoda zakládá nový závazek, odlišný od původního vztahu dlužníka a jeho věřitele, a jeho obsahem není právo dlužníka, aby zavázaný plnil přímo jemu, a ani dlužníkův věřitel se nemůže domáhat plnění po zavázaném. Z tohoto závazku vzniká zavázanému (přejímateli povinnosti k plnění) povinnost poskytnout namísto dlužníka plnění jeho věřiteli a požadovat splnění tohoto závazku může na tom, kdo jej slíbil, pouze dlužník.
Za situace, kdy dlužník splní dluh svému věřiteli sám, protože zavázaný nesplní svůj závazek z dohody podle § 534 obč. zák., sníží se tímto plněním jeho majetkový stav a vznikne mu proti zavázanému nárok na náhradu škody, způsobené porušením jeho závazku. Poruší-li totiž zavázaný svou povinnost, chová se protiprávně a porušení smluvní povinnosti je tak jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. Jak je z uvedené judikatury Nejvyššího soudu a ostatně i ze samotného znění ustanovení § 534 obč. zák. zřejmé, institut převzetí plnění zakládá závazkový právní vztah mezi dlužníkem a přejímatelem jeho povinnosti k plnění, který se dlužníkovi zavazuje, že bude plnit jeho závazek vůči věřiteli namísto něho.
Poměřování zjištěného skutkového stavu v dané věci závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích, není přiléhavé, neboť jde o věci skutkově odlišné. V posuzované věci bylo postaveno na jisto, že peníze, které žalobce získal z úvěru od banky, předal žalované. Ta mu pak poukazovala měsíčně částky rovnající se splátkám úvěru. Žalobce v době, kdy mu žalovaná takto plnila, úvěr bance sám splácel. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že závazkový vztah účastníků nelze posoudit jako převzetí plnění podle § 534 obč. zák. O převzetí plnění by se totiž jednalo pouze v případě, kdy by se účastníci dohodli, že žalovaná jako přejímatel povinnosti k plnění, bude plnit závazek žalobce jako dlužníka vůči jeho věřiteli – bance.
Bezpředmětné jsou pak výtky žalobce, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah dohody účastníků a že náležitě neobjasnil, proč mu žalovaná postupně (ve splátkách) uhradila celkem 117.714,- Kč. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Shora uvedený postulát nesplňuje ani námitka, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že připustil kompenzační námitku, kterou žalovaná uplatnila teprve v odvolacím řízení, a že soudu prvního stupně uložil, aby se jí v novém rozhodnutí ve věci zabýval, ani námitka, že odvolací soud poučil soud prvního stupně nesprávně v tom směru, že se má v novém rozhodnutí ve věci zabývat tím, zda žalobci vznikl vůči žalované nárok na vrácení půjčky nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení „podle § 420 obč. zák.“; z dovolání totiž není zřejmé, jakým způsobem se odvolací soud měl podle mínění dovolatele v těchto otázkách od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit.
K posledně zmíněné dovolací námitce pak Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že odvolací soud se dopustil zjevné nesprávnosti (§ 164 o. s. ř.) a nikoliv vady právního posouzení, jestliže o nároku na vydání bezdůvodného obohacení hovoří jako o nároku podle § 420 obč. zák. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení včetně řízení předcházejících rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 poslední věta o.
s. ř. per analogiam). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 17. dubna 2014