33 Cdo 748/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobce
K.K., zastoupeného advokátem , proti žalovanému Z.M., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 62 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 10 C 39/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 17. června 1999 č. j. 24 Co 15/98-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úrokem od 20. 12. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli mezi sebou smlouvu, podle níž se
žalovaný zavázal bezúplatně pro žalobce obstarat ze SRN nepojízdný automobil
tovární značky F.F. Stupeň poškození účastníci konkrétně nestanovili, žalobce
ponechal na úvaze žalovaného, jaké vozidlo vybere. Sjednáno bylo pouze to, že
hodnota vozidla nepřesáhne 50 000 Kč. Žalobce za účelem obstarání vozidla
předal žalovanému částku 1000 DEM a 37 000 Kč (výpověď žalovaného o tom, že
převzal pouze částku 1000 DEM byla jednoznačně vyvrácena svědeckými výpověďmi
svědků P. a F.). Žalovaný dovezl ze SRN nepojízdný vrak smluvené značky, jehož
hodnota sjednanou částku nepřesáhla. Žalobce nejprve odmítl vrak převzít,
posléze přistoupil na nabídku žalovaného, který navrhl, že vrak zprovozní tak,
aby se z něho stalo pojízdné vozidlo. Žalobce potom zaplatil clo ve výši 6 988
Kč. Účastníci nedohodli, v jakém termínu žalovaný vrak opraví, ani nestanovili,
že v případě nečinnosti žalovaného má žalobce právo odstoupit od smlouvy.
Žalobce se poté, co opakovaně a neúspěšně od žalovaného vymáhal předání
opraveného vozidla, rozhodl odstoupit od smlouvy, ale tento projev vůle
žalovanému nesdělil, nýbrž se obrátil přímo na soud. Z takto zjištěného
skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli ve smyslu §
491 občanského zákoníku smíšenou smlouvu, z níž vznikl žalovanému závazek
obstarat žalobci automobil konkrétní tovární značky v hodnotě nepřesahující 50
000 Kč bez sjednaného stupně poškození. Ke skutečnosti, že žalovaný obstaral
ohořelý nepojízdný vrak, nelze přihlížet, neboť konkrétní stupeň poškození
nebyl sjednán. Žalobce obstaraný vrak převzal a je nadále vlastníkem
předmětného poškozeného vozidla. Toto přijal, avšak svěřil ho žalovanému k
opravě a dosud ho nemá ve svém držení. K platnému odstoupení od smlouvy podle §
48 občanského zákoníku nedošlo, a žalobce proto za situace, kdy se po žalovaném
nedomáhá vydání vozidla, popř. finanční částky rovnající se jeho hodnotě,
nemůže mít ve věci úspěch, neboť neexistuje právní důvod, pro který by mohl po
žalovaném částku 62 000 Kč požadovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17. června 1999 č. j. 24 Co 15/98-99 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 61 809 Kč
se 17% úrokem od 20. 12. 1994 do zaplacení. Ve zbytku rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně i řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění, která učinil soud prvního stupně, a tato doplnil o zjištění, která
učinil sám z doplněného dokazování. Shledal, že účastníci sice nedohodli, které
konkrétní části objednaného vozidla mohou být poškozené, ale stupeň poškození
byl dán úmluvou, že automobil bude mít hodnotu do 50 000 Kč a bude opravitelný
tak, aby se mohl stát provozuschopným. Odvolací soud hodnotil výpověď žalobce
jako věrohodnou, neboť o základních skutkových tvrzeních vypovídal opakovaně
shodně a stejně se vyjadřoval i v přípise žalovanému ze dne 12. 12. 1994. Jeho
výpověď je navíc potvrzována svědkem P. , který rovněž vypovídal stejně jako v
řízení před soudem prvního stupně. Shodné výpovědi žalobce i svědka P. jsou
podle odvolacího soudu v souladu též se skutečnostmi, které vyplynuly z
výpovědí svědka F. a svědka J. K. Podle všech uvedených výpovědí předal žalobce
žalovanému na obstarání auta částky 1000 DEM a 37 000 Kč. Pokud by bylo
pravdivé tvrzení žalovaného, že měl pro žalobce obstarat co nejlacinější
havarované auto do 1000 DEM, nemělo by předání další částky svoje opodstatnění. Tvrzením žalovaného odvolací soud neuvěřil, neboť nebyla podpořena žádným z
provedených důkazů a navíc nepůsobil žalovaný věrohodně, když v průběhu řízení
několikrát svou výpověď změnil. Odvolací soud neuvěřil ani jeho tvrzení, že za
vrak zaplatil 1000 DEM, byť svoje tvrzení dodatečně dokládal potvrzením R.L. ze
dne 28. 5. 1999 a kvitancí ze dne 8. 6. 1993. Tyto doklady se neshodovaly s
originálem kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1993 a kvitancí z téhož dne, které byly
předloženy v celním řízení a mají náležitou průkazní hodnotu. Z uvedených
důvodů odvolací soud pokládal za nadbytečné doplnit dokazování výslechem
navrženého svědka R.L. Odvolací soud dále zjistil, že žalobce nepřevzal
žalovaným dovezený vrak a že se oba dohodli, že žalovaný žalobci auto předá a
žalobce je od něho převezme, až je žalovaný opraví. Okolnost, že žalobce
zaplatil clo, nelze vykládat jako okolnost nasvědčující tomu, že žalobce vrak
převzal, nýbrž pouze jako splnění povinnosti vyplývající z příslušných
předpisů. Odvolacím soudem bylo rovněž zjištěno, že žalobce žalovanému oznámil,
že na obstarání auta již nemá zájem a požaduje vrátit zpět částku 1000 DEM a 37
000 Kč. Konečně sám žalovaný uvedl, že jej žalobce vyhledal a chtěl po něm zpět
uvedené částky. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že účastníci uzavřeli
mezi sebou smlouvu smíšenou, která měla charakter kombinace smlouvy o obstarání
věci a smlouvy nepojmenované.
Z této smlouvy vznikl žalovanému závazek obstarat
žalobci automobil sjednané tovární značky ve smluvené hodnotě, který bude
opravitelný, a žalobci závazek vyplatit žalovanému konkrétně stanovenou částku
určenou k obstarání automobilu. Cena automobilu a doba obstarání ujednány
nebyly. Žalobce svou povinnost splnil, neboť žalovanému sjednanou částku
předal, žalovaný nedbal pokynů žalobce a svůj závazek nedodržel, když dovezl ze
SRN neopravitelný vrak, který byl pořízen za 200 DEM. Pokud jde o opravu vraku,
zastává odvolací soud názor, že ujednání účastníků bylo v této věci neurčité a
nesrozumitelné, a proto je absolutně neplatné (§ 37 odst. 1 občanského
zákoníku). Protože žalobce od smlouvy o obstarání automobilu v době před
obstaráním věci účinně odstoupil (pro tento jednostranný úkon není stanovena
písemná forma) a obstarání věci se neuskutečnilo, představuje částka svěřená
žalobcem žalovanému na koupi věci bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal z
plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a které je povinen podle § 451
odst. 1 občanského zákoníku vydat žalobci. S přihlédnutím ke zjištěnému kursu
německé marky k české koruně shledal odvolací soud žalobu z titulu bezdůvodného
obohacení oprávněnou do výše 54 821 Kč. Odvolací soud nezjistil, že by dohoda
účastníků obsahovala i ujednání o náhradě škody pro případ porušení závazků z
dohody vyplývajících. Podle ustanovení § 735 občanského zákoníku, které je svým
obsahem a účelem nejbližší právnímu vztahu, který mezi účastníky vznikl, musí
objednatel v případě odstoupení od smlouvy o obstarání věci nahradit
obstarateli účelně vynaložené náklady a jinou mu vzniklou újmu, pokud jí
obstaratel nemohl zabránit, čímž není dotčen nárok na uplatnění práv
vyplývajících z prodlení nebo vadného plnění obstaratele. Objednatel tak může
vůči obstarateli uplatnit nároky z porušení závazku včetně náhrady škody. V
posuzovaném případě dovezl žalovaný v rozporu s pokyny žalobce neopravitelný
vrak. Žalobci vznikla jako osobě, pro kterou bylo vozidlo převezeno, povinnost
zaplatit clo. V této souvislosti vynaložil částku 6 988 Kč, o niž se zmenšila
jeho majetková sféra. Je zřejmé, že žalovaný porušil svou právní povinnost
vyplývající ze smlouvy. Pokud by dbal pokynů žalobce, nemohla by žalobci
vzniknout povinnost platit za dovezený vrak clo a nebyla by mu způsobena
majetková újma. Podle odvolacího soudu se proto žalobce důvodně po žalovaném
domáhá též zaplacení částky 6 988 Kč z titulu odpovědnosti za škodu, když jsou
splněny všechny zákonné předpoklady této odpovědnosti. Odvolací soud tak
shledal na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu oprávněnou co do základu a
celkové výše 61 809 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že
řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. /. Žalovaný uvedl, že od počátku
řízení tvrdil, že od žalobce obdržel pouze částku 1000 DEM a že automobil do
republiky nedovezl ani nezajišťoval vyřízení celních formalit. Automobil po
jeho údajném dovozu nikdy neviděl, a nemohl se proto domlouvat na jeho
opravách. V průběhu řízení zjistil, že ani svědek P. předmětný automobil do
republiky nedovezl a od prodejce v SRN převzal pouze doklady a vyříznuté číslo
karoserie. O poškozené vozidlo se prý svědek vůbec nezajímal a ani je neviděl.
Tato tvrzení měl prokázat výslech svědka R.L. , odvolací soud však tento důkaz
odmítl provést. Dovolatel se proto domnívá, že řízení je stiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navrhuje, aby Nejvyšší
soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení a rozhodnutí
odvolacího soudu netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se
ze spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil i námitku žalobce, že řízení trpí jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za takovou vadu je nutno považovat zejména okolnost, kdy rozhodnutí vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu
výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním
procesu. Uvedená vada je dána zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů
postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu
(např. osoba, která měla být vyslechnuta jako svědek, byla slyšena jako
účastník řízení, svědek nebyl o svých povinnostech řádně poučen, důkaz listinou
byl proveden v rozporu s § 129 odst. 1 o. s. ř. apod.); nebylo-li postupováno v
souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz, soud
považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo nebo nešlo o
skutková tvrzení apod.); v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec
zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval,
přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy), nebo nebyl
proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno
apod. To vše samozřejmě za předpokladu, že tyto skutečnosti mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě dovolatel namítl, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem
svědka R. L. Podle dovolatele měl tento svědek potvrdit, že svědek D. P. ,
který měl dovézt předmětné vozidlo ze SRN, toto vozidlo od zahraničního
prodejce, pana L. , vůbec nepřevzal, údajně se o ně nezajímal a ani je neviděl.
Měl převzít pouze doklady od vozidla a vyříznuté číslo karosérie.
Ze spisu se však podává, že žalovaný důkaz výslechem svědka L. nenavrhoval
proto, aby se prokázalo, kdo v Německu předmětný automobil převzal, nýbrž ke
zjištění skutečnosti, za jakou částku byl automobil v N. zakoupen (č. l. 93). S
ohledem na to, že skutečnost, zda předmětný automobil byl ve SRN zakoupen za
částku 200 DEM, či za částku 1 000 DEM, nebyla pro řešení daného sporu
podstatná, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o tom,
že výslech svědka R.L. je v dané situaci nadbytečný, bylo důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle §
243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová