33 Cdo 797/2025-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalované Elanor a. s., se sídlem v Praze 4, Jemnická 1138/1 (identifikační číslo 158 87 219), zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, o 843 982 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 151/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 13 Co 301/2024-494, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 14 701,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. PhDr. Karoliny Spozdilové, Ph.D., advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 38 C 151/2020-452, uložil žalované zaplatit žalobci 843 982 Kč a na náhradu nákladů řízení 353 213,80 Kč. K pohledávce započtené žalovanou (z titulu bezdůvodného obohacení žalobce, který žalované fakturoval měsíčně částku 120 000 Kč za činnosti podle smlouvy o spolupráci, přestože tyto činnosti poskytoval na základě pracovní smlouvy) soud prvního stupně uvedl, že zákon nezakazuje, aby zaměstnanec vykonával část práce v zaměstnaneckém poměru a část jako podnikatel - fyzická osoba.
Prolínání činností na základě obou smluv tedy není zakázáno, za podstatné pro oprávněnost odměny na základě smlouvy o spolupráci v době účinnosti pracovní smlouvy měl soud zjištění, zda žalobce vykonával nějakou práci (byť obsahově shodnou) nad rámec pracovní smlouvy. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tomu tak bylo, a žalobce se tedy na úkor žalované neobohatil. Rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 13 Co 301/2024-494, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobci přiznal na náhradu nákladů odvolacího řízení 29 040 Kč. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně v intencích kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 2.
1. 2023, č. j. 33 Cdo 1745/2022-235, i kasačního usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 13 Co 254/2023-323, a v potřebném rozsahu doplnil dokazování, správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani při právním posouzení věci. Soud prvního stupně vedl dokazování k tomu, zda a v jakém rozsahu se pohledávka žalované určená k započtení kryje s pohledávkou žalobce a jeho závěr, že obě smlouvy (smlouva o poskytování služeb a pracovní smlouva) mohly existovat a existovaly vedle sebe a že žalobce žalované poskytoval služby nad rámec pracovní smlouvy, tudíž se na její úkor bezdůvodně neobohatil, je podložen důkazy.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil a navrhl jeho odmítnutí. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalovaná byla minimálně do konce roku 2018 v krizové situaci, kterou se mateřská společnost Elanor Europe SE rozhodla řešit výměnou jednatele společnosti; do funkce nastoupila 11. 1. 2019 Taťána Freithová, která si jako konzultanta a poradce vybrala žalobce. Dne 24. 1. 2019 uzavřela žalovaná s žalobcem smlouvu o poskytování služeb č. 201904, v níž si strany velmi obecně sjednaly podmínky spolupráce (procesní audit - kontrola firemních procesů, nastavení postupů, kontrola hospodaření, ověření dodavatelsko-odběratelských vztahů, restrukturalizace společnosti) a sjednaly paušální odměnu v částce 120 000 Kč měsíčně (za 96 hodin práce), kterou žalobce fakturoval i v měsících březen až srpen 2019, vyjma června a července.
Ze smlouvy pro žalobce nevyplývala povinnost pořizovat písemné výpisy činnosti, jejím účelem bylo to, aby měl v co největší možné míře přístup do interních systémů žalované. Činnost žalobce vykonával výlučně pro jednatelku žalované a v rozsahu jí určeném; tato spolupráce probíhala několik měsíců. Z důvodu odstoupení zastupujícího ředitele vykonával žalobce od 1. 3. 2019 pozici ředitele žalované společnosti v zaměstnaneckém poměru na základě pracovní smlouvy evid. č. 04/02-2019 z 22. 2. 2019; náležela mu mzda 100 000 Kč, od září 2019 ve výši 214 000 Kč. Žalobce odpovídal za následující: plán a strategie činnosti, sestavování návrhu rozpočtu, výstavba firemních systémů kvality, dodržování firemních systémů kvality, strategie vývoje firmy, stanovení cílů, vizí, misí, stanovení orgánů, uspořádání, dislokace a „topol“, stanovení systému kvality, kontrola dodržování firemní kultury, namátková kontrola jednotlivých oblastí, kontrola plnění plánu fakturace, analýza bilance závazků a pohledávek.
Poradenská činnost pro jednatelku pokračovala souběžně. Od listopadu 2019 přestoupil žalobce na pozici finančního ředitele za mzdu 214 000 Kč měsíčně. Na konci roku 2019 (12. a 16. 12.) zapůjčil žalobce žalované 4 600 000 Kč. Následně (24. 2. 2020) byla z funkce odvolána jednatelka a žalobce dostal v únoru 2020 výpověď z pracovního poměru. Přistoupil proto k zesplatnění zápůjček a 25. 3. 2020 žalovanou vyzval k jejich vrácení včetně úroků (celkem 5 009 856 Kč), a to do třiceti dnů od doručení výzvy, tj. do 24.
4. 2020. Tohoto dne žalovaná žalobci dluh – snížený o 600 000 Kč – vrátila s tím, že danou částku započetla z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení (žalobce neoprávněně fakturoval práci podle smlouvy o poskytování služeb, kterou však nevykonal). Předžalobní výzvou z 4. 5. 2020 vyzval žalobce žalovanou k zaplacení částky 640 000 Kč. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211 o.
s. ř.). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení soudem prvního stupně nastiňuje jinou verzi skutku (že žalobce činnosti podle smlouvy skutečně nevykonal), nelze dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy.
O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že jde o složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti získaných zpráv, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídají žalovanou zpochybněné skutkové závěry, podle nichž žalobce poskytoval žalované služby nad rámec smlouvy pracovní.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 4. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu