USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. K., a b) M. K., zastoupených Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 408.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 13/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 36 Co 181/2023-641, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Lázničky, advokáta.
Žalobci se žalobou ze dne 12. 1. 2012 domáhali vůči žalovanému zaplacení částky 408.800 Kč, představující část finančních prostředků (celkem ve výši 817.601,88 Kč), které žalovaný vybral z bankovních účtů zůstavitelky L. K. před její smrtí na základě mu uděleného souhlasu s dispozicí s těmito účty. Do aktiv dědictví po zemřelé tak má náležet pohledávka za žalovaným ve výši 817.601,88 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 59 C 13/2012-297, zamítl žalobu o zaplacení 408.800 Kč [z toho žalobci a) částku 389.177,80 Kč a žalobci b) částku 19.622,20 Kč] s blíže
specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 474/2017-338, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2528/2018, rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 474/2017-338, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2017, č. j. 59 C 13/2012-297, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Uzavřel, že za darování nelze považovat udělení oprávnění adresované žalovanému k neomezenému nakládání s účty zůstavitelky. Takové zmocnění umožňuje žalovanému pouze „spravovat“ finanční prostředky zůstavitelky, avšak nikoliv již – ve smyslu citované judikatury dovolacího soudu – si je ponechat. V opačném případě by „souhlas s nakládáním s účtem“ s tím, že „tato dispozice není ničím omezena,“ zastíral darovací smlouvu (§ 41a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 59 C 13/2012-605, následně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 408.800 Kč, a to tak, že žalobci a) částku 389 177,80 Kč a žalobci b) částku 19.622,20 Kč oběma s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu, co do zákonného úroku z prodlení z částky 408.800 Kč za období od 17. 6. 2009 do 25. 1. 2011, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Přestože bylo prokázáno, že zůstavitelka skutečně podepsala souhlasy k dispozici s bankovními účty žalovaným a v okamžiku podpisu byla k takovému jednání způsobilá, žalovanému se nepodařilo prokázat, že bylo vůlí zůstavitelky, aby si vyčerpáním finančních prostředků navrátil údajnou půjčku poskytnutou zůstavitelce ve výši 800.000 Kč a dále náklady za nákupy akcií jim činěné; tato konstrukce zůstala pouze ve formě tvrzení žalovaného.
Rovněž se mu nepodařilo prokázal, že existoval právní titul k tomu, aby si finanční prostředky převedl na svůj účet (např. smlouva o postoupení pohledávky vůči bance či jiné právní jednání). Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor zůstavitelky podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 36 Co 181/2023-641, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a provedené důkazy řádně hodnotil.
Žalovanému se nepodařilo prokázat existenci důvodů, pro které by měl právo si peněžní prostředky ponechat (že měl na „odčerpané“ finanční prostředky nárok). Neoprávněným odčerpáním finančních prostředků z účtu zůstavitelky se ještě za jejího života na její úkor bezdůvodně obohatil, neboť nebyl oprávněn převést finanční prostředky z jejích účtů, tyto si ponechat, a vznikla mu proto povinnost takto získanou majetkovou hodnotu vrátit (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné pro řešení otázky, „zda v rámci pověření ke správě finančních prostředků mohl žalovaný (za existence skutkového závěru, že si to zůstavitelka tak přála) platně převést finanční prostředky z účtů zůstavitelky na svůj účet, a to v situaci, kdy soudy nemají za prokázané, že by měl vůči zůstavitelce pohledávku (z titulu vrácení půjčky či vydání bezdůvodného obohacení), kterou by tím uspokojil.“ Podle dovolatele se ve smyslu § 237 o.
s. ř. jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně o otázku, která má být posouzena jinak. Žalobci navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Řešení dovolatelem předestřené právní otázky přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2528/2018, zdůraznil, že udělené oprávnění umožňovalo žalovanému pouze spravovat účty zůstavitelky, avšak nikoliv si ponechat takto spravované finanční prostředky. Dovolací argumentace žalovaného v otázce předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s.
ř.), že mohl – v rámci správy cizího majetku – převést finanční prostředky z účtů zůstavitelky na svůj účet, tak nesměřuje proti právnímu závěru odvolacího soudu, že nebyl oprávněn si převedené prostředky ponechat, tzn. že žalovaný dovoláním nenapadá jeden ze závěrů, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Platí přitom, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3260/2021). Nelze pominout, že podstatnou částí své argumentace dovolatel směřuje proti skutkovým zjištěním, prosazuje-li, že bylo přáním zůstavitelky, aby si finanční prostředky z jejího účtu převedl na účet vlastní a ponechal. Tyto námitky nevystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný byl oprávněn převést finanční prostředky na svůj účet.
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).