USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně AUTO ŠPINAR s.r.o., se sídlem Havlíčkův Brod, Jihlavská 3278, identifikační číslo osoby 26012774, zastoupené Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Humpolecká 4348, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Kalinovo nábřeží 605, o 3 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2022, č. j. 47 Co 125/2022-649, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 894 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Slavomíra Tecla.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 47 Co 213/2018-348, potvrdil rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 105 C 37/2016-249, jímž Okresní soud v Havlíčkově Brodě zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném (advokát) vydání částky 3 200 000 Kč zaslané dne 11. 2. 2016 na jeho účet. Podle soudů obou stupňů z provedeného dokazování (z výslechu svědků a z e-mailové komunikace) vyplývá, že mezi jednatelem žalobkyně a synem žalovaného došlo ke sjednání zápůjčky ve výši 3 200 000 Kč, která byla poukázána z účtu žalobkyně na účet žalovaného.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 5. 2022, č. j. 105 C 37/2016-592, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala obnovy řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. 47 Co 125/2022-649, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 5/2022 (výrok I.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žádné nové skutečnosti jakožto důvody obnovy dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dány nejsou. Probíhá trestní řízení, v němž prozatím nepravomocně rozhodl soud prvního stupně, trestní stíhání žalovaného a jeho syna J. pro trestný čin podvodu a zpronevěry spáchaných ve spolupachatelství bylo zahájeno dne 17. 1. 2019, tedy ještě před tím, než bylo rozhodnuto v nyní projednávané věci, a týkalo se - mimo jiné - nevrácených půjček od jednatele žalobkyně ve výši 3,2 mil.
Kč a od AUTO ŠPINAR s.r.o. (žalobkyně v této věci) ve stejné výši. Usnesení ze dne 18. 2. 2021 o zahájení trestního stíhání pro další případy při pokračující trestné činnosti syna žalovaného a žalovaného se týkalo jiných skutků. Jelikož rozhodnutí v trestní věci nemůže být novotou, která by mohla vést k obnově řízení v projednávané věci, nevyhověl odvolací soud návrhu žalobkyně na přerušení tohoto řízení do skončení řízení trestního. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, kdy se odvolací soud prokazatelně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Má za to, že „v případě obnovy řízení nebyla dosud řešena situace, kdy (úspěšný) žalovaný byl následně odsouzen společně se svědky, kteří pro něj svědčili. Nebylo dosud řešeno, že poškozený v trestní věci nemá kromě obnovy jinou možnost, jak svá práva uplatnit, neboť mu brání překážka věci rozhodnuté.“ Za nesprávné považuje právní závěr odvolacího soudu, který „neshledal žádné nové skutečnosti jakožto důvod obnovy dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ačkoliv dovolatelka ohlašuje, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a dále, že nesprávně vyřešil otázku, která dosud nebyla řešena, žádnou konkrétní otázku (hmotného či procesního práva), která by splňovala kritéria § 237 o. s. ř., neformuluje. Žalobkyně v dovolání sice vyjádřila nesouhlas s posouzením věci odvolacím soudem, aniž formulovala konkrétní právní otázku splňující jedno z kritérií § 237 o. s. ř., neboť neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Žalobkyně jako důvod pro obnovu řízení tvrdila, že „soudy v původním řízení nesprávně uvěřily obraně žalovaného“, přičemž z průběhu trestního řízení jednoznačně vyplývá (bylo prokázáno), že svědectví slyšeného svědka (syna žalovaného) je nevěrohodné. Žalobkyně však konkrétně neuvedla (ani v žalobě, ale ani v dovolání), v čem konkrétně zpochybnění provedeného dokazování spatřuje, přičemž odvolací soud žádné takové zjištění neučinil, zjistil-li, že usnesením policejního orgánu ze dne 17. 1. 2019 (skutky v něm uvedenými) se soudy zabývaly již v předchozím řízení a usnesení ze dne 18. 2. 2021 o zahájení trestního stíhání se týkalo jiných skutků, než co bylo předmětem řízení. Jinak řečeno nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by soudy v původním řízení „nesprávně uvěřily“ obraně žalovaného opřené o svědectví jeho syna, že úmyslem jednatele žalobkyně bylo poskytnout synovi žalovaného zápůjčku. Argumentací, že „v případě obnovy řízení nebyla dosud řešena situace, kdy (úspěšný) žalovaný byl následně odsouzen společně se svědky, kteří pro něj svědčili. Nebylo dosud řešeno, že poškozený v trestní věci nemá kromě obnovy jinou možnost, jak svá práva uplatnit, neboť mu brání překážka věci rozhodnuté.“ žalobkyně neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Výtka, že odvolací soud „neprovedl žádné zhodnocení a posouzení toho, zda rozšíření trestního stíhání, obžaloba a zejména odsouzení žalovaného a svědky má šanci pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání. Ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh na přerušení řízení, dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti ani dovolací důvod. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu nákladového výroku, proti němuž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu