33 Cdo 856/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň
JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. M.,
zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických
vězňů 21, proti žalované L. G. (dříve H.), zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou,
advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová 595, o zaplacení 155.460,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 322/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010,
č. j. 11 Co 204/2010-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. ledna 2010, č. j. 8 C 322/2009-107, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 245.997,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl
žalobu co do požadavku na zaplacení 8,5 % úroku z prodlení z částky 245.997,90
Kč za období od 14. 5. 2009 do 21. 7. 2009 a rozhodl o nákladech řízení. Vzal
za prokázané, že účastníci jako druh a družka společně bydleli a hospodařili od
roku 1995 do 6. 5. 2007. Dne 18. 7. 2003 uzavřeli se Stavební spořitelnou České
spořitelny, a. s. smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze
stavebního spoření ve výši 154.000,- Kč, který vyčerpali v rozsahu částky
153.270,- Kč formou překlenovacího úvěru, a dále čerpali úvěr ze stavebního
spoření ve výši 88.019,- Kč; úvěry se zavázali splácet společně. Za takto
získané peníze koupila žalovaná od Městské části Praha 5 bytovou jednotku podle
smlouvy o převodu vlastnictví jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku. Dopisem z 26. 11. 2008 žalobce vyzval žalovanou, aby mu do 10. 12. 2008
uhradila částku 154.000,- Kč, neboť šlo o prostředky zcela investované do
jejího bytu. Dluh z titulu úvěrů žalobce dne 22. 4. 2009 zcela vyrovnal. Dne 7. 6. 2004 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru se společností CETELEM,
a. s. na částku 270.000,- Kč, který se účastníci zavázali uhradit společně a
nerozdílně. I tento úvěr včetně úroku uhradil žalobce sám částkou 310.920,- Kč. Vycházeje z § 102, § 511 odst. 1 a § 517 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že
účastníci uzavřeli dvě úvěrové smlouvy, které splatil výlučně žalobce. Jelikož
šlo o solidární závazky ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák., je žalobce oprávněn
požadovat po žalované zaplacení poloviny jím splacené částky ve smyslu § 511
odst. 3 obč. zák. K námitce, že žalovaná od roku 2001 do 2007 poukazovala
pravidelně část, resp. celou svoji mzdu na žalobcův účet, z něhož prováděl
splátky věřitelům, soud prvního stupně uvedl, že nelze přehlédnout, že úvěrové
smlouvy byly uzavřeny až v letech 2003 a 2004. Tuto skutečnost interpretoval
jako dohodnutou praxi účastníků, kteří žili v partnerském vztahu po dobu 12
let, v němž byl ekonomicky silnějším subjektem žalobce. Výkon práva, jehož se
žalobce svým návrhem domáhal, soud prvního stupně neshledal rozporným s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. K námitce, že za spotřebitelský úvěr žalobce
koupil do svého výlučného vlastnictví osobní vůz zn. Renault Megane, soud
prvního stupně uzavřel, že spotřebitelský úvěr byl sjednán již v roce 2004, tři
roky před rozpadem partnerského vztahu účastníků, přičemž auto po tuto dobu
sloužilo celé rodině, tedy i žalované. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 11 Co
204/2010-127, změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně
částky 155.460,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalobu v
tomto rozsahu zamítl (výrok I.), ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci
samé, tj.
ohledně částky 90.537,90 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech
řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k
dalšímu řízení (výrok II.). Ohledně částky 155.460,- Kč, reprezentující
požadavek na úhradu poloviny částek zaplacených na spotřebitelský úvěr získaný
od společnosti CETELEM, a. s., za který bylo pořízeno auto náležející výhradně
žalobci, odvolací soud uvedl, že takový výkon práva odporuje dobrým mravům. Žalovaná se sice zavázala splácet úvěr společně s žalobcem, avšak měla-li by
uhradit žalobci polovinu ze splaceného úvěru, došlo by na jeho straně k získání
bezdůvodného obohacení na její úkor, neboť by bez právního důvodu přispěla na
pořízení věci náležející výlučně jemu. Odvolací soud zdůraznil, že je potřeba
rozlišovat mezi vztahem věřitele (poskytovatele úvěru) a dlužníky, který
vyplývá z úvěrové smlouvy, a mezi vnitřním vztahem dlužníků v tom smyslu, v
jakém poměru se na úhradě společného dluhu budou podílet, popř. v jakém poměru
získají výhodu vyplývající z poskytnutého úvěru (zda bude použit na pořízení
společné věci a v jakém spoluvlastnickém poměru nebo věci náležející výlučně
jednomu z nich). Soudu prvního stupně vytkl, že dospěl ke skutkovému zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování, dovodil-li, že předmětný automobil
byl po dobu tří let užíván pro potřeby „celé rodiny“; tato okolnost navíc nemá
pro souzenou věc význam. Uzavřel, že výkon práva žalobce na zaplacení poměrné
částky spotřebitelského úvěru odporuje dobrým mravům. Ohledně částky 90.537,90
Kč soudu prvního stupně uložil, aby žalobce vyzval k doplnění skutkových
tvrzení pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty pro každou žalobcem
uhrazenou splátku na překlenovací a řádný úvěr ze stavebního spoření, a aby se
zabýval obranou žalované, že přispívala na úhradu splátek jednak vlastními
prostředky na konto žalobce, jednak příspěvky třetích osob. V dovolání, směřujícímu proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) odvozuje ze znění § 237
odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody. Nesouhlasí se
závěrem, že mu právo na zaplacení sporné částky nenáleží, jelikož peníze
získané ze spotřebitelského úvěru (270.000,- Kč) byly použity k úhradě části
kupní ceny motorového vozidla, které je v jeho výlučném vlastnictví. Odvolacímu
soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že z úvěru ze stavebního spoření ve výši
154.000,- Kč žalovaná zakoupila obecní byt, jehož tržní hodnota představuje
nejméně 2.000.000,- Kč, zatímco ze spotřebitelského úvěru ve výši 270.000,- Kč
byla (z části) uhrazena kupní cena motorového vozidla, jehož reálná cena je
dnes jen asi 70.000,- Kč. Za správný proto považuje závěr soudu prvního stupně,
že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu dále
vytýká, že porušil zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s.
ř., neboť
důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle
jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoli žalobce v dovolání avizuje použití
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., námitkou,
že odvolací soud při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil vzájemný poměr
hodnot finančních prostředků získaných úvěry ze stavebního spoření a
spotřebitelského úvěru vůči hodnotě věcí z takových prostředků nabytých,
obsahově uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění,
že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je
věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní
jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného
nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich
podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento
podíl stejným dílem na všechny ostatní. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu
vyplývá, že smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřel žalobce v postavení
„klienta“ a žalovaná jako „partnerka“, která prohlásila, že společně a
nerozdílně s ním uhradí závazky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství a pro
případ prodlení se splácením úvěru souhlasila s prováděním srážek ze své mzdy. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že částka spotřebitelského úvěru ve výši
270.000,- Kč byla zcela použita na úhradu kupní ceny motorového vozidla, které
získal žalobce do svého výlučného vlastnictví. Solidární závazek, tak jak byl založen smlouvou ze dne 7. 6. 2004 o
spotřebitelském úvěru, má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem (CETELEM ČR
a.s.) a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv.
vnitřní vztah). Platí
přitom, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k
plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění
na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně
rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost
všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří
nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu
má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Jestliže
dlužník splnil víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich
dohodě), má následný regres proti ostatním (§ 511 odst. 3 obč. zák.). Při
plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky
samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou
splátku zvlášť (k tomu srovnej – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M., a kolektiv, Občanský zákoník II., Komentář, C. H. BECK, 2. vydání, 2009,
str. 1535 a násl.). Ze způsobu, jakým bylo naloženo s penězi získanými smlouvou o
spotřebitelském úvěru (pořízení motorového vozidla žalobcem) a jakým byl úvěr
splácen (splátky úvěru platil výlučně žalobce), nelze než dovodit, že se
získanými finančními prostředky bylo naloženo na základě souhlasu (vzájemné
dohody) obou dlužníků (žalobce a žalované). Tento konsensus (vnitřní dohoda
dlužníků) by bránila pak tomu, aby žalobce, jenž zcela uhradil společný dluh
účastníků (avšak za prostředky získané na základě tohoto závazkového vztahu
pořídil nikoli společnou věc dlužníků, ale věc v jeho výlučném vlastnictví),
mohl za základě § 511 odst. 3 obč. zák. uspět s žalobou na zaplacení částky
155.460,- Kč představující polovinu nákladů na splacení spotřebitelského úvěru. Nelze pominout, že aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných
situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než
je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo
alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu
(tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k
nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na
postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. března 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 5/2002). Není důvod odepírat soudní ochranu podle § 3 odst. 1 obč. zák. právu věřitele (zde jednoho ze solidárních dlužníků) v situaci, kdy samotný
závazkový vztah (obsah dohodnutých práv a povinností) brání vyhovět jeho
žalobě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33
Cdo1101/2007, při řešení následného regresu podle § 511 odst. 3 obč. zák. přijal závěr, podle něhož dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů „sice nemá právní účinky „navenek“ (podle § 150 odst. 2 obč. zák.
nemůže zasáhnout do práv třetích osob), nelze ovšem přehlédnout její dosah v
právním vztahu mezi bývalými manžely (...) Tato dohoda „je pak právní
skutečností, která brání tomu, aby žalobce, jenž zcela uhradil společný dluh
bývalých manželů, na základě § 511 odst. 3 obč. zák. uspěl s žalobou na
zaplacení částky 40.000,- Kč představující polovinu půjčky, poloviny
kapitalizovaných úroků z prodlení z částky 80.000,- Kč za dobu od 14. 4. 2002
do 30. 3. 2005 ve výši 7.638,- Kč a poloviny nákladů nalézacího řízení ve výši
9.237,50 Kč.“ Tyto závěr lze mutatis mutandis vztáhnout i na dohodu solidárních
dlužníků o tom, jak bude naloženo se společně získanými penězi z úvěru, kdo ze
spoludlužníků jej bude splácet, co za něj bude zakoupeno, zda půjde o věc v
podílovém spoluvlastnictví (společnou) nebo věc výlučně patřící jednomu ze
spoludlužníků. Shora řečené znamená, že není důvod aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže vnitřní dohoda spoludlužníků upravila jejich vzájemná práva a
povinnosti při splácení společného úvěru tak, že majetkovou výhodu úvěru získal
jen ten z nich, který úvěr taktéž splácel; je totiž vyloučeno, aby mohl úspěšně
požadovat z titulu následného regresu podle § 511 odst. 3 obč. zák. po druhém
spoludlužníkovi zaplacení jedné poloviny z toho, co na spotřebitelský úvěr
zaplatil. Nevzniklo-li žalobci právo na úhradu žalované částky, nelze výkon
takového (neexistujícího) práva ani odepřít. Odvolací soud sice chybně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., avšak
jeho rozhodnutí je věcně správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalované, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady
nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.