33 Cdo 870/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R., spol. s r.o. zastoupené advokátkou, proti žalované J. P., o vzájemném návrhu na zaplacení 578.890,- Kč s příslušenstvím žalované a E. A. P., oběma zastoupeným advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 180/99, o dovolání žalované a E. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007, č. j. 19 Co 212/2007-467, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2007, č. j. 19 Co 212/2007-473, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované a E. P., které obsahově (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti výrokům shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jimiž byl v zamítavém výroku o vzájemném návrhu E. P. (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně) a v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalované v rozsahu částky 454.530,- Kč (rozdíl částek 553.890,- Kč a 99.360,- Kč) s příslušenstvím (výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. prosince 2006, č. j. 21 C 180/99-388, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bezcenné jsou tudíž výhrady dovolatelů vůči závěru odvolacího soudu o okamžiku předání dokončeného díla a o oprávnění Ing. F. T. převzít dokončené dílo. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci; ten ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelů správného) skutkového závěru, že dílo jim nebylo dosud předáno, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že jim náleží smluvní pokuta i za dobu po 4. 3. 1998.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu