33 Cdo 882/2024-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně T. Š., zastoupené Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované I. G. (dříve P.), zastoupené JUDr. Bc. Karlem Rohrem, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Husova 308, o zaplacení 2 940 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 90/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2023, č. j. 35 Co 352/2022-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 17 C 90/2010-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 940 000 Kč s ročním úrokem z prodlení od 1. 12. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 35 Co 352/2022-151, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku o věci samé (ve správném znění) a ve výroku o nákladech řízení, výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek změnil tak, že se žalované povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Žalovaná přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že jí nalézací soud poté, co bylo pokračováno v přerušeném řízení, již znovu nedoručil výzvu k vyjádření k žalobě, a dále jí předvolání k jednání nedoručil na skutečnou adresu bydliště žalované, která byla soudu známa. Za relevantní označila právní otázku, zda nalézací soud postupoval správně, když se spokojil s doručováním listin pouze na její evidenční adresu, měl-li ověřeno, že se na této adrese žalovaná nezdržuje a ani zde poštu nepřebírá, přičemž znal adresu skutečnou a následný rozsudek byl doručen právě tam.
Podle dovolatelky se oba soudy v souvislosti s nastíněnou právní otázkou odchýlily od dosavadní praxe, resp. od závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1571/2013, sp. zn. 33 Cdo 3582/2013, sp. zn. 32 Cdo 3770/2014, v nichž Nejvyšší soud převzal závěry usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 71 Co 254/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2010, a pro podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 1143/09 a sp. zn. II. ÚS 1577/16. Vedle odklonu od výše označených závěrů dovolatelka překládá „novou“ otázku, „zda lze za situace, kdy soudu je známa skutečná adresa účastníka soudního řízení a současně je soudu z předchozí fáze řízení známo, že účastník si nepřebírá poštu na adrese doručovací, považovat za postup lege artis doručení pouze na adresu doručovací“. Dovolání není přípustné. Odvolací soud k námitkám žalované ohledně nesprávného doručování v řízení učinil následující závěry:
Soud prvního stupně pochybil při doručování platebního rozkazu (který byl následně zrušen) a při doručení oznámení o přerušení řízení z důvodu konkurzu na majetek žalované.
Ostatní písemnosti (usnesení o výzvě k vyjádření k žalobě společně se žalobou, jejichž doručení žalovaná nezpochybnila, a předvolání k jednání) byly doručovány na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu, přičemž žalovaná v průběhu řízení neuvedla adresu místa, na kterou jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti. Za této situace podle odvolacího soudu postup soudu prvního stupně nevykazuje vady, které by žalované bránily v uplatnění jejích procesních práv včetně včasného přednesu tvrzení, na nichž staví svou obranu proti žalobě.
Přípustnost dovolání nezakládá žalovanou tvrzený odklon od rozhodnutí (sp. zn. 32 Cdo 1571/2013, sp. zn. 33 Cdo 3582/2013 a sp. zn. 32 Cdo 3770/2014), v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu ustanovení § 29 odst. 3 občanského soudního řádu v tom ohledu, zda lze ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, i za situace, kdy písemnosti soudu adresované tomuto účastníkovi lze považovat za doručené. V nyní projednávané věci žalovaná ani netvrdí, že by její pobyt nebyl znám, nebo to, že by byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka.
Kromě toho předkládá-li žalovaná k posouzení procesní otázku týkající se správnosti postupu soudu prvního stupně při doručování písemností, pak její řešení zakládá na vlastním skutkovém rámci (prosazuje-li, že jí soud měl doručovat na skutečnou adresu trvalého bydliště, která v té době již byla nalézacímu soudu známa) a přehlíží zjištění odvolacího soudu, že žalovaná v průběhu řízení žádnou adresu místa, na kterou jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, neuvedla. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Žalovaná se tak přezkumu předložené otázky domáhá procesně neregulérním způsobem. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu