33 Cdo 888/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobců a) R. M., a b) M. M., zastoupených Mgr. Marií Broučkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova 1355/34, proti žalované Cangor a. s.
se sídlem v Praze 3-Žižkov, Bořivojova 878/35 (identifikační číslo osoby
28212592), zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 6,
Sartoriova 26/9, o úroky z prodlení z částky 2.165.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 150/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č.j. 35 Co 321/2012-119, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Marie
Broučkové, advokátky.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím městský soud změnil ve věci samé
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2012, č.j. 4 C 150/2011-87,
tak, že žalované uložil zaplatit žalobcům úroky z prodlení ve výši 7,75% ročně
z částky 2.165.000,- Kč od 21. 2. 2011 do 22. 12. 2011, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Kupní smlouvu z 18. 5. 2010 odvolací soud
posoudil jako neplatný právní úkon podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č.
89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“, neboť předmět koupě, jimiž byly
nemovitosti, nebyl vymezen určitě. Za svěřeneckou nepovažoval smlouvu o úschově
peněz z 18. 5. 2010; jestliže účastníci ujednání výslovně podřídili ustanovením
§ 747 a násl. obč. zák., byla žalovaná povinna peníze složené na její bankovní
účet na výzvu vrátit žalobcům bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vloženo v
jejich prospěch vlastnické právo do katastru nemovitostí. Vystupovala-li
žalovaná jako realitní kancelář, která připravovala veškeré podklady potřebné k
uskutečnění koupě, je její námitka, že nárok na úhradu příslušenství jistiny
odporuje dobrým mravům, nedůvodná.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž v mezích
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1964 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první,
čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), vyjádřila nesouhlas
se závěrem, že kupní smlouva z 18. 5. 2010 je neplatným právním úkonem (§ 37
odst. 1 obč. zák.). Označení pozemků (parcel) ve smlouvě odpovídalo zápisu v
katastru nemovitostí ke dni, kdy smlouva byla uzavřena, a rozestavěné stavby
byly individualizovány funkčním označením, protože v katastru nemovitostí
zapsány dosud nebyly. Strany zvolily specifikaci staveb, kterou považovaly v
době uzavření smlouvy za dostatečnou (určitou), nehledě na to, že přesně
věděly, jaké pozemky a stavby jsou předmětem koupě. Argumentaci odvolacího
soudu týkající se smlouvy o úschově peněz označila žalovaná za nadbytečnou; z
hospodářského hlediska podle jejího názoru existoval důvod pro úschovu kupní
ceny. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, podle něhož je nárok žalobců na
úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Ten
spatřuje v tom, že prodávající a žalobci se zavázali k prodeji a koupi
nemovitostí, dobře věděli, co je předmětem právního vztahu založeného kupní
smlouvou, takže bylo jejich povinností tomuto závazku dostát; nebylo-li možné
vložit vlastnické právo na základě kupní smlouvy, měli uzavřít dodatek nebo
novou smlouvu. K tomu byla připravena poskytnout součinnost. Peněžní částku z
úschovy na předžalobní výzvy nevydala, protože trvala na tom, aby žalobci
dostáli svému závazku. Učinila tak až poté, kdy bylo postaveno najisto, že
vklad práva nebude proveden a že žalobci neuzavřou dodatek ani novou smlouvu.
Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.); důvodné však není.
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který žalovaná
nezpochybnila, je v první řadě vymezen ujednáními obsaženými v kupní smlouvě z
18. 5. 2010, kterou uzavřeli žalobci (kupující) s J. K. (prodávajícím), a ve
smlouvě o úschově peněz z 18. 5. 2010, kterou žalobci (složitelé) uzavřeli s
žalovanou (schovatelkou). Kupní smlouvou se J. K. zavázal převést za
2.365.000,- Kč vlastnictví nemovitostí označených jako „stavba RD, garáž a
přístavek (nemají prozatím č.p. ani č. evidenční - právě probíhá kolaudační
řízení) na parcele č. 125/2 o výměře 83 m?, parcela p.č. 127/2 o výměře 1060 m?
vše zapsané v listu vlastnictví č. 454, katastrální území S. u Č L.,
Katastrální úřad pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa“,
žalobcům, kteří - na základě smlouvy o úschově - složili na bankovní účet
žalované 2.165.000,- Kč. Podle uvedené smlouvy nesměla žalovaná bez souhlasu
žalobců s penězi disponovat a zavázala se částku po vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí vyplatit v určeném poměru prodávajícímu a finančnímu
úřadu s tím, že 25.000,- Kč si ponechá jako provizi za zprostředkování prodeje.
Výzvám žalobců z 13. a 27. 1. 2011, kteří žádali vrácení peněz z úschovy,
nevyhověla; částku 2.165.000,- Kč jim zaplatila až 23. 12. 2011. Rozhodnutím
Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, ze
dne 3. 11. 2011, č.j. V-4533/2011-501-5-Liš, které nabylo 17. 11. 2011 právní
moci, byl návrh na vklad vlastnického práva na základě kupní smlouvy z 18. 5.
2010 zamítnut.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst.
3, věta první, o. s. ř.).
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila
žalovaná - jak již bylo řečeno výše - právní posouzení závěru odvolacího soudu
o neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost předmětu koupě (§ 37 odst. 1 obč.
zák.); posouzení práv a povinností žalobců a žalované jako účastníků smlouvy o
úschově peněz však zůstalo nedotčeno. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se
právní vztahy smlouvou založené řídí úpravou smluvního typu úschovy a
opatrování převzaté věci (§ 747 obč. zák.), takže žalovaná (schovatel) byla
povinna na žádost žalobců (složitelů) vrátit peníze bez ohledu na to, jakým
způsobem měla v případě vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy do
katastru nemovitostí s částkou naložit (srov. § 749 odst. 2, § 750 obč. zák.),
dovolatelka nenapadla. Jestliže rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil ve věci
samé rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na posouzení více právních otázek,
z nichž každé samo o sobě vede k vyhovění žalobě, dovolací soud zamítne
dovolání, pokud řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním napadeno. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího
soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech
dovolatele, neboť není-li dovoláním napaden rovněž souběžně zastávaný právní
závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 6/2006 pod č. 48). V souzené věci to platí za předpokladu, že výkon práva žalobců není - jak
dovodil odvolací soud - v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že výkon práva na
zaplacení úroků z prodlení z jistiny pohledávky není v rozporu s dobrými mravy. Argumentace, jíž žalovaná v dovolání vysvětluje, proč zaplatila žalobcům
2.165.000,- Kč až poté, co bylo najisto postaveno, že vlastnické právo nebude
podle kupní smlouvy z 18. 5. 2010 vloženo, není způsobilá zvrátit správnost
přiznání úroků z prodlení v zákonné výši (§ 517 odst. 1, 2 obč. zák.). Nejvyšší
soud již v rozsudku ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, vyslovil závěr, podle
něhož uplatnění práva na úroky z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který
je v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi
účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Uvedl, že smyslem § 3
odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak
odporuje dobrým mravům. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který
odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude
soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného
práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z
právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní
jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z
právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve
výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných
důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy
hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit
povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon
práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi
účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
Skutečnosti - nejen ty,
které uváděla žalovaná, ale i ty, jež se podávají ze zjištění soudů -
neopodstatňují použití korektivu dobrých mravů a rovněž poměry na straně
účastníků neodůvodňují odepření ochrany výkonu práva žalobců na příslušenství
pohledávky. Protože existenci vad řízení vyjmenovaných v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,
b/ a odst. 3, jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.), žalovaná
nenamítala a ze spisu nevyplývají, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000
Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve
Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu
5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v
rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.720,- Kč. Součástí
nákladů jsou paušální částky náhrady za úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu