33 Cdo 890/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. ve v. m., proti žalovaným 1) J.
Š. a 2) M. Š., zastoupeným advokátem, o zaplacení 120.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C
536/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co
422/2006-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní
s právním předchůdcem žalobkyně (O. P.-v.) uzavřeli dne 18. 10. 1989 smlouvu o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši
120.000,- Kč, ve které se mimo jiné zavázali dokončit stavbu tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření
smlouvy. Vrácení tohoto příspěvku při nesplnění podmínek smlouvy bylo zajištěno
omezením převodu nemovitostí. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až 5. 2.
2002. Žalovaní požádali žalobkyni dopisem ze dne 15. 4. 2004, aby podmínky byly
považovány za splněné, přičemž odpovědí jim byl dopis žalobkyně ze dne 22. 6.
2004, jímž bylo od vymáhání příspěvku upuštěno. Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně neuznal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanými.
Korespondenci účastníků řízení končící dopisem, jímž žalobkyně žalovaným
sdělila, že upouští od vymáhání příspěvku, nepovažoval za kontraktační proces
ústící v uzavření dohody o vzdání se práva podle § 574 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.), neboť rozhodnutím o upuštění od vymáhání vrácení
státního příspěvku nedošlo ke vzniku dvoustranného právního úkonu. Požadavek
žalobkyně neshledal soud prvního stupně v rozporu s dobrými mravy, jelikož
žalovaní si museli být vědomi povinností, které jim ze smlouvy vznikly, včetně
sankcí, jež je postihnou v případě, že podmínky smlouvy poruší.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 31 Co 422/2006-42,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně shodně s ním dovodil, že žalovaní nesplnili
podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou
výstavbu a že nedošlo k uzavření dohody o prominutí dluhu podle § 574 obč.
zák.; sdělení žalobkyně ze dne 22. 6. 2004 je pouhým jednostranným právním
úkonem. Za akceptaci nelze považovat dopis žalovaných ze dne 15. 6. 2004, který
nemůže být ani návrhem na uzavření takové dohody. Oproti soudu prvního stupně
naopak dovodil, že „rozhodnutím“ vydaným pod č. j. SPH/1249/2004/V, Ú. p. z. s.
ve v. m., Územní pracoviště S. Č., Odbor odloučené pracoviště P., účinně
upustil od vymáhání příspěvku na základě § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
ve znění vyhlášky č. 385/2000 Sb. Výkladem bodu 14 čl. CXVII části 117. zákona
č. 320/2002 Sb. dospěl totiž k závěru, že dnem 1. 1. 2003 přešla příslušnost
hospodařit s majetkem České republiky na Ú. p. z. s. ve v. m., přičemž pojem
„hospodaření“ nepochybně zahrnuje i právo upustit od vymáhání pohledávky podle
§ 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb.; opačný názor prosazovaný žalobkyní nemá
oporu v bodu 14 čl. CXVII, části 117., zákona č. 320/2002 Sb. Žalobkyně je
úkonem, kterým upustila od vymáhání státního příspěvku, vázána a její žaloba
tak nemůže obstát.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že
mohla podle § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. upustit od vymáhání sporné
pohledávky. Podle citovaného ustanovení mohl za splnění stanovených podmínek
upustit od vymáhání vrácení poskytnutého státního příspěvku příslušný úřad. Tím
byl do 31. 12. 2002 O. ú. P.-v. Jeho právním nástupcem není Ú. p. z. s. ve v.
m. (dále jen „Úřad“). Protože na Úřad nepřešla působnost tohoto okresního
úřadu, nemohl ani upustit od vymáhání sporné pohledávky podle § 34 odst. 14
vyhlášky č. 136/1985 Sb.; rozhodnutí o upuštění od vymáhání je neplatným
právním úkonem. Žalobkyně zdůrazňuje, že povinností Úřadu je sledovat, zda
příjemce příspěvku plní sjednané podmínky a v případě jejich porušení vymáhat
jeho vrácení. Při této činnosti nepostupuje podle vyhlášky č. 136/1985 Sb.,
nýbrž podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
zastupování v právních vztazích. S odkazem na § 35 odst. 3 zákona č. 219/2000
Sb. vyjadřuje přesvědčení, že upuštěním od vymáhání její pohledávka nezanikla a
je oprávněna ji po dlužníkovi (žalovaných) kdykoliv vymáhat. S tímto
odůvodněním navrhla zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně
jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Podle § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. jestliže u individuální bytové
výstavby zahájené na základě stavebního povolení vydaného od 20. dubna 1989
došlo nebo dojde k porušení podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku
tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b), avšak
kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření
smlouvy, může příslušný úřad od vymáhání vrácení příspěvku upustit.
Podle § 574 odst. 1 obč. zák., může se věřitel s dlužníkem dohodnout, že se
vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně.
Podle § 34 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění platném do 25. 1. 2006,
s dlužníkem, je-li fyzickou osobou, lze na jeho žádost dohodnout, že se mu dluh
zcela nebo zčásti promíjí, odůvodňují-li to tíživé sociální poměry dlužníka.
Prominout nelze dluh, který vznikl v souvislosti s trestnou činností dlužníka
anebo má-li dlužník z jakéhokoliv důvodu pohledávku vůči státu, pokud sám do
výše svého dluhu nepřistoupí k jejímu prominutí, anebo má-li dlužník majetek, z
něhož lze dosáhnout uspokojení pohledávky státu (odst. 2). Výjimku z odstavců 1
a 2 může ze závažných důvodů povolit Ministerstvo financí (odst. 3).
Podle § 34 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění zákona č. 22/2006 Sb.,
v případě prominutí dluhu vzniklého porušením podmínek smlouvy o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu neplatí ustanovení odstavců
2 a 3. Tento dluh lze prominout i z jiných důvodů než z důvodů uvedených v
odstavci 1, nelze však prominout dluh vzniklý v souvislosti s trestnou činností
nebo dluh u dlužníka, který má pohledávku vůči státu.
Podle § 35 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. od vymáhání pohledávky lze
jednostranně upustit, jestliže
a) dlužník zemřel a pohledávka nemohla být uspokojena ani vymáháním na jeho
dědicích, nebo
b) dlužník odmítá dluh dobrovolně splnit a přitom se pohledávka promlčela,
nebo nelze prokázat, že pohledávka trvá, anebo nelze prokázat její výši a není
podklad pro to, aby soud nebo jiný orgán určil výši podle úvahy,
c) je ze všech okolností případu zřejmé, že další vymáhání pohledávky by
nebylo úspěšné. Upuštění od vymáhání pohledávky musí být písemné a dlužník se
o něm nevyrozumívá. Upuštěním od vymáhání pohledávka nezaniká (odst. 2).
Z uvedeného srovnání je zřejmé, že dohodou o prominutí dluhu podle § 34 zákona
č. 219/2000 Sb. a § 574 odst. 1 obč. zák. závazek dlužníka zaniká (na rozdíl
od jednostranného upuštění od vymáhání pohledávky podle § 34 odst. 14 vyhlášky
č. 136/1985 Sb. a § 35 zákona č. 219/2000 Sb.).
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že po zániku okresních úřadů přešla
příslušnost hospodařit s majetkem státu, s nímž hospodařily okresní úřady do
dne svého zániku, na Úřad. Samotná působnost okresních úřadů vyplývající z
vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a
individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků ve vlastnictví, ve
znění pozdějších předpisů, však na Úřad nepřešla. Ten je povinen sledovat, zda
příjemce státního příspěvku
na individuální bytovou výstavbu plní podmínky sjednané ve smlouvách o
poskytnutí příspěvku, a v případě, že došlo z jeho strany k porušení závazku
sjednaného
ve smlouvě, vymáhat vzniklou pohledávku, tj. vymáhat vrácení státního
příspěvku.
Při této činnosti se Úřad řídí výhradně zákonem č. 219/2000 Sb.
Jestliže je Úřad oprávněn hospodařit s pohledávkou vzniklou porušením podmínek
smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu
(srovnej body 14 a 14a, čl. CXVII, části stosedmnácté, zákona č. 320/2002 Sb.),
pak je oprávněn uzavřít dohodu o prominutí dluhu podle § 34 zákona č. 219/2000
Sb. nebo podle § 35 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. od vymáhání pohledávky
jednostranně upustit. Tuto možnost měl Úřad jak před 25. 1. 2006, tak i po
přijetí zákona č. 22/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb.; lišily se
jen podmínky, za kterých mohl jednostranně od vymáhání pohledávky upustit
(srovnej § 34 odst. 1 a nově přijatého § 34 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb.).
Není správný závěr odvolacího soudu, že upustila-li žalobkyně (prostřednictvím
své organizační složky) od vymáhání pohledávky vzniklé porušením podmínek
smlouvy o poskytnutí příspěvku, je tímto právním úkonem vázána a nemůže se
úspěšně domáhat jejího zaplacení. Ať by při upuštění od vymáhání postupoval za
ni jednající Úřad podle § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění
vyhlášky č. 385/2000 Sb. nebo podle § 34 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., nemá
takový úkon za následek zánik závazku žalovaných vrátit poskytnutý příspěvek.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu