33 Cdo 940/2022-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. L., bytem
XY, a b) J. F., bytem XY, zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se
sídlem Sušice, nábřeží Karla Houry 180, proti žalované Wolf place s.r.o., se
sídlem Karlovy Vary, Hybešova 167/18, identifikační číslo osoby 04788877,
zastoupené Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 9, Kolbenova 609/38,
o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
19 C 310/2017, o návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, takto:
I. Vykonatelnost výroků II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, se odkládá do právní moci rozhodnutí o
dovolání podaném v této věci.
II. Právní moc výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11.
2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání
podaném v této věci.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č.
j. 19 C 310/2017-344, určil, že jedinými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na listu
vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY
zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití –
bydlení, a pozemku parc. č. XY zahrada, jsou žalobci, a to žalobkyně a) se
spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 2/3 uvedených nemovitostí a
žalobce b) se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 1/3 uvedených
nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co
305/2021-383, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že
jedinými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní
město Prahu, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY
a katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří,
jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití – bydlení, a pozemku parc. č.
XY zahrada, jsou žalobci, tedy žalobkyně a) se spoluvlastnickým podílem o
velikosti ideální 2/3 uvedených nemovitostí a žalobce b) se spoluvlastnickým
podílem o velikosti ideální 1/3 uvedených nemovitostí, zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož součástí byl
také návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který
odůvodnili tím, že jim hrozí závažná újma na jejich právech.
Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací
soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Podle § 243 písm. b) o. s. ř., před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i
bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně
ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než
účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že by neprodleným výkonem (exekucí) nákladových výroků
napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co
305/2021-383, hrozila žalobcům závažná újma, Nejvyšší soud (aniž by tím
předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se jeho vykonatelnost odkládá až
do právní moci rozhodnutí o dovolání (§ 243 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud
rovněž shledal, že dovolatelé jsou výrokem o věci samé dotyčného rozsudku
závažně ohroženi ve svých právech, proto rozhodl (aniž by tím předjímal
rozhodnutí o dovolání), že se právní moc výroku o věci samé rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, odkládá
až do právní moci rozhodnutí o dovolání, když odklad právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu se nedotkne právních vztahů třetích osob (§ 243 písm. b/ o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu
V této
souvislosti poukázal na skutečnost, že (i) žalovaná zajišťovala kompletní
právní servis přípravy všech smluv, dále realizaci celého prodeje, přičemž
zejména zajištění přípravy všech uzavíraných smluv je vysoce odbornou
záležitostí, jejíž příprava je finančně poměrně nákladná a s ohledem na
složitost a obsáhlost smluv je k takové činnosti potřeba využít služeb
advokáta, a dále že (ii) podle uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení
věcného břemene má žalovaná hradit veškeré náklady spojené se zřízením obou
těchto věcných břemen pro žalobce, tedy s rozdělením budovy na samostatné
jednotky a s tím související prohlášení vlastníka, a poté připravit smlouvy o
zřízení věcného břemene - služebnosti bezplatného doživotního užívání bytu. Odvolací soud dále akcentoval, že žalovaná v souvislosti s uzavřením obou
kupních smluv poskytla žalobcům servis v podobě „oddlužení“ žalobkyně, které
reálně hrozil prodej jejích spoluvlastnických podílů na sporných nemovitostech,
přičemž lze dovozovat, že v případě, že by k prodeji v dražbě došlo, byl by pro
ni nepochybně podstatně méně výhodný, než v případě uzavřené kupní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že výše uvedené okolnosti je nutno rovněž vzít do úvahy
při stanovení objektivních znaků lichvy podle § 1796 o. z. a při porovnání
vzájemných plnění účastníků kupní smlouvy; má za to, že za dané situace byla
pro žalobkyni nabídka uzavření kupní smlouvy spolu s navazujícím zřízením
věcného břemene v podobě doživotního užívání bytu oběma žalobci výhodnou formou
řešení jejích dluhů za stavu, kdy exekuce dražbou nemovitosti již byla
nařízena. Konstatoval, že ačkoliv tato plnění žalované nelze ocenit, objektivní
znak lichevní smlouvy v podobě hrubého nepoměru plnění poskytnutého oběma
žalobcům oproti hodnotě převáděného majetku splněn není. Odvolací soud dále dovodil, že v posuzovaném případě nejsou splněny ani
subjektivní znaky lichevní smlouvy, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně není
osobou nezkušenou a neznalou, která by nevěděla, jaké právní jednání činí a
nelze ani dovodit, že by jednala v rozrušení či v lehkomyslnosti, neboť si
musela být vědoma svých závazků vyplývajících pro ni z právních jednání v
podobě „braní si úvěru“. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně jednala v
tísni, protože tíseň nelze dovozovat z toho, že jednala pod tlakem dvou exekucí
a smluvních zástavních práv zatěžujících sporné nemovitosti, jelikož tento stav
si způsobila svým vlastním jednáním (braním si půjček, které nesplácela). U
žalobce znak tísně naplněn není proto, že dluhy žalobkyně jeho tíseň
nezakládaly, sám žádné dluhy neměl a o svůj spoluvlastnický podíl na sporných
nemovitostech se bát nemusel. S ohledem na výše uvedené odvolací soud vyhodnotil obě kupní smlouvy jako
platná právní jednání, na základě kterých se žalovaná stala vlastnicí sporných
nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost
spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při hodnocení kupních smluv jako smluv lichevních.
Odvolacímu
soudu vytýkají, že nevzal v potaz tíseň žalobkyně s ohledem na hrozbu prodeje
„střechy nad hlavou“ exekutorem v dražbě, kdy žalovaná tohoto zvláštního stavu
zneužila ke svému obohacení; v této souvislost odkázali na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. Dále jsou přesvědčeni, že závěr odvolacího
soudu, že zde neexistuje hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními účastníků, není
objektivně zdůvodněn. Nesouhlasí rovněž s tím, že soud prvního stupně provedl
toliko mechanické posouzení vzájemně poskytnutých plnění. Naopak soudu prvního
stupně přisvědčují a považují jeho závěry za logicky vysvětlující, proč se v
daném případě naopak o hrubý nepoměr v plnění účastníků jednalo. Namítají, že
rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když za situace, že soud
prvního stupně shledal tíseň a rozumovou slabost na straně žalobců a odvolací
soud zcela převzal jeho skutková zjištění, následně odvolací soud uzavírá, že
nelze hovořit o tísni na straně žalobců či jejich rozumové slabosti. Prosazují,
že se nacházeli v tísni, která byla profesionálně zneužita žalovanou, a že jsou
osobami nezkušenými, tudíž jsou naplněny subjektivní znaky lichvy, a vzhledem k
hrubému nepoměru vzájemných plnění účastníků jsou rovněž naplněny i objektivní
znaky lichvy. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobců odmítl, jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Předmětem řízení v dané věci je požadavek žalobců na určení, že jsou jedinými
spoluvlastníky nemovitostí, neboť je převedli na žalovanou na základě kupních
smluv, které jsou ve smyslu § 1796 o. z. lichevními (a tedy absolutně
neplatnými) smlouvami. Žalobci v dovolání zpochybňují správnost hodnocení subjektivních a objektivních
znaků lichvy odvolacím soudem. Nesprávnost právního posouzení spatřují v tom,
že odvolací soud neshledal hrubý nepoměr ve vzájemných plnění účastníků, a že
nedovodil zneužití tísně, rozumové slabosti a nezkušenosti žalobců žalovanou,
která jako profesionál obdobné obchodní případy prováděla opakovaně, zatímco
pro žalobce v pokročilém věku se jednalo o první prodej nemovitostí za situace,
kdy žalobkyni hrozil nedobrovolný prodej spoluvlastnického podílu na sporných
nemovitostech v exekuční dražbě. Dále mu vytýkají, že ačkoliv měl převzít
veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně, neřídil se jimi, resp. rozhodl
v rozporu s nimi, čímž dovolatele neodůvodněně znevýhodnil. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při posouzení
účastníky uzavřených kupních smluv jako smluv lichevních odchýlil od ustálené
judikatury. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije
tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé
strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková
hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. K lichevním smlouvám se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila již za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb. Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně
neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které
smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové
slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo
slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z
okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi
uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo
současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Při srovnání těchto judikatorních závěrů se současnou právní úpravou je zřejmé,
že jde o v zásadě totožné pojetí lichevních smluv, kde toliko současná úprava
výslovně zmiňuje navíc znak „lehkomyslnosti druhé strany“, což ostatně
reflektovala i navazující judikatura Nejvyššího soudu. Uvedené závěry o znacích lichvy tak lze vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. aplikovat i v poměrech o. z., což potvrzují i závěry komentářové literatury. „Lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany – případy,
kdy poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy.
Předpokládá: (i) existenci
smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku
uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy), (iv)
zneužití tohoto stavu lichvářem“ (Janoušek, M. § 1796 Lichva. In: Petrov, J. a
kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874). V rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (na jehož závěry ve své
rozhodovací praxi opakovaně odkázal), Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv vyložil následující právní závěry:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při
posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr vzájemného
plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění
a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším
okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň
jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít
zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam
uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza,
resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru
zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných
plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury
může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované
smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník
nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou
(neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny. Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve
vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze
subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy
ve smyslu § 218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto
znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému
nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“
je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil
do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na
uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění
profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z
uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém
úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák.
trestný čin je spáchán úmyslně
také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom
podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem). Bude pak v konkrétním případě
věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolností pečlivě posoudil, zda byl
vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud
ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též
zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl
též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní
smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na
straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila
jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. V rozsudku ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, Nejvyšší soud
dovodil, že stejně jako se naznačuje z citované judikatury, která předznamenává
výčet subjektivních znaků zkratkou „např.“, se i odborná a komentářová
literatura shodují, že výčet subjektivních znaků v § 1796 o. z. je pouze
demonstrativní [srov. např. Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v
občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 198–199; Petrov, J. § 1796
Lichva. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část
(§ 1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 336; Janoušek, M. § 1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2019, str. 1875–1876]. Literatura rovněž zdůrazňuje, že aplikované ustanovení o lichvě nesměřuje
primárně k ochraně majetkové sféry, nýbrž směřuje k ochraně svobody vyjednávání
o smlouvě (viz např. Janoušek, M. § 1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský
zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874). Pro posouzení, zda jde v konkrétním případě o lichevní smlouvu, je třeba
zohlednit všechny právně významné skutečnosti. K objektivním znakům lichvy:
Objektivním znakem lichvy se rozumí, že hodnota poskytnutého a přijatého plnění
musí být ve vzájemném hrubém nepoměru. Pro určení, co se rozumí hrubým
nepoměrem, je třeba vycházet i z pravidla o neúměrném zkrácení (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013). V poměrech současné právní úpravy (§ 1793 o. z.), která nestanoví žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení
(laesio enormis), lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes
polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice
přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy,
budou-li pro to zvláštní důvody. Při porovnání vzájemných plnění (test
disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.).
Jde
primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli
mohou i další okolnosti. Není totiž vyloučeno, aby v konkrétním případě soud
hrubý nepoměr shledal i tam, kde poměr vzájemných plnění bude uvedené rozpětí
přesahovat, půjde však o výjimečné situace, kdy by odmítnutí nároku zkráceného
znamenalo přílišnou tvrdost nebo pokud i poměr přesahující polovinu vzájemných
plnění (resp. uvedené rozpětí) bude v konkrétním případě shledán odporujícím
zásadám spravedlnosti. Nemá-li dojít k nepřípustnému ohrožení právní jistoty
stran smlouvy, mělo by být dotyčné ustanovení vykládáno restriktivně s
důsledkem, že v pochybnostech by se měl soud přiklonit k závěru, že o neúměrné
zkrácení nejde. Tuto restrikci je proto třeba vztáhnout i na další posuzované
okolnosti. Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že
hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše
plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení
tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo
42/2021, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2022). Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně bylo nepochybně zjištěno,
že obvyklá cena sporných nemovitostí k datu uskutečnění prodeje činila 13 600
000 Kč, po odečtení hodnoty věcného břemene činila 8 800 000 Kč a žalobkyně
oproti hodnotě 2/3 sporných nemovitostí obdržela 2 200 000 Kč, žalobce oproti
hodnotě 1/3 sporných nemovitostí obdržel 1 100 000 Kč. Odvolací soud dovodil, že nejsou naplněny objektivní znaky lichvy, jelikož
plnění poskytnutá ze strany žalované (krom kupní ceny šlo o náklady na
vyhotovení smluvní dokumentace a servis v podobě oddlužení žalobkyně), kterých
se žalobcům kupními smlouvami dostalo (ač tyto nelze ocenit), nezakládají hrubý
nepoměr oproti hodnotě převáděných nemovitostí. Uzavřel, že jelikož žalobkyni
hrozil nucený prodej jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech v
exekuční dražbě, byl by jeho prodej v dražbě pro ni nepochybně podstatně méně
výhodný než v případě uzavřené kupní smlouvy. Uvedené závěry neobstojí nejen z důvodu, že nejsou skutkově podloženy (soud
prvního stupně žádné zjištění o poskytnutí plnění nad rámec kupní ceny neučinil
a odvolací soud žádné dokazování neprováděl), ale i proto, že v případě nucené
dražby uskutečněné podle o. s. ř. (resp. exekučního řádu) by byla jako výchozí
kupní cena pro dražbu sporných nemovitostí použita cena obvyklá bez zohlednění
věcných břemen (tj. cena 13 600 000 Kč), a není zřejmé, z čeho odvolací soud
čerpá přesvědčení, že by žalobkyně obdržela méně, než obdržela od žalované. Argumentace o poskytnutí servisu žalované v podobě oddlužení žalobkyně
neobstojí, jestliže by i v případě nucené dražby sporných nemovitostí (resp. toliko podílu žalobkyně) byl výtěžek použit na úhradu dluhů. Nejsou žádné
pochybnosti, že oba žalobci neobdrželi ani zdaleka polovinu jimi poskytnutých
plnění; ani z okolností ohledně uzavření kupních smluv nevyplývá, že by
žalovaná poskytla žalobcům další plnění, jež by bylo způsobilé vyvolat
pochybnosti o neúměrném zkrácení.
Z řečeného vyplývá, že se nemůže prosadit
právní závěr odvolacího soudu, že objektivní znak lichevní smlouvy v podobě
hrubého nepoměru plnění poskytnutého oběma žalobcům oproti hodnotě převáděného
majetku naplněn není; právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Ač žalobci dále namítají, že odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, které
jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z předestřené dovolací
argumentace je zřejmé, že ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají, že jeho
závěry týkající se posouzení subjektivních znaků lichvy jsou v rozporu se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dovolatelé tak předestřenou
argumentací ve vztahu k posouzení otázky naplnění subjektivních znaků lichvy
uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, namítají-li, že
odvolací soud ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, resp. že
při právním posouzení nezohlednil všechny relevantní skutečnosti. I tato jejich
námitka je opodstatněná. K subjektivním znakům lichvy:
Pokud jde o posouzení subjektivních znaků lichvy, soud prvního stupně jejich
naplnění u žalobkyně shledal v tom, že se reálně nacházela v tísni (v mimořádně
tíživé situaci vyvolané naléhavou potřebou, jejíž splnění není v možnostech
jednající osoby); vycházel přitom ze zjištění, že reálně hrozil prodej podílu
žalobkyně na dotyčné nemovitosti v dražbě na základě vedené exekuce (případně
prodej zástavy), tudíž jí hrozila ztráta bydlení; žalobkyně byla osobou
nezkušenou, co se týče vyřizování zásadních majetkových záležitostí, přičemž na
základě jejího výslechu rovněž seznal, že jde o osobu rozumově slabou. U
žalobce o jeho rozumové slabosti neměl pochybnosti, neboť plně důvěřoval
žalobkyni (své sestře), jíž zmocnil ke všem jednáním. Podle soudu prvního
stupně tíseň, nezkušenost a rozumová slabost omezovaly oba žalobce v jejich
svobodném rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň je učinily přístupnými
k majetkovým dispozicím, které pro ně byly jednoznačně nevýhodné a ke kterým by
jinak nepřikročili, přičemž žalovaná tohoto stavu zneužila. Odvolací soud učinil závěr právě opačný, že žádný ze subjektivních znaků lichvy
naplněn není, jelikož žalobkyně osobou neznalou či nezkušenou není, nejednala v
rozrušení či lehkomyslnosti, ale ani v tísni, kterou nelze dovozovat z toho, že
jednala pod tlakem dvou exekucí a nadto dvou zástavních práv, neboť tento stav
si zavinila sama tím, že si brala půjčky, které nesplácela. Odvolací soud
neshledal opodstatnění pro přezkum platnosti uzavřených smluv o půjčce z
hlediska výše úvěru, zohlednil však dlouhou dobu splatnosti a dodal, že nebylo
prokázáno, že by žalovaná byla s osobami věřitelů žalobkyně jakkoliv spojena,
tedy nelze jí činit odpovědnou za platnost či neplatnost právních jednání, z
nichž vznikly dluhy žalobkyně. U žalobce vyšel odvolací soud ze zjištění soudu
prvního stupně, že o jeho rozumové slabosti nelze ani v nejlepším pochybovat,
přičemž ani v jeho případě není naplněn znak tísně, neboť sám žádné dluhy neměl
a jeho spoluvlastnický podíl exekucemi postižen nebyl.
Závěry, jež učinil odvolací soud, neobstojí z následujících důvodů:
Předně je třeba uvést, že „…o tíseň se jedná nejen v případě, kdy je někdo
ohrožen ve své fyzické či ekonomické existenci nebo prakticky donucen k
určitému jednání (srov. § 587 o. z.). Postačí taková vážná nesnáz, že strana
přistoupí na lichevní smlouvu jako na „menší zlo“. Tíseň může existovat byt i
jen v představě postiženého: použitelnost ustanovení § 1796 o. z. může založit
i situace, kdy někdo zneužije toho, že jiný mylně vychází ze skutečností
zakládajících tíseň. (…) V poměrech nové právní úpravy znak tísně ani jiné
relevantní slabosti nelze vykládat tak restriktivně, jak činí judikatura k § 49
obč. zák. (…) Nově se proto aplikované ustanovení přirozeně použije například i
tehdy, pokud strana podstatně zneužije skutečnost, že protistrana nemá majetek
a tíží ji povinnost splatit dluhy…“ (srov. PETROV, Jan. § 1796 [Lichva]. In:
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–
2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 334.). Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, z
hlediska právního posouzení věci se stalo relevantním skutkové zjištění
určující závěr odvolacího soudu o stavu tísně žalobců při uzavírání předmětných
kupních smluv, které soud prvního stupně pro tíseň žalobkyně a rozumovou
slabost žalobce označil za tzv. smlouvy lichevní a shledal je neplatnými,
odvolací soud naopak závěr soudu prvního stupně o tísni a rozumové slabosti
žalobců nesdílel. Závěr odvolacího soudu, který neexistenci tísně na straně žalobkyně dovodil z
toho, že si tento stav zavinila sama, je v rozporu s ustálenou judikaturou,
podle níž není rozhodující, zda se do stavu tísně poškozený dostal vlastním
přičiněním nebo pod vlivem okolností nezávislých na jeho vůli (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, uveřejněné ve
Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 23/2013). Dále ačkoliv odvolací soud v odvolacím řízení žádné dokazování neprováděl a
vyslovil se, že zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (viz odst. 34 odůvodnění jeho rozsudku), při posouzení otázky naplnění některého ze
subjektivních znaků se zjevně od skutkových závěrů soudu prvního stupně
odchýlil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně se v inkriminovaný okamžik, tj. v
době, kdy uzavírala s žalovanou předmětnou kupní smlouvu (a to i za žalobce),
ve stavu tísně nenacházela, že nebyla osobou nezkušenou, nebo že nebylo
prokázáno, že žalovaná byla s osobami věřitelů žalobkyně spojena. Poněvadž jde
o otázky skutkové, a protože soud prvního stupně v tomto směru na podkladě
provedeného dokazování – na rozdíl od odvolacího soudu - dospěl k odlišným
skutkovým zjištěním, jež měla zásadní význam pro právní posouzení věci (a to že
žalobkyně se ve stavu tísně nacházela, že byla osobou nezkušenou a že bylo
prokázáno propojení žalované s věřiteli žalobkyně), je třeba konstatovat, že
pokud odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování ve smyslu §
213 odst. 2 o. s. ř.
a bez dalšího se v uvedeném směru odchýlil od skutkového
zjištění soudu prvního stupně, pak se žalobcům uplatněný dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. podařilo osvědčit. Jinak řečeno, rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž úvaha, resp. domněnka
odvolacího soudu, že tíseň nelze dovozovat z toho, že žalobkyně jednala pod
tlakem dvou exekucí, je očividně v rozporu s tím, co bylo uvedeno výše, ale též
v rozporu se skutkovými zjištěními, podle nichž tlak exekucí (hrozba dražby,
případně prodeje zástavy) vedl žalobkyni k podpisu smluvní dokumentace (i za
žalobce), která byla prezentována jako jediný způsob odvrácení exekuce a ztráty
bydlení. Pokud se v uvedeném směru, skutkově zásadně významném pro právní
posouzení věci, chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění okresního
soudu, měl v odvolacím řízení v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř.,
zopakovat ty důkazy, z nichž by bylo možno podle jeho názoru taková skutková
zjištění učinit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, zatížil své
rozhodnutí popsaným skutkovým deficitem, který v dovolacím řízení nelze
korigovat. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou splněny ani subjektivní
znaky lichevní smlouvy, když (i) nelze dovodit, že žalobkyně jednala v
rozrušení či lehkomyslnosti, a (ii) tíseň žalobkyně nelze dovodit ani z toho,
že jednala pod tlakem dvou exekucí a smluvních zástavních práv zatěžujících
sporné nemovitosti, nereflektuje skutková zjištění soudu prvního stupně, že
žalobci jako senioři, kteří se v dané problematice neorientují a nemají žádnou
osobu, která by jim v dané situaci pomohla, pociťovali přímou hrozbu ztráty
svého bydlení a byli ochotni přijmout jakýkoliv návrh, kterým by odvrátili
exekuci, jak také učinili. Nemůže proto obstát závěr, že obě kupní smlouvy
nejsou lichevními smlouvami ve smyslu § 1796 o. z., neboť u nich není naplněn
objektivní ani subjektivní znak lichvy. Dovolací soud připomíná, že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz
19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč.,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li tedy odvolací
soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám
zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k
objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jinak řečeno, z ustanovení § 213
o. s. ř.
vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového
náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního
stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud
povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo
3021/2009, uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění,
odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr
odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213
o. s. ř. Lze shrnout, že odvolací soud pochybil, jestliže na jedné straně zcela převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž soud prvního stupně dovodil, že
žalovaná zneužila zvláštního stavu žalobkyně, která se nacházela ve stavu
nezkušenosti a v tísni, a rovněž zneužila rozumové slabosti žalobce, čímž pro
sebe získala plnění v hrubém nepoměru k jí poskytnutému plnění žalobcům, aby
následně uzavřel, že se v posuzovaném případě o stav tísně žalobců nejedná a že
z provedených důkazů nelze mít za prokázanou jejich rozumovou slabost. Neobstojí ani závěr, že se (s ohledem na plnění poskytnutá žalovanou) nemůže
jednat o hrubý nepoměr ve vzájemných plněních účastníků. Dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Žalobcům se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací
soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1,
2 o. s. ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu